Vyzkoušeno: Odličovač Nivea Double Effect

Ze svého odličovače očí od Heleny Rubinstein, který nekriticky zbožňuju,  jsem vyždímala poslední kapku. A protože nebyl čas na shánění nového, vletěla jsem do první drogerie, která mi přišla do cesty, abych si koupila nějaký jiný.  Do ruky mi padla lahvička z řady Nivea Visage, dvousložkový odličovač Double Effect.

Podle výrobce prý: Rychle a šetrně odstraňuje i extra voděodolnou řasenku a oční make-up. Dvoufázová formule obohacená o výtažky z chrpy pečuje o oční okolí a chrání řasy. Oftalmologicky testováno a schváleno. Vhodný i pro uživatelky kontaktních čoček.


Podle mě teda ne!

Už samotný pokus o použití je hodně problematický. Odličovač má dvě složky, čirou a modrou. Obě by se měly před nanesením na odličovací tampón promíchat. Zatřepu, otevřu lahvičku a - nic. Složky se okamžitě oddělily zpátky do původního stavu. Jediné možné použití je: Hodně, ale fakt hodně protřepat, pak hodně rychle nanést aspoň kapku smíchaného odličovače, a to pořád dokola. Vážně nejsem ani zvyklá ani zvědavá na to, abych každý večer v koupelně prováděla tuhle šarádu nápadně připomínající epileptický záchvat.

A dál: řasenku sice odlíčím, ale dá to fušku. Odličovač totiž nefunguje, jak výrobce slibuje, a má problém i s běžnou řasenkou. Zbavit se té voděodolné se mi sice taky podařilo, ale za cenu neustálého třepání lahvičkou, velké spotřeby odličovače a dlouhé doby, než jsem z řas vůbec dostala i poslední zbytky líčidla.





A nakonec: I když nemám citlivé oči, bezprostředně po použití lehce slzím a cítím štípání. Nedovedu si představit, co tohle udělá s majitelkami opravdu citlivých očí nebo s těmi, které nosí kontaktní čočky. Být na jejich místě, tomuhle výrobku bych se vážně vyhnula.

No nic, jdu si honem vygooglit tu svou Helenu Rubinstein a tenhle odličovač poletí do koše.

Padělatelská dílna do každé domácnosti

Asijští trhovci a majitelé padělatelských dílen trnou strachy, že přijdou o kšefty. Tvořilky domácí jim totiž začaly fušovat do řemesla a podomácku vyrábějí padělky značkového oblečení. V kurzu jsou hlavně padělky značek Guess, Puma, Adidas, Next a Nike a žhavým hitem jsou především v oblasti dětského odívání. Mít děcko nacpané alespoň v jednom značkovém kousku je prostě kůl.

Tvořilky padělají  hlavně čepičky pro děti. Oblíbená je třeba značka Guess v jakékoliv podobě.

 

Oblíbená je i značka Puma, i když její typické logo se jim většinou nedaří napodobit příliš dokonale. 

Některé tvořilky vyrábějí čepice Puma ve velkém.

A nesmíme zapomenout na Adidas, to je přece taky luxusní a drahá značka, kterou stojí za to padělat. 

Falzifikát čepičky musí ladit k botičkám. Těžko říct, zda jsou pravé nebo z tržnice. 

 

Hello Kitty a Next - mezi maminkami malých dětí vrchol značkové módy. 

Doma lze vyrobit i padělky triček. Logo Puma je vytvořeno technikou savování, logo Guess je vyšité podle předlohy. 

 

Nějak mi nejde do hlavy, proč tahle zpotvořené padělky tvořilky vůbec vyrábějí. Vždyť je na první pohled poznat, že jde o napodobeniny. Než tohle, to bych se opravdu s klidem smířila, že mé dítě nebude mít označkovanou hlavičku. 

______________________________________________________________________________

Poznámka pod čarou

Všechny fotografie jsou z Mimibazaru, zcela jistě by se našly i na dalších podobných webech, ale na tomhle už jsem se poslední dobou docela zorientovala. Mimibazar je opravdu nekonečná inspirace. 

Blbci na parkovišti

Vyletěla bych vzteky z kůže, když přijedu večer domů a snažím se zaparkovat. Ono by se i nějaké  místo našlo, kdyby nebylo pár bezohledných šoférů, kteří si oblíbili styl: "Na tomto místě zaparkují dva řidiči nebo jeden idiot". Podotýkám, že jde pořád o ta stejná auta - jejich řidiči prostě neřeší, že kolem domů je málo parkovacích míst a moc aut. Oni si prostě zaparkují a ostatní se můžou jít bodnout.

Úplná klasika je parkování tak, aby se na podélné místo u chodníku  pro dvě auta v řadě za sebou, vešlo jen jedno. Myslím, že tihle mistři v parkování mají nějaký radar, který se jim rozhouká v hlavě v okamžiku, kdy postaví svoje auto podle vzorečku 2PM = Ma + (Pa - 25d), kdy PM je proměnná pro parkovací místo, Ma je Moje auto,  Pa je cizí auto průměrné velikosti  a d je délka v centimetrech. Výsledek 2PM lze nahradit konstantou 1D, čili jeden Debil.

Další, pro mě naprosto nepochopitelný a velmi oblíbený způsob parkování je tenhle: Přijedete do ulice, kde se stojí podél chodníku. Uvidíte volné místo a auto zaparkujete VEDLE něj do jízdního pruhu. Přece se nebude obtěžovat s nějakým couváním. Oni vás ostatní rádi objedou! 

 

Zábavná společenská hra pro řidiče, kteří zvládnou aspoň částečné parkování do řady: Postavte vůz tři čtvtě metru od chodníku, posaďte se do protější hospody a oknem pozorujte, jak dlouhou dopravní zácpu způsobíte v obousměrně průjezdné ulici, kterou díky vám projede vždy jen jedno auto. 

Pro větší skupiny řidičů milujících adrenalin doporučuju zábavnou hru, kterou je nejlépe hrát především na velkých sídlištích s nedostatkem parkovacích míst. Zaparkujte s kamarádem podle následujícího obrázku, otevřete si pivo a pozorujte z okna reakce sousedů, kteří jedou už pošesté dokola a hledají, kde by zaparkovali svoje auto.  

Úplně nad moje chápaní je pak způsob, jakým jsou lidé schopní zaparkovat u obchoďáků. Ano, na těch parkoviští, kde jsou namalované chlívečky, do kterých se naprostá většina řidičů (ano, i my, blondýny) trefí. 

A nakonec zahraniční mistr v parkování:





Většinu zde použitých fotek jsem objevila na http://skoda-virt.cz/cz/forum/pokec-o-vsem/124436-jak-parkuje-blbec/ Tohle fórum opravdu stojí za prohlédnutí, jsou v něm vážně skvosty!

Pane redaktore, přestaňte na mě ukazovat prstem!

Možná je dobrý novinář, ale já ho nemůžu vidět. A už vůbec ne slyšet. Je to jasné, že jo? Ano, Ladislav Hruška z televize Prima.



Možná je dobrý novinář. Já to vlastně ani pořádně nevím, protože kdykoliv ho jen zaslechnu ve zprávách na Primě anebo ještě hůř v rádiu Frekvence 1, většinou prchám, ucpávám si uši, přepínám a přelaďuju. (Jen dnes jsem jeho reportáž na Primě přežila jen v rámci studia subjektu, který popisuju).

Způsob, jakým tenhle člověk mluví, je hrozný, rve mi uši a prostě mi vadí. Ten naléhavý afektovaný tón, hlas vyladěný skoro do falsetu a pocit, že se každou chvilku musí udusit - přesně tak to na mě působí.  A přitom mimo rádio a televizi Ladislav Hruška umí mluvit normálně! Video zde: http://www.iprima.cz/ladislav-hruska

A druhá věc, která mi vadí snad ještě víc, než tenhle podivný hlasový projev: Naprostá neotesanost pana redaktora. Je snad jediný z redaktorů ve všech českých televizích, který k divákovi mluví s rukou v kapse. A navíc na mně neustále ukazuje z obrazovky prstem! Asi bych to pochopila, kdyby přitom říkal něco jako "Může se to stát i vám". Ale on to dělá pořád, ukazuje prstem do kamery a říká, (jako třeba dnes), že manželé XY budou hledat člověka, který nakopl jejich psa. V tomhle případě opravdu není ukazování prstem (ukazování prstem na mě!!!) na místě. Stejně jako v dalších 99 procentech případů, kdy redaktor namíří prst z obrazovky.

Už když jsem byla hodně malá, doma mi řekli, že mít ruce v kapsách, když s někým mluvím, nebo ukazovat na někoho prstem, není slušné. Redaktoru Hruškovi to asi doma nikdy neřekli.  

A když bych byla opravdu hodně kritická, ještě bych se obula do toho prapodivného trsu chlupů, co má pod dolním rtem. Jo, vousy by to měly být.  Tuhle výzdobu u mužů pokládám za ještě hnusnější, než je první největší odpornost na mužském obličeji - plnovous s oholeným knírkem.

Realitní makléř, který ví, jak zaujmout

Realitní makléř Václav Hučík mě baví. Málokdy totiž narazím na nabídku realitky, nad kterou bych nevěřícně třeštila oči a říkala si: tosnadneníanimožný. Podotýkám, že mě nezaráží inzeráty na prodej bytu velmi útulného (dva lidé se v něm ani neotočí, aniž by museli vyjít z jediné místnosti na chodbu),  bytu v původním, ale skvělém  stavu (umakartové jádro se rozpadá a do rekonstrukce narvete pár set tisíc, aby se tam vůbec dalo žít),  bytu exkluzivně zařízeného (paneláková koupelna s dlaždičkami nalepenými rovnou na umakart a imitujícími nevkusný tmavý mramor) nebo domu ideálního pro rodinu s dětmi (nejbližší škola a lékař je 25 kilometrů a autobus jezdí i dvakrát denně). Na tyhle inzeráty už jsem si dávno zvykla

Makléř Václav Hučík na to jde ale jinak. Snaží se zaujmout. Jeho popis nemovitostí se sice hemží šílenými hrubkami (bývalí majitel, okno s kuchyně)  a větami, které jsou tak křečovité, že je pochopíte až při třetím přečtení, anebo jsou tak naivní, že zíráte (Stav budovy je ve velmi dobrém a vitálním stavu. Zahrádka vyhlíží opuštěně a čeká na nového páníčka). Ale možná je to úmysl - takový inzerát si totiž zapamatujete.

A pokud vás při čtení nepraští do očí hrubky a divné větné konstrukce, pak určitě nepřehlédnete, s jakou kreativitou dokáže pan makléř najít na každé nemovitosti to pozitivní.

...Ve dvoře je velká komora a letní kuchyň, jako stvořená na zabíjačky a zpracování ovoce na všechny způsoby, taky krásný čistý sklep vhodný i pro přátelské posezení u skleničky vína...  

...Stav budovy je ve velmi dobrém a vitálním stavu, je naprosto suchý a umožňuje jak okamžité nastěhování, tak i možnost aby si nový majitel upravil dům podle svých představ a životních potřeb a získal tak útulný domov. Budova si říká o částečnou časovou revitalizaci, kterou lze provádět postupně dle finančních možností a přitom lze dům nadále obývat. Na krásně udržované, stinné a vonící zahradě, kde klid ruší jen zpívající ptáčci, najdete kouzelné zákoutí, kde si ještě toto léto můžete postavit zahradní skládací altán, stůl, lávku, gril, soudeček a plnými doušky si vychutnat idylu letního podvečera... 

...Tato nabídka by neměla oslovit jen seniory, ale především mladé rodiny a začínající podnikatele, kteří mají potřebu vylepšit si svou bytovou i odbytovou otázku."

Jestli je tohle kouzelné zákoutí a nejromantičtější místo domu, nikdy nechci vidět ten zbytek!

 

Zahrádka vyhlíží opuštěně a čeká na nového páníčka. 

 

Řidiči u vás pohodlně zaparkují, a to v úseku, kde je stání dosti nebezpečné. Tomu říkám výhoda.

 

Ach. Představa, že si tady vychutnávám doutník a pozoruju skotačící ptáčky, mě dostala. Ten barák chci!

Rozhodně je lepší koupit dům, než rozbitý byt. 

Doporučuju používat automatické opravy ve Wordu. Ty by tuhle zběsilost asi označily třemi vykřičníky. 

Vyzkoušeno: Magické natáčky

Co se týká vlasů, koupím každou blbost, která mě potká. Moje koupelna je vybavená skoro jako zavedený kadeřnický salón. Mám to takhle od doby, kdy jsem si nechala prodloužit vlasy. Moje vlastní vlasy totiž nikdy nevyrostly víc než po lopatky. Od té doby, co jsem dlouhovlasá blondýna, se na hlavě ráda vyřádím. Někdy žehlím, někdy natáčím přes kulatý kartáč nebo kulmou a někdy natáčím.

Tyhle natáčky jsou zvláštní a dokážou vykouzlit opravdu hezké vlny.



Je to jednoduché. Natáčky jsou vlastně dutinky smotané do spirály. Na obou koncích jsou zesílené. Zesílený konec se stikne, do dutiny se vloží dlouhá jehlice, zahákne se do ní pramen vlasů a protáhne se celou natáčkou. Natáčka se pak vrátí do svého původního tvaru. Dobře na prameni vlasů drží, neposunuje se a je možné celou onatáčkovanou hlavu třeba fénovat. Natáčky jsou totiž perforované, a tak sice fénování trvá trochu déle, ale jde to.  Jsou navíc docela měkké, a tak by asi nebyl problém je nechat na hlavě přes noc.




První použití je docela věda. Chce to totiž vychytat tloušťku pramenů, které se natáčí. Když je vlasů na jednu natáčku moc, nejdou protáhnout. Nebo se zaseknou v háku uprostřed natáčky. Někdy stačí jen natáčku natáhnout a pootočit, a pramen se provleče. Pokud nejde pramen protáhnout už od začátku navlékání, i když není příliš silný,  je dobré zkusit trochu jiný úhel, ve kterém protahujete pramen. Je to lepší, než rvát to silou a i malá změna úhlu často pomůže.

Přes natáčky je pohmatem cítit, jestli vlasy uschly. Já většinou sundám jednu natáčku na zkoušku, a když je potřeba, dám ji ještě na nějakou dobu zpátky na hlavu.

Sundavání natáček je jednoduché, stačí stisknout konec natáčky a opatrně ji stáhnout z vlasů. Když se s natáčkami zachází opatrně, není problém je používat ani na prodloužené vlasy.




Vlasy vypadají po použití natáček přibližně stejně jako na obrázku. Záleží samozřejmě na tom, kolik natáček dáte na hlavu.

Při nákupu je potřeba dát pozor na to, jak dlouhé natáčky jsou a kolik jich je v balení. Vyrábějí se v délkách asi od 20 do 55 centimetrů. Doporučuju používat natáčky přibližně o stejné délce, jako jsou vlasy - když je natáčka moc krátká, budou vlasy rovné buď u hlavy nebo v konečcích. Použít dvě natáčky za sebou na jeden pramen by asi šlo, ale myslím, že by to bylo zbytečně komplikované.

Čím víc natáček se použije, tím bude na hlavě víc loken. Já mám natáček asi dvacet v nejdelší délce a klidně by se mi jich na hlavu vešlo ještě víc. Pozor - řada obchodníků prodává sady, kde je polovina natáček hodně krátkých. Nejrozumější mi přijde koupit zvlášť natáčky (prodávají se i po jednotlivých kusech) podle toho, jakou velikost potřebujete, a dokoupit k tomu dva háky - to až jeden zlomíte, aby byl náhradní v zásobě.


Varování: Nepoužívejte natáčky v případě požáru u vás v domě. Nemohly byste se nechat evakuovat, protože by záchranáři lehli smíchy!

Kýč roku: Rakve a nahotinky

Polský výrobce rakví sice asi nebude světovou jednička na trhu kvalitou svého sortimentu, zcela jistě se o něm ale po celém světě mluví. Firma totiž už potřetí vydává kalendář, který musí nejen polským katolíkům způsobovat žaludeční neurózu a bolesti zubů. 

Co může lépe podpořit prodej rakví, než nahaté baby, žejo. Je úplně fuk, že fotky jsou jeden velký kýč, že  modelky jsou rok od roku nahatější a že celé to nemá ani trochu vtipu, o který se nejspíš snaží. O úctu nebo aspoň pokoru k posledním věcem člověka se totiž zcela jistě nepokouší. 

Mám ráda reklamy, které šokují. Jenže tvůrce fotek pro tuhle kampaň opravdu není Oliviero Toscani, který před lety obrátil reklamu vzhůru nohama svými fotkami pro Benetton. Pamatujete na černošku kojící bílé dítě? Nebo fotku, na které jsou vidět jen ruce dvou mužů spoutaných želízky? Bílý a černý muž. Lidé automaticky pokládali černocha za zatčeného a bělocha za policistu. Toscaniho fotky šokovaly, v mnoha zemích byly zakázané, ale měly v sobě víc než snahu pobouřit. Upozorňovaly na problémy. 

Tahle rakvová kampaň má ale jen jediné: Touhu šokovat. Jenže zatímco Toscani to uměl se vkusem, i když fotil umírajícího muže, autor fotek rakví prostě jen plácnul na každý snímek nahatou ženskou s vírou, že čím víc uvidíme, tím víc to bude sexy. A zatímco v předchozích dvou letech měly na sobě modelky aspoň prádlo, kalendář na rok 2012 už si vystačí jen s pomalovanými těly.  

Kalendář téhle firmy se mi nelíbí. Ani trochu. Je nevkusný tak moc, že ho těžko něco překoná.  Ale je skvělým reklamním tahem. O firmě se opravdu mluví po celém světě. Jen je otázka, jestli si firma zbytečně neubližuje v prudérním Polsku, kde svoje výrobky prodává. 

A tady už jsou stránky z kalendářů firmy z předchozích let. Tohle je rok 2010

Rok 2011. O malilinko lepší. Ale stejně je to kýč. 

Ve všech třech ročnících kalendáře jsem našla jen jedinou fotku, která mi přišla zajímavá a vtipná. 

Kompletní fotogalerie pro roky 2010, 2011 a 2012 je tady http://www.kalendarzlindner.pl/2012.php

A jak vypadá šokující reklama, která má nápad, vtip a říká i něco navíc?













Toscani napsal knížku Reklama je navoněná zdechlina. Rozhodně stojí za přečtení.