Kupte si zelňačku, lásku a prsa

Mám pocit, že hned po obchodu s drogami a zbraněmi je nejvýnosnější vydělávání na lidské naivitě. Kšefty se všemožnými přípravky na hubnutí, na růst prsou nebo kšefty s nadějí. Stejný pocit má nejspíš i firma Fast Mail Service s. r. o., která bombarduje reklamou český internet už několik let. A nejspíš jí to pořádně sype. Jen mám neodbytný pocit, že vedle velkých peněz si tahle firma denně připočítává i obrovskou spoustu naštvaných zákazníků, kteří si připadají podvedení a okradení.



Na obrázku je jenom část webových stránek, za kterými tahle firma je. A mají hodně společného. Velká slova, velké nereálné sliby, mizernou češtinu, fotky spokojených zákazníků, které jsou pouze ilustrační, vymyšlená svědectví, šílené ceny a spoustu příšerně naštvaných a oškubaných kupujících. 

Ale popořádku. 

Co se firmě nedá upřít, je umění vzbudit zvědavost. Když jsem poprvé na Facebooku zahlédla reklamu na jasnovidecké služby Daryla Van Horna, fakt jsem na ni klikla. Zajímalo mě, kdo si sakra může říkat Daryl Van Horn, když je to tak notoricky známé jméno hlavní postavy z filmu Čarodějky z Eastwicku. Jasně,  prapodivný jasnovidec. Žádná skutečná osoba samozřejmě tohle jméno nemá. 

Nejde ani o reklamu nějakého jasnovidce, který jen chce upoutat pozornost. Jde o prachsprostý kšeft firmy Fast Mail Service s lidským zoufalstvím. Služby jasnovidců, kartářek a jiných šarlatánů hodně často hledají lidé, kteří jsou na dně, a kteří chtějí slyšet, že bude líp. Přesně o tom je i tahle služba.  "Přišlo Ti někdy na mysl, že Tvůj život se může změnit a ubírat se směrem, o jakém se Ti zdálo tak dlouhou dobu? Bude právě toto znamenat naplnění Tvých přání, o kterých bylo téměř nereálné přemýšlet jako o skutečnosti? Chtěl bych Vám poslat osobní předpověď, protože jste jeden z těch, který o ni žádal. Od 15.října Ti bude dopřáno splnit si všechny sliby a radosti, které Ti život až doposud odpíral."  

Na podobné velkohubé kecy naletí spousta lidí. A ani jim nebude divné, že jim údajný jasnovidec v jedné větě tyká a hned v další vyká.  

Tahle taškařice rozhodně není zdarma, jak se píše v reklamě. Na webové stránce už se objevuje jen spojení "téměř zdarma". Dopátrala jsem se, že když si předpověď objednám, dostanu úplně grátis jakýsi talisman (asi abych se měla čím mlátit do hlavy, že jsem vůbec něco objednala) a taky dostanu tu předpověď. Šlechetný Daryl si naúčtuje pouze "symbolickou částku na moje administrativní a překladatelské výdaje." 

I když vím, že blond barva vlasů u žen radikálně snižuje výši inteligenčního kvocientu, myslím, že ani jako výrazná bruneta bych asi nebyla schopná přijít na to, proč se tak radikálně liší ta požadovaná symbolická částka u platby mobilem a u platby na dobírku. 




Při placení mobilem chce jasnovidec 499 korun. Při placení na dobírku chce 690 korun a navrch dalších 139 za poštovné. Vážně nedokážu vymyslet vůbec žádný důvod, proč by administrativní a překladatelské výdaje měly stát o dvě stovky víc, když chci předpověď zaplatit až po doručení. 

Ale kdo by takové malichernosti řešil. Tisíce děkovných dopisů od lidí, které jen díky Darylu Van Hornovi konečně potkalo štěstí, mluví za všechno. 

Jasnovidectví evidentně vynáší. A tak Fast Mail Service provozuje i další web, na kterém nabízí služby světově proslulého jasnovidce. 


Tenhle jasnovidec prý pomůže splnit člověku tři přání. Podmínkou je narodit se před rokem 1970 (nejspíš proto, že čím je člověk starší, tím míň je obezřetný a tím míň hrozí riziko, že si jasnovidce vygůgluje), další podmínka je být dostatečně zoufalý a ta poslední - vybrat si sedm přání z předem připraveného seznamu. Třeba provdat se, jet na cestu kolem světa, mít jachtu, spoustu peněz a tak.  Jasnovidec tak přesně bude vědět, po čem člověk touží. Když taková padesátiletá paní napíše, že chce konečně poznat lásku,  jasnovidec jí  sdělí, že měl vidění, že žena touží po hodném muži. A když žena pěkně zacáluje, pošle jí třeba nějaký talisman, který jí ho možná přivede. 

Služby tohohle jasnovidce provozuje Fast Mail Service už nejmíň pět let. Už v roce 2008 nabízel lidem deset milionů a nekonečné štěstí. Jenom za pět set. No, neberte to!



http://dibur-x.blog.cz/0805/leo-li-gabor


Nejspíš proto, že cílová skupina "zoufalci" je menší, než cílová skupina "mám pět kilo navíc," prodává Fast Mail Service spoustu přípravků, které jako jediné na celém světě opravdu pomáhají zbavit se kil. Máte rádi pilulky? Kupte si pilulky! Nesnášíte pilulky? Kupte si kapsle nebo náplast na hubnutí. Milujete kafe nebo čaj? Máme obojí! Hubnoucí kafe i hubnoucí čaj. Jste polévkoví? Máme hubnoucí zelňačku! Milujete experimenty? Zaplaťte si speciální kúru v ampulkách. Nevěříte ničemu z toho? Máme super věc, jakési tablety, které se po spolknutí údajně v žaludku zvětší jako balónek a člověk nemá hlad. Geniální! 



Jen nevím, jak je možné, že na světě ještě vůbec existují lidi s nadváhou, když tohle všechno tak báječně funguje. 

I na všech těchhle webech, kde se prodávají hubnoucí zázraky, jsou samozřejmě děkovné vzkazy a fotky spokojených zákazníků. Některé jsou z fotobank, jiné jsou postahované z nejrůznějších webů. To všechno už jsme viděli mockrát. Aspoň s nějakou inovací ale Fast Mail Service přišel. Vezme si fotku dívky před hubnutím a po něm. 


www.formulaemagrecedora.blogspot.com


Pak ty fotky trochu ořízne a najde nějakou hlavu, kterou nasadí místo té původní. Že to bude vypadat blbě, to nevadí. Pro větší efekt se prostě jen ta nasazená hlava zrcadlově otočí. A hotovo. 




Ostatně, stejný způsob přesvědčování zákazníků používá firma i tehdy, když propaguje tablety a gely na zvětšení prsou. U jedné z těchhle reklam má třeba fotku z fotobanky. To je ona. 


A tady už je stejná fotka jako portrét nadšené zákaznice. 



Trochu mě zarazilo, že hned vedle fotky je certifikát zdravotní nezávadnosti, který  údajně pochází od Chambre de Commerce et d´industrie de Monpellier. To je totiž něco jako Obchodní a průmyslová komora. No, třeba zkoumali, jestli to neuškodí životnímu prostředí, když se s tím posypou v zimě namrzlé chodníky. 

U některých produktů firma zase uvádí jména údajně proslulých lékařů, kteří potvrzují jejich účinky. Podle mého Google neexistuje nikdo z těch doktorů.  

A takhle bych mohla o téhle firmě napsat dalších pětačtyřicet stránek. 

A jednou tolik, když bych přidala část komentářů od lidí, kteří téhle firmě naletěli na její záruky vrácení peněz v případě nespokojenosti. 

Takže už jen jediné: Od firmy Fast Mail Service raději nebrat nikdy nic. 

______________________________________________________________

Screenshoty: Pokud není uvedeno v popisku, pak pocházejí z webů firmy Fast Mail Service


V Baumaxu určuje barvy génius

"Vy si zaželáte, my Vám namícháme - Váš barevný sen! Uskutečnite Váš barevný sen. Namalujte si Vaše čtyři stěny dle Vaší chuti!"

Tak tohle opravdu není text z webu nějakého polského nebo maďarského malíře pokojů, který se snaží najít si klienty u nás a ještě mu moc nejde čeština. Takhle oslovuje svoje zákazníky Baumax.

Jestli má zrovna tenhle text přesvědčit lidi o tom, že si vážně chtějí nechat namíchat barvy zrovna v Baumaxu, tak to dělá naprosto blbě. Každý, úplně každý si přece vymaluje svoje čtyři stěny (případně třeba šest stěn, pokud má atypické bydlení, nebo i osm stěn, chce-li vymalovat dvě místnosti), podle svého. Myslím, že chuť s barvou stěn nemá moc společného, ale budiž, klišé se objevují všudemožně a tohle je jeden z příkladů, jak by se používat neměla.

"V našem centru míchání barev Vám namícháme tisíc barevních tónu."

No, aspoň že má Baumax tak pěkně spočteno, že nemíchají jen 865 barevních tónu nebo třeba 1005. 

"S našim geniem pro spektrálnní fotometr namícháme Vaši vytouženou barvu. Jednoduše si přineste sebou barevnou vzorku, nezáleží jestli je to obrázek, kousek záclony nebo něco jinýho. Náš spektrální fotometr stanoví exaktně každej barevní tón. Navštívte náši pobočku bauMax-u a nechte si poradit."

Představuju si to asi takhle nějak: V Baumaxu v každém oddělení barev je pán, který má funkci "Génius pro spektrálnní fotometr". Sice nevím, co to znamená, ale jiné vysvětlení mě nenapadá. Pan Génius si ode mě vezme stránku z časopisu o bydlení, kde mají hezky vymalováno, strčí ji do jakéhosi udělátka a ono mu exaktně řekne, co že je to přesně za odstín a jak ho má namíchat. Já si s ním pak vymaluju obývák a budu strašně vzteklá, protože to bude vypadat úplně jinak, než na té fotce, kterou grafik prohnal photoshopem. 



Možná by mi pomohlo, kdybych šla na nějaký kurz, na kterém by mě v Baumaxu naučili, jak si teda vybrat barvu na zeď a vymalovat si. 

"bauMax učí začátečníky jak to funguje a pokročilé jak se stáť profíkem. A to vše dostanete úplne zdarma! Učte se od naších profíků takz více k témě úspory energie nebo přibližte tuto tému najmladšímu pokolení."

Když na to tak koukám, radši na žádný kurz do Baumaxu nepůjdu, i když jsou zadarmo. Bůhví, o čem by vlastně byl. 



Zkusím to jinak. V Baumaxu mysleli i na komunitu svých zákazníků a vytvořili pro ni bazar. Je možné tam nakupovat, prodávat nebo si sjednat třeba nějakou službu. 

Jen jim to jaksi moc nefunguje. Ať kliknu na kterýkoliv z inzerátů, prostě tam není. 




Mám ale pocit, že je možná lepší koukat se na vyskakovací okno s chybovou hláškou, než vidět tohle. 






Výraz "sorry" beru v hovorové řeči. Nevadí mi ani na specifických webech zaměřených na šíleně cool omladinu. Ale koukat na něco takového na webu velkého prodejce, no to jako sorry, ale je to  trapné. I když je to tak náročně graficky zpracované. 


Firemní stránky by měly být vždycky perfektní. Podobnou fušeřinou sice Baumax asi neodradí lidi od nákupu, zbytečně ale dává najevo, že něčím takovým, jako je bezchybná firemní komunikace, se až tak moc zabývat nehodlá.

_____________________________________________________

Screenshoty: www.baumax.cz

Hornbach a eklhaft z pupíku

Málokdy se mi stáne, aby se mi u televizních reklam zvedal žaludek. Už jsem nejspíš pořádně otrlá, když jsem si zvykla na všechny ty více či méně nechutné spoty, ve kterých ženy menstruují modře, mimina i psi dělají pevná (a snad i voňavá) hovínka a mají zadečky v suchu a muži močí vedle záchodové mísy a mají potíže s prostatou. 

Všechny tyhlety vylučovací reklamy ale v posledních dnech s přehledem strká do kapsy Hornbach a jeho protizahálecí spoty. Přiznávám, že když jsem viděla ten první, udělalo se mi opravdu velmi slabo od žaludku. A to byl teprve začátek. 


Reklamní kampaň je o tom, že lepší je něco dělat, než se jen tak poflakovat. A že ještě lepší je dělat něco, na co si koupíme materiál v Hornbachu.  

Reklama první: Mírně zanedbaný pán se povaluje v křesle, umolousané tílko má vysoko vyhrnuté a z pupíku na vyvaleném břiše si vydloubává špínu. Když vydloubne opravdu velký kus jakéhosi eklhaftu, se zaujetím si ho prohlíží. Pak ho osvítí nápad, rozmlátí kladivem radiátor a namontuje nový. Jupijé.

Možná té reklamě nerozumím, protože nejsem cílová skupina. Možná proto, že mezi mé občasné zahálecí činnosti patří všechno možné, ale vydloubávání eklhaftů z pupíku (nebo odkudkoliv jinud) k nim rozhodně nepatří.  V každém případě mě ale tahle reklama znechucuje tak moc, že si ji asi začnu pravidelně pouštět před večeří. Ta tři kila, co mám navíc, půjdou dolů sama!  


video


Ještě silnější kalibr se objevil před pár dny. 

Reklama druhá: Hlavní hrdina tentokrát staví plot. Ještě před tím ale stojí před kamerou v detailním záběru a dlouze si tahá cosi z nosu. V zájmu udržení obsahu vlastního žaludku v těle pevně doufám, že to je jenom hodně dlouhý chlup. Jupijé podruhé.


video


Mám strach zapnout televizi. Bojím se, že Hornbach přijde s dalším pokračováním téhle skvostné série. A děsím se, že se budu muset dívat, jak se dá zahálet a přitom se intenzivně zaobírat i částmi těla od pasu dolů. 

Zlaté reklamy na menstruční vložky a tablety na posílení funkce prostaty! Jupijé!


_____________________________________________

Videa: www.hornbach.cz

Nechutná hra se soucitem

Když někdo potřebuje pomoc druhých a požádá o ni, je to v naprostém pořádku. Nemám vůbec nic proti nejrůznějším charitativním sbírkám, pokud za nimi stojí nějaká solidní organizace. Nebo pokud jsou na první pohled jednoznačně průhledné. Jenže když se snaží hrát na city za každou cenu, vnímám to spíš jako nechutné citové vydírání. Pár takových dokonalých příkladů nehorázné hry s lidským soucitem mi poslala Věra, většina z nich pochází z inzertních webů, kam se vkládá inzerce zadarmo a většinou anonymně. Tyhle inzeráty se ve stejném znění objevují v desítkách případů všudemožně. A mají hodně společného: Inzerenti nerozeznávají rozdíl mezi slovy "díky" a "kvůli" a češtinu moc neovládají. Do tíživé situace se nikdy nedostali vlastní vinou. Převažují zklamané matky tří až pěti dětí, které opustil manžel a nechal je po uši v dluzích. Případně matky dětí, které bojují s rakovinou nebo jsou invalidní po autonehodách.  

Nemůžu si pomoct, ale já jim prostě nevěřím ani slovo.  


Případ první: Vlasta a nezdárný bývalý manžel

Paní Vlasta se s tím moc nemaže. Shání někoho, kdo půjčí rovnou milión korun. Prý jejímu bývalému manželovi, protože přivedl rodinu do tíživé situace. 



Inzerát nejspíš moc nezafungoval. Nakonec, kdo by běžel s miliónem korun za pánem, který už má zřejmě na krku exekuci, když ztrácí střechu nad hlavou, a tak splácet nejspíš nemá z čeho a ručit taky nebude mít čím.   

Vlasta to tedy vzala z jiného konce. 


Jasně, osamělá matka s dítětem, kterou opustil nějaký bídák a ještě jí nechal dluhy. To pravděpodobně dojme víc lidí, než žádost o velké peníze. 

Jen je mi trochu divné, že tahle paní sama poskytuje finanční služby.  




Takže buď je naprosto neschopná jako podnikatelka, nebo je celý tenhle zoufalý inzertní pokus, jak splašit nějaké peníze, jenom jedna velká habaďůra.  


Případ druhý: Hráč

Musím přiznat, že tenhle inzerát mě spíš pobavil, než by ve mně vzbudil nějaké emoce a donutil mě uvažovat o tom, že bych studentovi poslala nějaké peníze, aby si mohl zahrát ruletu. No, třeba bych ty peníze i dostala zpátky, když je to chlapec šikovnej a virtuálně už i vyhrál. 


A ještě víc mě pobavilo, když jsem našla jeho další inzerát. On je totiž taky finanční poradce. 



Začínám mít pocit, že zoufalé inzeráty nesou víc, než takové zprostředkování úvěrů. 


Případ třetí: Všichni jsme nemocní

Hra na zoufalství nejspíš fakt vynáší. Jinak by těžko zadavatel následujících inzerátů plnil nejrůznější inzertní weby už dva roky. Jen podle čísla účtu jsem našla skoro stovku podobných žádostí o pomoc. 



Začalo to klasikou: Bývalý manžel nadělal dluhy, paní zůstala sama s dětmi, je bez práce a hrozí jí vystěhování. Píše samozřejmě z počítače hodné kamarádky, protože sama počítač nemá. Jen nechápu, proč "narychlo zřídila dětský účet."




O šest týdnů později jakási paní sháněla pomoc pro vážně nemocné dítě své kamarádky. Číslo účtu je stejné jako v předchozím případě. Jen tentokrát nejde o opuštěnou paní, které nechal bývalý děti a dluhy na krku. Tentokrát už je to trochu drsnější. 




Stejný inzerát o měsíc později. A stejný nátlak se smrtelnou nemocí. 



O další dva měsíce později už tenhle inzerát provázela i fotka. Těžce nemocný Jiřík na ní ale rozhodně není. Je to totiž fotka stažená ze stránek Metabolické kliniky 1. lékařské fakulty.   




Mimochodem: Je sice pravda, že děti s cystickou fibrózou musí inhalovat. Jenže inhalátory pojišťovny hradí. Tedy aspoň ty levnější, které nejsou tak komfortní. Jenže když si vymyslíte drastickou diagnózu, pak asi detaily moc neřešíte. Takže asi ani nevíte, že existuje sdružení, které se o pacienty s touhle nemocí stará. A kde se dá takový inhalátor i půjčit. Navíc, pokud by celý tenhle podivný příběh byl pravdivý, myslím si, že by se o pomoc dalo požádat právě prostřednictvím tohohle sdružení. 

A letos v březnu už i zadavatelce inzerátu došlo, že citové vydírání přes smrtelnou nemoc asi není úplně košer, a tak pro změnu onemocněla ona sama.  


Upřímně, na tohle číslo účtu bych neposlala ani pětikorunu. 



Podobných inzerátů s různými prapodivnými povídačkami jsem našla desítky. A neskutečně mě vytáčejí. Vytáčejí mě lidi, kteří si vymyslí dramatický příběh a ohánějí se těžkými nemocemi nebo umírajícími dětmi, aby vzbudili soucit a vytáhli z jiných peníze.  Jsou totiž spousty lidí, kteří ty nemocné děti opravdu mají, a kteří pomoc skutečně potřebují. Tahle blbá hra na pomoc v nouzi ale může nakonec skončit tak, že přestaneme věřit všem prosbám o pomoc, i těm, které jsou oprávněné. A to by byl pořádný průšvih.


Sama za sebe rozhodně nepřestanu sem tam posílat peníze těm, o kterých si myslím, že to potřebují. Docela pohodlný způsob je třeba prostřednictvím dárcovských sms. Například za třicet korun (27 korun z toho dostane sdružení) se dá poslat sms na podporu instituce, která pomáhá dětem s cystickou fibrózou, o které tady dnes byla řeč. Stačí zaslat sms zprávu ve tvaru DMS SLANEDETI na číslo 87 777. A na webu Dárcovská DMS  jsou i další instituce a sdružení, kterým je možné poslat peníze textovkou.

Tak prosím, popadněte mobil a vyberte si, komu pomůžete. Třicet korun není přece tak moc. Díky

_____________________________________________________________-

Screenshoty: inzertní weby a web 1. LF. 

Pro drsné chlapy jedině pivíčko!

Vím, že to je jen pár týdnů, co mi tady naskakovaly pupínky ze slov meníčko, kafíčko a z jiných odporností, které do světa vypouštějí servírky i tvůrci hospodských webových stránek. Ale přišel mi mail od Míši, která má podobný problém s tímhle nesmyslným zdrobňováním. Míša posbírala a poslala mi pár fotek, které dokazují, že naší zemí se nešíří jen meníčka a kafíčka, ale že prodejci jdou mnohem dál. Už začali dokonce nabízet pivíčka a papáníčka! Fujtajbl! O to se přece nemůžu nepodělit. 


Hospod je spousta, lidi utrácejí čím dál míň, a tak je zapotřebí mít pořádnou reklamu. A jak jinak přilákat k výčepu pořádně drsné chlapy, než nabídnout jim pivíčko. Pro slabší pohlaví mají kafíčko, vínečko a dokonce někde i papáníčko. Myslím, že kdyby se mě číšník zeptal, jestli si dám jen pivíčko, nebo i něco k papáníčku, prchnu z takového podniku tak rychle, že ani nezahřeju židli. Jen by mě zajímalo, jestli tam mají klasický jídelní lístek, nebo papáníčkovou knížečku. 







Předchozí fotka by se dala možná omluvit tím, že v hospodě měli prostě jen hodně hodně dlouhou noc a komplet celému personálu ještě v krvi kolovalo pár zbytkových promile, když se nejstřízlivější zaměstnanec pustil do psaní na tabuli. Jak si ale vysvětlit následující obrázek, to vážně netuším. 




Po přečtení "Kávička, dortíček, na tváři dolíček," mi už jen místo přání "Hezký den," chybí šílené Hezký dník. Pak by to teprve bylo dokonalé. Samoobsluhu jistě vede nějaká sluníčková dušinka. 

A její dvojče šéfuje tomuhle podniku: 



V rýmování sice není to dvojče úplně dobré, za to ale dotahuje zdrobněliny k dokonalosti. Dětičky, školička a bagetičky na jedné ceduli současně mi vyvolaly ošklivý tik v levém oku a mírné pocení.  



Jen naprosto nepříčetná osoba musí být za touhle svítící zrůdou s mlsáním a tabáčkem. Ale zas to tam mají všechno. Jdete si koupit tabáček, k tomu přiberete nějaké to mlsání a navíc i dáreček pro broučínka, který doma čeká s lahvinkou vínečka, až přinesete nějaké to kouřeníčko a dobrůtky. A sladký večer může začít. Já osobně bych po návštěvě takové prodejny nejspíš nutně potřebovala vidět aspoň tři díly filmu Saw po sobě, abych se uklidnila. 


Mezi Míšinými úlovky byly i další zběsilosti.



Na jakémsi osudovém eshopu v minulosti prý nabízeli Osudovou slevinku. Škoda jen, že nevíme, jestli slevinka byla na lahvinku nějakého léčivého kapáníčka nebo na nějaké jiné alternativní zboží. V tomhle eshopu totiž prodávají zboží propagované na webu Osud, což má být jakýsi alternativní svobodný portál. Raději ani nechci vědět, o čem se tam píše.

Úžasné věcičky se dají koupit i jinde.


Třeba podobný zabijácký nůž, který musí být snem každého psychopatického rozparovače. Prý je "na masíčko". 

Začínám být přesvědčená, že používání zdrobnělin by mělo mít naprosto jasná a hlavně přísná pravidla. A dospělým, kteří nemají v soustavné péči dítě mladší šesti let, by se mělo zakázat úplně. Jinak to brzy dopadne tak, že příští generace bude jezdit tramvajkami do prácičky, hrát squashíček, chodit na filmíčky, venčit psíčky, papkat dobrůtečky a plodit mimísky, kteří už nebudou umět mluvit normálně česky. 



Brzdiči by měli mít vlastní pruhy

Je po prázdninách a dovolených a do ulic měst se zase vrátil normální provoz. A s ním i brzdiči dopravy. V páteční odpolední špičce jsem jich potkala tolik, že snad začnu chodit pěšky.

Brzdičů je několik druhů, všichni ale společně přívádějí k šílenství řidiče, kteří by rádi měli na tachometru aspoň čtyřicítku, když to teda padesátkou ten frajer přede mnou fakt asi valit nemůže. I  překročení čtyřicítky už brzdič často pokládá nejspíš za automaticky odeslanou rezervaci na jedno lůžko v chlazeném šupleti na patologii.

www.tn.cz

Brzdiči obecní. Obvykle jde o Sněhurku, křehkou dámu drobného vzrůstu trůnící v nějakém obrovském autě.  Motorizovaná obluda jí dává pocit bezpečí, protože při sešrotování  osobního auta před sebou si tak maximálně pochroumá spodní část nárazníku. Proto tenhle typ žen tenhle typ aut miluje. Jenže s ním mají taky často obrovské problémy. V ulicích města zaparkovat nedokážou, a tak musí jezdit k obchoďákům a hledat dvě volná místa vedle sebe, aby se vešly. Když jedou po dvouproudé ulici a potřebují přejet z jednoho pruhu do druhého, jsou ztracené. Zpětná zrcátka jim moc neříkají, nedokážou ani dobře odhadnout vzdálenost a změnit jízdní pruh je pro ně něco jako menší maturita. Když chtějí přejet do vedlejšího pruhu, často zpomalí na minimální rychlost a doufají, že i když ve vedlejším pruhu je provoz jedno auto za dvě minuty,  některému vnímavému řidiči dojde, že Sněhurka v obludě se tam prostě fakt nevejde, a tak řidič zastaví a pustí ji.

Další potíž mají Sněhurky s křižovatkami, odbočováním a najížděním do velmi komplikovaných prostor, jako jsou třeba podzemní garáže pod obchoďákem. Sněhurka je totiž přesvědčená, že v kritických chvílích se její auto bez varování zvětší do šířky i délky. Do zatáček pak najíždí, jako by řídila kloubový autobus a v garážích jede tak pomalu, až se bojím, že jí jednou první rychlostní stupeň vyskočí z pod kapoty a nafackuje jí. Proč si Sněhurky raději nepořídí menší auto, které je nebude takhle trápit, jsem nějak nepochopila.

www.skoda-virt.cz

Brzdiči kolonoví jsou naprosto zvláštní druh řidičů. Obvykle se vyskytují v ranních a odpoledních špičkách a mají neskonalou radost, když můžou kolonu ještě o něco víc zdržet. Když se auto před brzdičem kolonovým posune o metr, brzdič stojí. Když o další metr, pomaloulinku odbrzdí ruční brzdu. Velmi zvolna zařadí jedničku, trošku přidá plyn a hned zas vyřadí, aby to dojel. Pomaloulinku, v koloně není kam spěchat, žejo.

Když se takových brzdičů kolonových sejde v jedné koloně víc najednou, dopadá to tak, že kolona se zdvojnásobí a lidé, kteří by jindy už dávno seděli doma na gauči, jsou někde v její poslední třetině. Do takhle rozplizlé kolony se totiž z bočních ulic přidávají další a další auta. Pokud v nich sedí taky brzdiči, je to pomalu na kolaps dopravy. Nebo aspoň na kolaps psychický u některých labilnějších jedinců. Třeba mě.


www.novinky.cz

Brzdiči předsemaforoví přesně ví, kde jsou semafory a pro jistotu už sto metrů před nimi začínají brzdit. Padesát metrů před semaforem mají na tachometru s bídou dvacítku. Po přiblížení se na deset metrů před semafor už téměř stojí, co kdyby jim tam skočila oranžová. Nejstrašnější je potkat předsemaforového brzdiče tam, kde je zelená jen velmi krátce, projedou tam tak dvě tři auta a pak je červená nejmíň čtyři minuty.  Pokud je předsemaforový brzdič v pořadí druhý, neprojede na takovém semaforu na první zelenou ani náhodou. Co kdyby se rozsvítila oranžová, žejo. Předsemaforoví brzdiči mívají často nabourané zadky aut těmi, kteří se s předsemaforovými brzdiči příliš nesetkávají a tak očekávají, že i když naskočila oranžová, obě auta projet ještě stihnout. Řidič číslo dvě přidá plyn ve chvíli, kdy brzdič dupne do brzd.

www.lidovky.cz


Poddruhem brzdičů předsemaforových jsou brzdiči semaforoví, kteří navíc mají hodně společného s brzdiči kolonovými. Mají rádi před kapotou dost prostoru, aby měli dobrý přehled. Často by se mezi ně a auto před nimi vešel bez problémů autobus. Brzdič semaforový nesleduje barvy na semaforu, aby byl s naskočením zelené připravený se rozjet. On si rád počká, co udělají ostatní. Když se auto před ním rozjede, brzdič velmi pomalu povolí ruční brzdu (má ji zataženou i na naprosté rovině), zamyslí se, sešlápne spojku, zamyslí se, v klidu a s rozvahou zařadí jedničku, zamyslí se a pomalu se rozjede. Ve vedlejším pruhu mezi tím projelo osm aut.

Brzdiči odbočkoví se dají poznat jednoduše. Už půl kilometru před místem, kde chtějí odbočit, vyhodí blinkr. Ve stejné chvíli začínají mírně zpomalovat, aby k odbočce dojeli maximálně desetikilometrovou rychlostí. Přece nebudou řezat mírnou zatáčku sebevražednou třicítkou, žejo. Někteří to dovádějí k dokonalosti tím, že před odbočkou úplně zastaví, i když široko daleko jede jen pár aut - všechna v koloně za brzdičem odbočkovým.

Brzdiči přechodoví jsou slušně vychovaní a vědí, co se patří. Dlouho před přechodem brzdí a vyhlížejí nějakého chodce, kterého by nechali přejít ulici. Šourající se stařenka dvacet metrů od obrubníku je jejich oblíbený objekt. Zastaví a trpělivě počkají několik minut, než se stařenka došourá k přechodu. Nešťastná stařenka vidí, že už se vytvořila kolona až za roh, a tak se snaží šourat se co nejrychleji, aby nezdržovala. Když se konečně dostane na druhou stranu ulice, je rozklepaná, zpocená a pokouší se o ni infarkt, protože se snažila jít co nejrychleji. V koloně za brzdičem má několik řidičů taky náběh na infarkt, ale pro změnu z toho blba, co zastavil, když jsme už všichni mohli být dávno pryč, než by stařenka k přechodu vůbec došla. Jen brzdič je spokojený, že je slušný řidič.


Brzdiči z přesvědčení se obvykle vyskytují ve dvou exemplářích současně, nejčastěji na dvouproudých silnicích ve městě, kde je povolená sedmdesátka. Brzdiči z přesvědčení vědí, že se po městě jezdí padesát, a tak jedou pro jistotu pětatřicet i na té sedmdesátce. A jedou samozřejmě těsně vedle sebe. Dav zuřících řidičů za sebou, kteří by docela rádi tu sedmdesátku, statečně ignorují.

Brzdiči ze strachu jsou ti nejhorší brzdiči. Často to jsou dámy, které dvacet let neseděly za volantem a teď prostě vyjet musely, jenže neměly čas dát si pár kondičních jízd v autoškole, a tak se bojí i otočit klíčkem a modlí se, aby nezačalo pršet, protože vážně netuší, jak se pouštějí stěrače. Brzdiči ze strachu bývají i důchodci kolem osmdesátky, kteří si pořídili novou káru (často Dacii) a vyjeli na za mladými na návštěvu do města. Brzdiči ze strachu mají vlastnosti všech předchozích brzdičů: málokdy jedou víc než třicítkou. Děsí je provoz. Děsí je jakákoliv překážka, třeba autobus zaparkovaný v zálivu zastávky, a tak za ním raději zastaví a dlouze přemýšlejí, jestli ho objet. Děsí je odbočování, přejetí z pruhu do pruhu, děsí je chodci na přechodech i ostatní auta. Kromě toho, že brzdí dopravu, také zmatkují a dupou do brzd zcela nelogicky a neočekávaně, čímž neděsí jen sebe, ale i všechny v okruhu jednoho kilometru.


www.tydeniky.cz

Nemohli by mít brzdiči vyčleněné jízdní pruhy jen pro sebe?  Myslím, že by se to významně pozitivně odrazilo na psychickém stavu nebrzdičů. Na mém teda určitě. A těch nadávek, co bych ušetřila!

_____________________________________________________________


Poznámka: Nemám v žádném případě nic proti seniorům za volantem. Moje babička řídila do šestaosmdesáti a jezdila skvěle. Vadí mi jen ti, co vypadají, že strachy za volantem omdlí, a podle toho taky jedou.





O úplých šatech a Příbramy

O tom, že čeština dostává čím dál víc na zadek, je celkem zbytečné psát. Je to jasné už při letmém kouknutí na nejrůznější diskuzní weby, do komentářů pod články na zpravodajských portálech nebo třeba na Facebook.  Neumíme napsat správné i, při psaní s a z tápeme, o skloňování zájmen, psaní interpunkce nebo stavbě věty ani nemluvím. Když pak někdo s citlivějšíma očima a slabší povahou upozorní pisatele, že se rozhodně nepíše "Naše děti byli celí den venku," obvykle se mu dostane jen rozzuřeného odprsknutí typu "Mám na plotně oběd, takže nemám čas přemýšlet, jak se co píše!"

Sama celkem tolerantně přehlížím překlepy, hrubky i stylistické nedostatky, pokud je vidím v menším než malém množství na blozích nebo na malých webech, které mají jednoho nebo dva autory. Je jasné, že každý z nás se občas uklepne, přepíše se, má příliš horlivé automatické opravy textu, chvilkovou zástavu mozku, nebo po sobě text jednoduše nepřečte, když je hotový. (Jako třeba Protivná blondýna, která pak opravuje nesmysly, které spáchala,  až druhý den po upozorněních všímavých čtenářů).  

Jsou ale lidé, kteří by měli češtinu ovládat naprosto perfektně. Třeba takoví novináři. Ostatně, perfektní znalost českého jazyka je jedním ze základních požadavků, které by měli splňovat. Jenže někdy jim to moc nejde. A to i přes to, že nesedí v nějaké pidiredakci, kde působí jedna jediná lokální škrabka (regionální redaktor), ale jsou členy redakce obrovské, kde kromě redaktorů mají i korektory, editory a nejrůznější vedoucí redakcí, kteří by měli všechny texty (nebo aspoň jejich titulky!) vidět ještě před publikováním.  

V posledních dnech se ale i v těchhle velkých redakcích moc nedařilo.

www.regiony.impuls.cz


Brambor je málo a jsou rájem pro zloděje. Ráj si představuju jako místo, kde pořád svítí slunce, je tam teplo, nekonečné pláže  a na palmách rostou boty na vysokých podpatcích. Ráj je prostě místo. I když imaginární, je to prostor. Ráj nemůže být brambora! Rájem pro zloděje může být s velkou dávkou fantazie možná bramborové pole, ale nikdy to nemůžou být brambory samotné. 


Ještě o něco víc nepovedený je text, který pustila na obrazovku nejsledovanější televize v nejsledovanějším zpravodajském pořadu v téhle zemi.  


www.tn.cz


Když jsem zahlédla v titulku "v Příbramy," musela jsem vypadat jako postavička z nějakého kresleného filmu pro děti. Oči mi na pružinkách vyběhly asi půl metru před hlavu, udělaly veletoč, zavřely se a znovu otevřely. Bylo to tam pořád. Tohle není překlep. Záměnu měkkého a tvrdého I prostě překlepem nevysvětlí nikdo. Tady je jediné vysvětlení: Zoufalá neznalost autora textu. A náhlá slepota všech, kteří ho viděli a to ypsilon mu neomlátili o hlavu dřív, než tohle zvěrstvo pustili do světa.  

A může být ještě o něco hůř.

www.isport.blesk.cz

To když chce sportovní redaktor, který obvykle umí bezchybně napsat věty druhu: "Tenaten využil přesilovky a skóroval v poslední minutě před koncem zápasu," vytvořit nějaký fakt sexy titulek. Jenže přitom použije slovo, které neexistuje. Šaty nemůžou být úplé. Ani uplé. Můžou být tak maximálně upnuté. Možná to měla být zkratka pro "úplně upnuté". Anebo jen vyjádření, že autor textu je úplně mimo. Sporťáci by o šatech prostě psát neměli. Ani když jsou v nich sportovkyně.

Aukro a Van Gogh za hubičku!

Na Aukru už se prodávalo kde co, ale takový "možná originální" van Gogh, to tady ještě nebylo! Navíc je skoro zadarmo. Dražba začíná na pětadvaceti tisících. Myslím, že půjdu rozbít kasičku.

Prodejce se při popisu předmětu dražby vážně snažil. Sice připouští, že možná nejde až tak úplně o originál, ale koupě tohohle obrazu je prý výhrou sama o sobě, i kdyby šlo o kopii. I když možná je to prý fakt originál a to, co visí v pařížském muzeu, je jenom replika!

www.aukro.cz


Citace (včetně pravopisných chyb): Jedná se tak možná o pravý obraz tohoto malíře, v případě že se jedná o zdařilé falzum, tak je vyjímečná příležitost mít ve sbírce "pravého" Vincenta nan Gogha. Kdo takový obraz má a může se chlubit návštěvám, že takový skvost vlastní? 


www.aukro.cz



Ano, přátelé, kdo z vás to má? 

Aby bylo jasné, že obraz má fakt cenu, nezapomněl prodejce zdůraznit, že ho viděl jakýsi nejmenovaný restaurátor.  

Koupili jsme obraz kdysi v bazaru ze známosti na dost peněz. Obraz jsme ukázali jednomu restaurátorovi a ten se podivil nad mnoha znaky pravosti (vrstvení barev, typ tahů štětce typické pro VvG, výběr barev, stáří a typ plátna, signatůra, znalecká pečeť atd.). Je možné také to, že se jedná o originál a další z celé řady autoportrétů tohoto malíře. 

www.aukro.cz


Představuju si to nějak takhle: Prodejce JamesGray jednoho dne přišel do svého oblíbeného výčepu a pochlubil se, že právě za tři stovky koupil vážně zajímavý obraz. Jeden z kamarádů se prohlásil za restaurátora a jako že by se na ten obrázek teda kouknul. Pánové si dali ještě pár rumů a vratkým krokem se vydali prohlédnout si ten skvost. Restaurátor se zakaleným zrakem se zahleděl na dílo a prohlásil: "Vole, to je van Gogh! To bude pravý! Seš boháč! Pojď ještě na rum!" A bylo.  

Obraz, který je tomuto podobný, je pokládán zatím za pravý, je umístěn v Musée d'Orsay, Paříž, měl by být namalován v roce 1889 a to buď v Saint-Rémy nebo Arles (Francie). 

Ředitel Musée d´Orsay si právě vzal pár tabletek na žaludeční neurózu,  začíná si zoufale rvát vlasy a povolává nejlepší experty, aby tu jejich možnákopii van Gogha prozkoumali, když je originál někde v Lidmani u Pelhřimova.  
Odhadní cena pravého obrazu převyšuje částku 1,5 miliardy korun, odhadní cena zdařilé kopie (v tomto případě, že se nejedná o orginál tak o zdařilou kopii se jedná určitě) se může pohybovat i na částce 10 milionů korun. Bohužel nemáme na nákladnou expertýzu obrazu (karbonová zkouška, rengen, rozbor barvy, posudky aj.), která by případně odhalila skutečnou nezpochybnitelnou pravost obrazu. Začínáme na částce 25 tisíc korun, prodej z důvodu finanční nouze. 

Sečteno a podrženo: Prodejce tvrdí, že tenhle obraz má cenu minimálně deset milionů, pokud jde o kopii, nebo půl druhé miliardy, pokud je to originál. Chce za něj pětadvacet tisíc. Vlastně ho dává zadarmo. Je to lidumil!

Trochu problém je jenom v tom, že ten údajně podobný obraz, který se pokládá za pravý a je v Musée d´Orsay, je trochu jiný. Trochu víc jiný. 

www.musee-orsay.fr
I barvoslepec s osmi  dioptriemi na každém oku a rozbitými brýlemi pozná, že obraz z Aukra a Portrét umělce od Vincenta van Gogha nemají společného absolutně vůbec nic. Ani čárku. Trochu to vypadá, jako by ho prodejce s restaurátorem malovali přímo ve výčepu po sedmém rumu.

Proč vůbec Aukro nezruší tuhle mimořádně okatou dražbu laciné a velmi nepovedené parodie na van Gogha? Jednoduše proto, že z ní dostane poměrně velké peníze, pokud se najde blázen, který se do aukce pustí. Provize za prodej předmětu v kategorii Starožitnosti a umění v cenové relaci od pětadvaceti tisíc výš totiž začíná na 680 korunách. Plus jedno procento nad těch 25 tisíc. To se Aukru docela vyplatí. A ještě bude mít reklamu zadarmo, protože o prodeji takového van Gogha si nechávají zdát i nejprestižnější aukční síně, takže tahle dražba vzbudí v odborných kruzích jistě náležitý poprask a Aukro se díky ní navždy zapíše do dějin. Jen je otázka, jestli půjde o dějiny umění nebo o dějiny hlouposti. Já tipuju ty druhé.

Rap, láska, techno a Bible

Milí posluchači, vítáme vás u vašeho oblíbeného nepravidelného hudebního okénka. Pokud máte chuť na trochu kvalitní hudby, skvělých pěveckých výkonů a nápaditých choreografií, jste na správném webu.

Následující program bude doslova nabitý skvělou muzikou. Napřed si představíme mladé pěvecké naděje z tuzemska i zahraničí, pak dáme prostor neméně kvalitní tvorbě umělců starší generace a vše zakončíme křesťanskou hudbou plnou hlubokých poselství.

Přejeme vám ostrý obraz a dobrý zvuk.  


S první skladbu, kterou pro dnešní večer vybral mistr zvuku, se vydáme do zahraničí. Tedy na Slovensko. Mladý nadějný interpret Jurči se vydal na dráhu sólového rapera a už jen z textu následující skladby je jasné, že je to fakt hustej týpek.





Jurči rapuje o tom, že mu kamarád má dát pokoj, protože on je unavený z práce, ve škole úspěšně složil zkoušky a chce si odpočinout. Proto odolá svodům kamarádů jít se někam pobavit a raději si vyčistí zuby, vypne mobil a půjde spát.

Vedle chytlavé melodie a výjimečného pěveckého výkonu zaujme i klip ke skladbě. Scéna "gauč v obýváku" je oživená taťkou utírajícím nádobí, který náhodně vstoupí do záběru. Další scéna v koupelně, kde má zpěvák přes rameno ležérně přehozený ručník a v ruce kartáček na zuby, dokládá, že i drsnej raper může být člověk čistotný, který si pravidelně čistí zuby.

Poselství této skladby je jasné: Pařba není všechno, pro mladého člověka je stejně důležitý dostatek odpočinku a spánku.


Ani česká hudební scéna není chudá na mladé talenty. Dokazuje to MC Radka se svou skladbou Znič mě.





Skladba pojednává o citových trampotách dnešní mládeže. Mladá MC Radka se svěřuje s trápením, které má, protože její kamarádka si našla kluka.

Text je záměrně velmi dramatický, odráží niterné pocity zklamané Radky a zdůrazňuje, že ani jazyková vybavenost není zárukou dobrého charakteru. Zároveň nabízí východisko ze složité situace a doporučuje bývalé kamarádce, aby spáchala sebevraždu. V závěru uvažuje, že ji ze světa pomůže sama, a to ukřižováním:

Pro mě jsi velká svině,
německy umíš plynně,
stáhnu tě s sebou, neboj se,
těš se, radši zabij se.

Proč mi to děláš? To z toho máš radost?
Jsi ubohá. Bude hůř, neboj se. O to se postarám.
Zničím tě celou postupně,
pomalu, bolestivě,
ať si připadáš potupně,
stloukám ti kříž, neboj se.

Naše hudební redakce s napětím očekává další skladby podepsané touto nadějnou interpretkou.


Také  pro starší generaci hudebních umělců je téma lásky zdrojem inspirace.




Dvojici umělců tvoří zpěvák Vašek Hrdý, který je patřičně hrdý na svou bujnou kštici, a pěnice Bára Vraná. Jejich romantický duet podkreslují žánrové obrázky sálající citem a krásnem, později pak záběry obou interpretů. Hudební mix starého dobrého bigbítu a líbivé operetky, láska jako hlavní téma, rocková kytara a na konci koťátka - tento klip má skutečně všechno, co si divák může přát.


A na závěr tady máme něco pro skutečné hudební fajnšmekry:  české křesťanské techno.




Videoklip doprovázející píseň je záměrně minimalistický a představuje pouze text skladby a citát z Bible. Více vjemů najednou by totiž divák těžko dokázal obsáhnout. Píseň vyjadřuje radost z toho, že žijeme v "království nebezkém". Zřejmě se jedná o vyšší level království nebeského.


Pokud jste vydrželi u svých přijímačů až do této chvíle bez toho,  že byste zoufale mlátili hlavou do zdi a neartikulovaně vykřikovali hesla ze satanské bible, gratulujeme vám a těšíme se na shledání u některého z dalších dílů našeho hudebního okénka. Hned jak začnou zabírat ta silná antidepresiva, co jsme dostali, přihlásíme se s jeho pokračováním.


Narovnej se!

Pamatuju si to, jako by se to stalo včera. Šlo o jeden z nejvíc traumatizujících zážitků v mém životě. Bylo mi asi tak třináct a půl, takže jsem byla už fakt velká holka. S rodiči jsme byli na výletě a procházeli jsme se po kolonádě v Mariánských Lázních, když jsem ho uviděla. Krásnej kluk. Fakt krásnej! Zpod příšerně dlouhé ofiny, kterou jsem si to léto vyvzdorovala, jsem po něm hodila okem a laškovně zamrkala, když jsme ho míjeli. A naprosto přesně v tu chvíli jsem dostala dloubanec do zad a moje maminka hlasitě pronesla větu, kterou jsem k smrti nenáviděla: "Narovnej se, máš záda křivý jako paragraf!" Tenkrát jsem zrudla od čela až po kotníky a styděla se tak moc, že si do dneška tenhle okamžik vybavuju.
www.moliklub.cz
Moje maminka tohle dloubání do zad prováděla v době mé puberty velmi často a velmi ráda. A taky kdykoliv a kdekoliv. Před kamarádkami ze školy, na autobusové zastávce, na návštěvě u babičky. A já to nesnášela, obracela oči v sloup a odsekávala typicky protáhlým puberťáckým tónem, který je z fleku na pár facek: "Jééé, co jééé, nech mě!"

Ze svého "Co jééé?" jsem naštěstí vyrostla relativně brzo. Myslím, že mi mohlo být nanejvýš osmnáct. A postupem času jsem se taky vážně naučila chodit s rovnými zády, uvolněnými rameny a zataženým břichem.
 
Dnes jsem si na ty máminy dloubance zase vzpomněla. Stalo se to, když jsem míjela nádherně okatou a moc hezky oblečenou holčinu. Jenže co to bylo platné, když byla nahrbená tak, že by se podle jejích zad daly tvarovat oblouky. Měla jsem obrovskou chuť jí dloubnout mezi lopatky a říct: "Narovnej se, máš záda křivý jako paragraf!"

Místo toho jsem se sama ještě trochu narovnala a moje přetrvávající pubertální dloubací trauma se zmenšilo na míň než polovičku.

Ale ten kluk byl fakt krásnej, abyste věděli!

Jak si hloupým komentářem načůrat do bot

Někdy v únoru jsem se obula do pražské agentury Still  Models Management (celý článek je tady, psala jsem ho ještě před úpravou layoutu, a tak by se s obrázky v něm dalo úspěšně vytapetovat, ale snad laskaví čtenáři překousnou to oční nepohodlí).

Ve zkratce: Tahle agentura je celá taková prapodivná a na svém webu se třeba tváří jako prestižní mezinárodní firma spolupracující s uznávanými světovými fotografy. Jenže tihle fotografové o ní v životě neslyšeli. Agentura má na webu taky spoustu fotek. Ty, co jsou takové nicmocnuda, jsou opravdu z jejího ateliéru. Ty, které na první pohled zaujmou, jsou tak trochu ukradené z internetu.

Čekala jsem, že brzy přijde nějaká reakce agentury. Nejpravděpodobnější mi připadalo vyhrožování armádou právníků, žalobičkou a požadavkem mnohamilionového odškodného za údajné poškození skvělého a proslulého jména firmy. O trochu míň pravděpodobné bylo vyhrožování fyzickou či psychickou likvidací Protivné blondýny. A za nejmíň pravděpodobné, ale za to nejvhodnější, bych pokládala nějaké oficiální prohlášení na webu firmy ve smyslu: Udělali jsme chybu, napravili jsme ji a všem se omlouváme. Nebo: Bývalá uklízečka ateliéru zešílela,  nabourala se nám na web a umístila na něj cizí práci, aby se nám pomstila, že nedostala prémie za pěkně opucované reflektory.

Nic z toho se nestalo.

Až teď po dlouhých měsících reakce konečně  přišla. A přiznávám, že mě fakt překvapila.

V komentářích pod článkem se zničehonic objevily hned dva komentáře téměř současně. Jeden přidal jakýsi Rastislav Harhovský a okamžitě ho smazal. Druhý napsal minutu potom anonymní uživatel podepsaný jako Lucie S.


Rastislav Harhovský evidentně nechtěl, aby se jeho komentář pod jeho jménem u článku objevil, a tak ho okamžitě smazal. Nejspíš si nevšiml, že je přihlášený do Google, který mu bohužel vyplnil jméno automaticky. A nejspíš taky netušil, že všechny přidané komentáře mi chodí na mail. 

Tak tady jsou. Oba dva: 



Když jsem hned po přečtení mrkla i na mail, ve kterém byla reakce od pana Harhovského, vážně jsem se bavila. 


Příspěvky jsou samozřejmě naprosto totožné. Do puntíku. A je celkem jasné, proč se nějaký pan Harhovský vydává za Lucii S. 

On je totiž ve vedení téhle slavné agentury a zřejmě měl potřebu dát všem na vědomí, že jsou skvělá firma. 



Když už teda chef operating Harhovský alias Lucie S. doporučují podívat se na Facebook agentury, proč tam nemrknout? Mají tam spoustu zajímavých věcí. Třeba příspěvky, které doprovázejí fotky. 


www.facebook.com


Přiznávám, že jsem opravdu jen blondýna, když nedokážu pochopit, proč tak strašně prestižní modelingová agentura spolupracující s celebritami a světovými fotografy a pořádající exkluzivní módní přehlídky, musí ke svým facebookovým příspěvkům dávat čtyři roky staré fotky z přehlídky Victoria´s Secret, s kterou neměla vůbec nic společného. 


www.ifdb.com

No, možná je lepší koupit si fotku z fotobanky (případně si ji někde grátis stáhnout) a vydávat ji za svou práci, když sami neumíme pořádné fotky udělat, žejo.

Ostatně, s publikováním cizích fotek má tahle agentura už poměrně dlouhou zkušenost. Ono se totiž  vždycky chytí víc holek toužících po kariéře modelky na špičkovou a tak trochu ukradenou fotku Olgy Kurylenko, než na průměrnou, byť neukradenou fotku, kterou v téhle agentuře doopravdy udělali.  Takové chcibýtmodelka holce se pak lehce vysvětlí, že má pěkně zacvakat pár tisíc za fototest, nebo několikanásobně víc za jakože book, aby mohla tou modelkou být. Holčina se už vidí na přehlídkovém mole s prachatým fotbalistou po boku, a tak vypíná mozek a cáluje. A agentura kasíruje a mne si ruce.

Když už jsem se začala touhle bezva firmou znovu zabývat, koukla jsem se i na její web. Kromě toho, že z něj ani náhodou nezmizely nepravdivé informace nebo cizí fotky, jsem si přečetla i to, že: "Naší činností jsou také editační práce pro prestižní světové magazíny." 

Zvláštní, že by prestižní světové magazíny běhaly do pražské Šeříkové ulice a nechaly by si upravovat texty a připravovat je pro tisk. Já vždycky měla za to, že prestižní světové magazíny mají na tuhle práci vlastní tým lidí. Podivné je i to, že pokud agentura pracuje na takhle významných projektech, nikde neuvádí, které ty magazíny vlastně edituje. Že by zase tak trochu kecala pro zvýšení image firmy a ega jejího vedení? 

No, tak se aspoň mrknu na to, jak v téhle agentuře umějí psát, když už mají na webu i blog. Tam jistě najdu spoustu úchvatných, čtivých a originálních textů. Řeklo si druhé naivní Já, které je většinou hodně dobře ukryté v hlavě Protivné blondýny, a kliklo.  Nemělo to dělat. 

Blog má jen pár příspěvků. Buď jsou naprosto o ničem, napsané tak, že slohovky ze základky mají vyšší úroveň, anebo jsou perfektní. Čtivé. Poutavé. Zajímavé. A úplně ukradené. 



Tenhle příspěvek ze 7. 7. 2011, u kterého je jako autor uvedeno Still Models, totiž vyšel o pár týdnů dřív na mém oblíbeném webu Proti šedi.  Oba texty jsou naprosto totožné. 


www.protisedi.cz

Stejně tak je opsaný i další článek, který autor Still Models publikoval letos 4. června.


Už v září 2011 ho totiž napsali na iDnesu. 

www.idnes.cz


A ještě příklad třetí, aby bylo jasné, že to není náhoda. Článek je tentokrát vybrakovaný z Elle.




www.elle.cz


Myslím, že kdybych pátrala dál, našla bych i další ukradené fotky a články, další vypůjčená jména, která mají téhle pofidérní agentuře zajistit lesk a nehynoucí slávu, a další nejasnosti. Třeba jako tu, proč nikde na webu není IČO firmy. Nebo proč rejstřík ekonomických subjektů ani jiné rejstříky vůbec podobnou agenturu neevidují. Nebo proč Google nedokáže najít jedinou zahraniční recenzi (o kterých píše Lucie s.) na práci fotografa Dana Direna. Anebo proč Google vůbec nezná jméno prezidenta firmy Davida C. Bibbyho, když to musí být zcela jistě důležitý pán podle toho, co jsem se o něm a o agentuře na jejím webu dočetla. 

Neměly by podobné agentury raději prostě fotit portréty na občanky, místo toho neuvěřitelně průhledného honění si trika?

Už se těším na reakci pana Harhovského. Anebo jeho tajemného alter ega, které si říká Lucie S. A mám pro něj jednu radu: Když už chcete jako šéf firmy reagovat na cokoliv, nedělejte to raději vůbec, když to neumíte jinak, než tímhle hloupým způsobem. Některé protivné ženské to totiž rády  rozmáznou a ještě přitom objeví pár dalších nesrovnalostí. Takže výsledek je, že jste si tak trochu sám načůral do bot.

_____________________________________________________________________

Zdroj neoznačených obrázků: www.stillmodels.com/cs