Chlapi to mají jednodušší

Chlap nikdy nepochopí, jak je možné, že vypravit se někam na večírek trvá jemu i s oblékáním patnáct minut, zatímco my strávíme zběsilým pobíháním mezi koupelnou, ložnicí a předsíní víc než tři hodiny a pořád nejsme připravené k odchodu. 

Chlapi mají tohle prostě jednodušší. 

Vlezou do sprchy, nacákají na sebe trochu vody a nějakého sprcháče, kterým si umyjí tělo i vlasy najednou, spláchnou pěnu, způsobí menší potopu, omotají si ručník kolem pasu, udělají na sebe pár příšerných grimas do zrcadla, zatnou břišní svaly, mávnou nad nimi rukou a můžou se jít oblékat. Vezmou si na sebe, co jim vybereme. A můžou vyrazit. 

Ženy to mají mnohem, mnohem složitější. Už jen osprchováním nám zabere věčnost. O počtu lahviček s nejrůznějšími přípravky, které musíme použít, už jsem kdysi psala. Takže jen ve zkratce: Musíme umýt sebe sprchovým gelem, vlasy šampónem, pak na ně nanést kondicionér nebo masku. Mezitím si oholíme nohy, podpaží a jiné části těla, které nikdo na večírku neuvidí. Na chodidla použijeme pemzu. Po sprchování se pečlivě osušíme a zabalíme si vlasy do ručníku, naneseme na celé tělo zvláčňující krém, do vlasů olej, do podpaží deodorant, vytřeme koupelnu, vyleštíme orosené zrcadlo a vracíme rozkramařené lahvičky na své místo. Na obličej naplácáme rozjasňující pleťovou masku. 

Ručníky urovnáme na sušák. Oblékneme si župánek. Počkáme deset minut, než ručník vsákne vodu z vlasů. Smyjeme pleťovou masku, do vlasů pleskneme tužidlo a začneme fénovat. Vyfénované vlasy začneme upravovat žehličkou. Ošklivě si spálíme čelo, když s ní nešikovně manipulujeme. Rozhodneme se, že vlastně nechceme mít vlasy rovné, ale vlnité. Vlasy navlhčíme sprejem. Vezmeme kulmu a začneme vytvářet vlny. Každou spirálku vytvořenou z pramínku vlasů smotáme, zasponkujeme a přelakujeme. Po pětačtyřiceti minutách vyjdeme z koupelny a trochu připomínáme zástupce mimozemské civilizace. 

Začíná fáze druhá - namalovat si na hlavu nějaký hezký obličej. Použijeme podkladový krém, make-up, korektor, rozjasňovač, pudr, tvářenku, šestery oční stíny, fixátor na oční stíny, oční linky, tužku na obočí. Kleštičkami na řasy si bolestivě skřípneme víčko. Naneseme řasenku. Ruka se nám třese potom, jak jsme si skříply oko. Ujede nám a řasenkou si uděláme šmouhu přes půl hlavy. Odlíčíme část obličeje, kde je řasenka nejnápadnější a postup opakujeme. Rozkramařené šminky ukládáme na své místo. 

Na ramena a dekolt nanášíme trochu třpytek. Přeženeme to, a tak zbytek odstraňujeme. 

Jdeme zírat do skříně, protože absolutně vůbec netušíme, co si vzít na sebe. 


Zdroj: idnes.cz
Vybereme si spodní prádlo. natáhneme punčošky, vyzkoušíme čtvery různé šaty. Fáze tři je v plném proudu. Při zkoušení a pobíhání od skříně k zrcadlu a zpátky si roztrhneme silonky. Nemůžeme se rozhodnout mezi dvěma kousky malých černých. Žádáme o pomoc partnera. Nevidí mezi nimi rozdíl. Nakonec řekne: "Vem si tyhle," a ukáže na jedny. Rozhodujeme se pro ty druhé. 

Hledáme vhodné doplňky. V tom volá kamarádka, že neví, co si vzít na sebe. Dvacet šest minut to s ní probíráme a pak se jdeme převléknout do kalhot a topu, protože ona v tom jde. Rozkramařené oblečení skládáme a ukládáme na své místo. Stále máme plnou hlavu sponek a trochu se potíme. 

Nervózní partner významně pokašlává a oznamuje, že máme půl hodiny zpoždění. Potíme se víc. V koupelně se snažíme odsponkovat vlasy. Jedna sponka se do nich zamotává tak, že strávíme sedm minut jejím vyprošťováním.  

Potíme se tak, že nám plihne ofina. V předklonu protřepáváme navlněné vlasy a  pak na ně stříkáme lak na vlasy. Pramínek po pramínku je upravujeme, protože jedna vlnka se nám nějak nezdá. Partner si jde do kuchyně otevřít lahev. 

S mírně hysterickým upozorněním, že jdeme pozdě, odebíráme partnerovi lahev, obouváme se a zjistíme, že nemáme připravenou kabelku, protože ta, co jsme si chtěly původně vzít, se hodí k šatům, jenže k těm kalhotám a topu, co máme na sobě, potřebujeme jinou. Zouváme se, hledáme jinou kabelku, přendaváme do ní obsah. Silně se potíme. Partner nadává. Běžíme ještě do koupelny trochu se polít parfémem. Partner nám ujel s výtahem a kouří venku s jinými muži čekajícími na své ženy. 

Jsme konečně připravené k odchodu. Zaboucháváme dveře bytu a konečně můžeme vyrazit. Tedy hned potom, co se do něj vrátíme a ujistíme se, že tu kulmu jsme opravdu vypnuly. 

Od okamžiku, kdy jsme vlezly do sprchy, uplynulo tři a půl hodiny. 

Chlapi tohle mají prostě jednodušší. 

Vánoční pohádka

Vánoce a pohádky patří k sobě. A tak tady taky jednu pohádku mám. Je sice už nějaký ten rok stará, ale mě pořád baví.

Takže, šťastné a veselé!


Královna kramářek

Vždycky jsem tvrdila, že moje maminka je naprosto příšerná kramářka, která schová úplně cokoliv, protože by se to mohlo hodit.

A když říkám úplně všechno, myslím úplně všechno. Pečlivě vymývá a ukládá všechny plastové krabičky od salátů. Když dostala novou kuchyň, dokázala zpod té staré na nožičkách vytáhnout asi dvě stovky zavařovaček všech velikostí. Schovává každý knoflík (jakpak se někdy hodí!). Každé staré tričko (třeba z něj někdy udělá hadr). Má jednu skříňku plnou vyšívacích bavlnek,  přestože nevyšívá. Opatruje každou starou skříňku, lampičku, poličku a šuple. Taky cejchy a ručníky po babičce (jsou kvalitní a můžou se hodit).

Zdroj: m-journal.cz
Schovává všechno, takže kdykoliv se o něčem mluví, zná to a má to nejmíň dvakrát! Když jsem se jeden čas bavila vyráběním vlastní bižuterie, přivlekla obrovskou krabici plnou korálků od těch největších až po rokajl, byla tam i krásná kovová zapínání na náhrdelníky, skleněné korálky, přívěsky s třpytivými kamínky, prostě všechno. Mám z nich pár hezkých šperků.

Samozřejmě, že má schované i miminkovské plenky, svetříčky, sukýnky, ve kterých jsem chodila do první třídy, a kupu hraček - včetně mého prvního kočárku na panenky.

Vždycky jsem tvrdila, že moje maminka je naprosto příšerná kramářka. Než jsem s hrůzou zjistila, že jsem úplně stejná.

Zjistila jsem to, když jsem se začala pomalu chystat na stěhování. Tušila jsem, že mám doma spoustu věcí.  A začala jsem je probírat. Že je jich ale tolik??? Zatím jsem vytřídila dvanáct pytlů velikosti sloního mláděte a ještě nejsem u konce.

Je v nich všechno.

Oblečení, které už nikdy nevezmu na sebe. Džíny, co jsem nosila na gymplu. Obří mikina, kterou bych si oblékla i před deseti lety jen pod tvrdým nátlakem. Trička, která jsem myslela, že ještě unosím na doma, ale nikdy za posledních pět let jsem je nevytáhla ze skříně. Dvoje povlečení na jednolůžko, přestože už roky mám velkou francouzskou deku, kterou do něj nenacpu ani napůl složenou.

Desítky vzorečků kosmetiky, které pečlivě odlepuju z drahých časopisů, pečlivě uložím v koupelně a nikdy už si na ně nevzpomenu. Slevové kupóny staré šest let. Haldu časopisů z let 2008 až 2011. Staré pééfky. Návody ke spotřebičům, které už nemám. Pět let starý diář. Nepopsaný. Scrabble v dánštině.

Dvanáct hřebenů, kulma na vlasy, kterou jsem ani nevyndala z krabice. Dvě stejné nepoužité pánve. Několik podnosů (i když podnosy vlastně nepoužívám). Konzole k policím (deset kusů), které jsem nepotřebovala, protože jsem si nakonec vybrala jiné. Úchytky ke skříňce v koupelně, které nějak nikdo ještě nenamontoval. Osmnáct váz. Několik bílých květináčů vyřazených, když jsem všechny vyměnila za žluté. Nefunkční hifi věž. Nepoužitý vaflovač.

Hrnec po babičce, který jsem si odvezla kdysi dávno do svého prvního vlastního bydlení. A nějaké další nádobí stejného původu a stáří.

Pár školních sešitů ze základky, čtenářský deník a učebnice fyziky pro sedmou třídu.

Žárovky, které se nehodí do žádné lampy, co mám. Dvě prodlužovačky, co jsem asi před rokem nemohla najít. Desítky lapačů prachu od nejrůznějších sošek přes dekorativní mísy až po keramické rybičky (všechny pečlivě uložené v šuplíku, aby nebyly na očích).

Krabičky. Plastové, papírové, kovové. Kulaté i hranaté. Všechny velikosti.

Vetší množství naprosto neidentifikovatelných předmětů. Bílé plastové cosi ve tvaru U. Nevím, co to je, k čemu to má sloužit, ani kde jsem to vzala. Černé plastové cosi. Skleněné cosi. A několikrát kovové cosi.

Velké množství jednotlivých částí různých předmětů, které k sobě nepasují.

Jsem kramářka!

Jsem horší než moje maminka. Schovávám úplně všechno. Jsem královna kramářek!

Ale udělám s tím rázný konec. Přestěhuju jen to, co opravdu používám. Ostatní věci rozdám nebo prodám. Zbytečnosti vyházím.

A už nikdy nebudu kramařit. Už nikdy nebudu skladovat zbytečnosti. Nikdy. Možná jen občas schovám pár krabiček. Květináčů. Staré džíny. Zápisník s několika čistými stránkami. A pár dalších věcí, co se někdy můžou hodit.

Sukně na podporu temné stránky dělohy

Tak takovéhle sukně jsem fakt ještě nikdy neviděla. Jde o Pizzetky, na které mě upozornila Mary. A já nad nimi prožila večer v němém úžasu. 

Zpívající děloha, 600 korun, zdroj: pizzetky.cz
Pizzetky jsou sukně pro podporu ženskosti, křehkosti, jemnosti a síly. Pro rozvinutí i přiznání: Zrozena jsem v ženském těle a cítím se v něm skvěle. Zní to trochu jako reklama na čokoládu nebo menstruační tampóny, ale je to o sukních. No, spíš o jakýchsi sešitých kusech zbytků látek, které jsou buď rourovitě rovné, lehce rozšířené nebo naopak cípatě plandající (tuším, že něco podobného se nosilo v 90. letech). 
Pizzetka Menarché, cena 1 500 korun, zdroj pizzetky.cz

Vesměs nic hezkého, ale za to prý mají vibrace. A taky zvláštní názvy. Ty se podle autorky vynořují, aby podpořily vibraci každé Pizzetky, celé to teda nějak vibruje na druhou.

Ale pozor, Pizzetka není módní doplněk! Toto dílo je prý třeba uchopovat jinak! Pizzetka je prý osobním předmětem, osobní přítelkyní. Doporučuji ji nosit vždy, když si vás zavolá, pro jakoukoli situaci. Doma, na procházku, do práce, na seminář, když potřebuji vyzařovat ženskost, na jednání...prostě nehledět na situaci, ale do sebe...

Tyhle sukně taky údajně přináší živost vašim bříškům, pánvím a otevírají i léčí ženství. Hravou formou přes Pizzetku můžete zvědomit proměnu fyzického těla, hormonálního systému a vědomě obracet pozornost k sobě.

Pizzetky Menarché jsou zase údajně podporou na vaše seberozvojové aktivity, specielně s tématy ženství, sebehodnota, temné stránky dělohy a podobně laděné akce. Máte-li potíže i na fyzické úrovni pánve, mouhou být tyto Pizzetky velkou podporou i transformací k vašemu zdraví.  Moc tomu nerozumím, ale myslím, že léčit ženství ani snad nepotřebuju. 

Cena 1 000 korun, zdroj: pizzetky.cz

Pizzetky dělá autorka krajkové, úpletové... a taky šamanské.  Já osobně jsem byla při tvoření těchto Pizzetek a psaní textů obdařena menstruací...na nov 6.8.2013. Mohla jsem se tak ještě více obrátit do nitra a nechat z něj vyvěrat vše, co osvětluje význam i cestu těchto Pizzetek.  Chápu, proč jsou ty šamanské Pizzetky tak ošklivé. Sama bych asi s křečemi v břiše, nafouklým žaludkem, třemi ibuprofeny v sobě a vzteklou náladou taky nic veselého a hezkého nestvořila. 

Cena 1 570 korun, zdroj: pizzetky.cz

K některým divným Pizzetkám se dají koupit i naprosto speciální, teda specielní Pizzetgíny. Jde o legínky podporující Pizzetku. Jak Pizzetka, tak Pizzetgíny jsou vytvořeny ze specielního materiálu, který drží teplo, odvádí pot a je velmi lehký.  Podle popisu jde o kombinaci bavlny, viskózy a elastanu. Co je na tom specielního nedokážu rozkódovat. 

Pizzetgíny, cena 850 korun, zdroj: pizzetky.cz
Pročetla jsem kus webu pizzetky.cz a místy jsem rozuměla jen spojkám a předložkám. Raději nebudu pokoušet temnou stránku své dělohy a místo sukně vyrobené při menstruaci autorky si pořídím sukni normální, bez doplňujících a umělotinou křičících legín, u které mi zůstane navždycky utajeno, jestli švadlenka zrovna měla nebo neměla křeče v podbřišku. 

__________________________________________

Text psaný kurzívou je přesnou citací (včetně gramatických a stylistických chyb) z webu pizzetky.cz

Proč jít na úřad jednou, když to jde dvakrát

Čím víc papírování, tím víc úřad. To si zřejmě myslí ten, kdo vymyslel pravidla pro vydávání nových občanek. Anebo dostává provizi z každého vytištěného dokladu. Jinak fakt nevím, co si mám myslet o tom, jak to u nás funguje.


Zdroj: webjournal.sk


Mojí staré občance skončila platnost. Naivně jsem si myslela, že se prostě přes internet objednám na příslušný magistrátní odbor, přijdu tam, vyřídím si občanku a za pár minut bude hotovo. Jenže jsem se spletla.

První potíž nastala ve chvíli, kdy jsem doběhla na úřad o dvě minuty později, než jsem tam podle online rezervace měla být. Milá paní u vchodu mi vysvětlila, že moje rezervace propadla. Zkusila sice zavolat na přepážku, jestli by mě ještě nevzali, ale nikdo tam telefon nebral, takže jsem si musela vzít lísteček a počkat.

Šlo to celkem rychle. Než jsem se dostala k úřednici.

Úřednice si vzala mou občanku, významně povytáhla obočí, když zjistila, jak dlouho ji mám propadlou, a pak mi vyrobila naprosto strašlivou fotku. Děsivou. Druhá fotka byla ještě strašlivější. Třetí už jsem ani zkoušet nechtěla. Už s tou první by se daly úspěšně strašit děti do deseti let. S tou druhou i labilnější dospělí.

Ta pravá legrace ale začala ve chvíli, kdy jsem chtěla, aby v nové občance byla i moje nová adresa. Budu se totiž stěhovat.

Úřednice povytáhla obočí o něco výš než než poprvé a oznámila mi, že v žádném případě nemůžu dostat novou občanku s novou adresou.

Napřed dostanu novou občanku se starou adresou.

S novou občankou si zajdu na ohlašovnu a ohlásím změnu adresy. Na ohlašovnu totiž musím jít jen s platnou občankou. Tam změnu zaevidují a pak přijdu zase k přepážce občankové, dám jim svou pár dnů starou novou občanku se starou adresou, ohlašovací lístek, oni zlikvidují starý doklad a vydají mi jinou novou občanku už s novou adresou.

Předpokládám, že to samé budu absolvovat i kvůli výměně řidičáku.

Mám totiž jeden z těch, které se právě teď musí měnit, protože jim letos končí platnost. Výměnu musím zařídit co nejrychleji, abych měla od 1. ledna platný řidičák a mohla vůbec sednout za volant. Takže to musím vyřídit nejlíp příští týden.

A až dostanu druhou novou občanku, poběžím na odbor registru vozidel, řidičů, techničáků a jiných papírů skrz auta ještě jednou, abych si změnila bydliště i tam a místo nového řidičáku měla další nový řidičák.

A pak ještě budu muset nahlásit změnu bydliště na zdravotní pojišťovně, na finančáku, na poště, v bance, u dodavatelů energií, v pojišťovně, možná i u mé kadeřnice a v obchodě s kočičím žrádlem.

A ani potom nejspíš nepochopím, proč mi budou úřady vydávat v rozmezí pár týdnů dvakrát stejný doklad jen proto, aby mi v tom druhém změnily adresu, kterou mi můžou změnit hned.


Není nad osobní přístup

O tom, že zruším účet v České spořitelně, uvažuju už dlouho. Trochu mi v tom brání pohodlnost, protože mi na tenhle účet chodí peníze nepravidelně z různých míst, mám na něm trvalé příkazy a spoustu inkas. Postupně sice převádím nové příchozí platby na účet u konkurence, zatím jsem se ale nedostala k tomu, abych to převedla a zrušila komplet.

Teď jsem potřebovala zrušit aspoň  Šikovné spoření, které jsem měla k běžnému účtu. Navezla mě do něj v nějaké slabší chvilce mimořádně aktivní pracovnice spořitelny, prý moje osobní bankéřka, kterou mi údajně ve spořitelně přidělili. Rozdíl mezi normální paní za přepážkou a osobní bankéřkou je v tom, že osobní bankéřka do mě hučela daleko víc, abych si založila iks různých šíleně výhodných produktů, než obvykle hučívá ta paní u přepážky.

Šikovné spoření jsem nakonec vzala. Supervýhodný úrok skoro jedno závratné procento mě nijak nelákal, ale líbilo se mi, že si budu posílat peníze někam, odkud nemůžu vybírat v bankomatu ani platit kartou a ušetřím tedy za impulzivní nákupy pátého páru botiček, které naprosto nutně potřebuju, v jednom týdnu. Vybrat peníze jde totiž jen osobně na přepážce.

Poprvé mě tohle spoření překvapilo, když jsem potřebovala vybrat pár tisíc. Ve spořitelně mi vysvětlili, že buď vyberu půlku z celé ušetřené částky, nebo nic. Tím jsem se samozřejmě se zůstatkem dostala na mnohem nižší úročení, než jsem měla před výběrem.

Podruhé mě dostali teď. Od doby, co mi moje osobní bankéřka založila tohleto spoření, jsem ve spořitelně musela řešit pár věcí, které nešly zařídit přes internetové bankovnictví. Vždycky jsem tam přišla, vzala si lísteček, chvilku počkala, vyřešila, co bylo potřeba u přepážky, a šla. Vždycky to trvalo pár minut. Samozřejmě, že jsem tam nechodila ve chvíli, kdy osmdesáti procentům zaměstnanců končí pracovní doba nebo v den, kdy chodí výplaty.


Zdroj: csas.cz


Tentokrát ale bylo všechno jinak. Zrušení spoření, výběr nějakých peněz v hotovosti a převod ostatních na běžný účet, to je holt úkon pro experty. Pochopila jsem to, když paní u přepážky otevřela mou složku v počítači a s naprosto zděšeným výrazem ve tváři mi oznámila, že mám osobní bankéřku v jiné pobočce a že bych měla zajít tam, protože ona mi pomoct nemůže. Na to jsem neměla čas. Následovalo několik telefonátů od přepážky kamsi do hloubi spořitelny a příchod asistentky, která mě odvedla do části pro klienty osobních bankéřů. Asistentka mě tam předala jiné asistentce, která mě posadila na gauč, nabídla mi kafe a řekla, že zkusí sehnat nějakého volného osobního bankéře, který by se mi věnoval.

Čekala jsem dvacet minut, než se konečně nějaká bankéřka našla. Nezapomněla mi zdůraznit, že patřím k jiné bankéřce do jiné pobočky a ona by se mi vlastně vůbec, ale fakt vůbec neměla věnovat. Pak mi konečně zrušila spoření (dvě minuty ťukání do počítače a jeden podpis) a odvedla mě zase zpátky do části pro běžné klienty k pokladně, aby mi tam dali ty peníze a já konečně mohla jít.

Celé to trvalo asi pětačtyřicet minut.

No, není nad to, když se banka věnuje klientovi tak nějak osobně.

Jak uvařit párek

Čím je to blbější, tím větší ohlas to vyvolá. Přesně tohle potvrzuje neuvěřitelná smršť, která se rozpoutala v diskusi pod receptem na párky na webu recepty.brtnik.info.

recepty.brtnik.info


Na ohřátí párku nepotřebuje recept snad ani kuchyní zcela neposkvrněný maminčin mazánek s oběma rukama levýma. 

Recept je tak naivní, že by sám o sobě stačil. Když k němu v diskuzi jakási Radka připsala, že lze párky jíst s bramborovou kaší místo chleba, bylo jasné, že to bez odezvy nezůstane. Jakýsi Kráťa k poznámce o bramborové kaši  doplnil, že "to je Brojnsteinova modifikace Liebkowitzovy varianty, kdy se místo chleba a hořčice podávají brambory."

A pak už to jelo. 


recepty.brtnik.info


Řada komentářů pod receptem upozorňuje, že postup není úplný. Lidé, kteří si chtěli jídlo uvařit, měli velké problémy. 

Dobrý den,
postupoval jsem přesně podle receptu, ale voda z hrnce se všechna nevejde na talíř a chleba je potom rozmočený. Kde jsem udělal chybu?
Asi před dvěma hodinami jsem započal s přípravou párků dle tohoto receptu. Před hodinou a půl začala voda vařit a mírný plamen se zatím neobjevil. Poraďte mi, prosím, jak dlouho mám ještě čekat, než se plamen objeví, abych jej mohl ztlumit. Děkuji, čekám, stále čekám.
Další zádrhel u nezkušených kuchařů zavinily zcela chybějící informace týkající se počtu a velikosti párků či hrnců.

Když vařím dva párky, musím vodu přivést k varu dvakrát? Nebo použít dva hrnce?

cituji : "Vložíme párek do hrnce se studenou vodou"je myšleno jeden párek jako pár párků, nebo jeden párek jako jedna nožička?
kolik hrnců tedy potřebuji na ohřátí 5ti nožiček?

Dobrý den, zaujal mě Váš recept. Nejsem velký jedlík a tak jsem si chtěl udělat jen polovinu párku, ale bohužel po zrekonstruování hrnce na daný poměr, mi z něj voda vytéká. Prosím o radu.
Dobrý den, chci se zeptat, mám malý hrnec a dlouhé párky. Poradí mi někdo, jak na to ?
Také bych chtěla zmínit jednu dosud nevyřčenou, ale velmi důležitou věc, což je délka párků. Párky jsou totiž příliš dlouhé a z malého talíře přečuhují, ale na velkém vypadají zase příliš male a prázdně! I po několika hodinách organizování chlebu, párků i hořčice se mi výsledek nelíbí a stydím se ho sdílet na Instagramu. Řešil jste někdo podobný problém?

..a můžu místo párků použít bůček, místo hořčice zelí a místo chleba knedliky? Zůstává postup stejný?

Jednoznačně nejvíc potíží zavinilo zcela chybějící vysvětlení, jak stáhnout plamen. Diskutující ale upozorňují i na další nedořešené technické problémy.

Máte nějaké doporučení, jak uvařit tuto na první pohled delikatesu, i pro nás, co používáme místo plynu elektrický sporák a tudíž nemáme plamen, který bychom stáhli? Chci si tuto svěží novinku na českém kulinářském nebi také dopřát, leč takto asi nemohu.
Dobrý den,
mám podobný problém s elektrickým sporákem.
Vlastním sporák Mora 664 de luxe s dotykovým ovládáním. Ani po 6-ti hodinovém vaření se plamen neobjevil, voda zmizela, párek zčernal a vůbec mi nechutnal. Opravdu nevím co na tomto receptu vidíte.
Ještě vyzkouším vedle hrnce zapálit hromádku dříví. Jenom mi, prosím, poraďte jestli plamen tlumit vodou či hasícím přístrojem.
Děkuji za radu
Pro všechny co nedisponují plamenem, MÁTE TAM JASNĚ NAPSÁNO ŽE SI HO MÁTE STÁHNOUT. Zde přikládám odkaz. http://www.gastroprofesor.cz/images/img/plamen__0.jpg . Opravdu tupci, tak jednoduchý postup pokazit.
Chtěl bych se zeptat, jestli jsou debrecínské párky kompatibilní s mou 3D horkovzdušnou troubou - SIEMENS HB 20AB521. Specifikace trouby v odkazu http://dl.dropboxusercontent.com/u/1054094/ThBo/3Dvzduch/index.html
Dobry den, recept mě velmi zaujal a proto jsem se rozhodla ho ihned vyzkoušet! Bohužel problém nastal hned při vložení párku do vody, párek totiž plaval na hladině a nebyl zcela ponořen. Tudíž jedna strana by byla vařená ve vodě a ta druha na páře. Bohužel o tomto problému nebylo v postupu nic psáno, a tak jsem vzala iniciativu do vlastních rukou a vidličkou jsem ho otáčela z jedné strany na druhou, aby byl rovnoměrně uvařen v poměru voda a pára. Musím přiznat, že recept není vůbec jednoduchý, namohla jsem si obě ruce a nešťastnou náhodou jsem párek vidličkou propíchla, takže stejně praskl. Prosím autora o detailní návod, opravdu si nevím rady

Dobrý den, recept mne velmi zaujal, prošel jsem i komentáře a zjistil, že příprava není zrovna jednoduchá, ale chtěl jsem překvapit partnerku perfektní večeří, tudíž jsem se do vaření vrhl po hlavě. Kdybych věděl kolik problémů s tím budu mít, raději bych si zkusil najít restauraci s tímto pokrmem a nechal si jídlo dovézt až domů :-( Například hned na začátku mám vložit do studené vody...Ok, ale perlivé? Jemně? Neperlivé? Destilované? Nezkazím to kohoutkovou? Párky mají být vyndané z lednice předem a nechat odležet, nebo je mohu vložit hned? Toto je jen začátek problémů které se pak během celého vaření objevují a i zkušené kuchaře zaskočí. Musím podotknout že výsledek nestál za to snažení, návod prostě není řekl bych kompletní. Pane autore, ne každý jsme profesionál, nějaké ty tipy a trochu detailnější postup by byl zcela na místě!!!

Musím říct, že jsem při čtení bavila a bavím se dál, protože komentáře dál přibývají. A překvapivě převažují ty vtipné, jenom pár jich je přisprostlých nebo úplně hloupých. Je fajn, když si lidi umí udělat chytrou legraci i z receptu na párky.
_______________________________________________

Odkaz na celou diskuzi je tady

Šupák v Národní galerii

Co si mám vzít na sebe, řeším poměrně často. Jsou ale situace, které si o určitý styl oblečení říkají. Když jsem byla na základní škole, byly příležitosti, kdy to bylo prostě na sukni. "A musím v sukni?" ptala jsem se s hrůzou v očích maminky, když nám naplánovali školní výchovný koncert, protože jsem tušila, že moje jediné, náležitě uctívané džíny a odrbaný svetr, zůstanou samy doma. V sukni tehdy jednoduše znamenalo, že holčičky se musí narvat do skládaných sukének a vestiček, chlapečkové zas do tesilek a příšerných košilí.

V ještě dřívějších dobách se tomuhle oblečení říkávalo hodobóžové. V hodobóžových šatech chodívaly naše babičky zamlada na nedělní procházky, do kostela a vlastně kamkoliv při významnějších příležitostech.

Vím, že dneska, kdy se i na operu do Národního běžně chodí v džínách, asi nemá moc smysl psát o hodobóžových šatech nebo příležitostech na sukni. Ale nedá mi to.

Naprosto typickou situací, kdy spousta lidí absolutně netuší, co si obléknout, a kdy by se měli hodit do hodobóžového, je vernisáž. Vernisáž je takový ten mejdan, kterým začínají výstavy. Obvykle se tam více či méně moudře hovoří, pak si návštěvníci vernisáže se zadumanými výrazy prohlédnou vystavená díla a nakonec se často s výrazy lovců mamutů po velmi dlouhém půstu vrhají na jednohubky a víno, které na každé pořádné vernisáži musí být. Takzvaná holubí letka (skupina dobře informovaných důchodců, vesměs bývalých novinářů, která obráží vernisáže a další akce, kde je jídlo a pití zadarmo) se vrhá na občerstvení hned.

Přestože vernisáž je událost méně formální, než třeba premiéra opery, jde o událost společenskou, která si zaslouží i náležité oblečení. Výjimky platí jen pro excentrické umělce, excentrické kurátory výstav a excentrické přátele obou výše uvedených skupin.

Všichni ostatní by se měli obléknout aspoň trochu slušně. Jasně, na vernisáži výstavy kroužku šikovných rukou v hasičárně v Horní Lhotě nebude nikdo řešit, že Venca a Božkou přišli v montérkách. Ale na vernisáži v Národní galerii by fakt návštěvníci neměli vypadat, jako by dorazili rovnou z celodenního výšlapu po krásách středních Čech. Národní galerie je poměrně honosná instituce a vernisáž v ní je poměrně hodně významná kulturní událost na to, aby na ní člověk vypadal jako buran. Jako buran s mobilem u ucha.


Zdroj: facebooková stránka Národní galerie v Praze

Zdroj: facebooková stránka Národní galerie v Praze

A taková Galerie Emila Filly taky zrovna není výstavní prostor alternativních umělců v polorozbořené budově bývalého depa, aby tam lidé na vernisáži museli vypadat, že si odskočili z hřiště.

Zdroj: partyusti.cz

Skoro jsem chtěla začít s tím, že zatímco ta dnešní mládež fakt neví, co se sluší,  aspoň střední a starší generace se obléknout umí. Jenže to bych nesměla narazit na fotky z vernisáže v kostele svaté Anny v Jablonci. Tam se totiž adekvátně místu i akci snad oblékli jen ti, kteří ji uváděli. Trochu tristní pohled, že?

Zdroj: mestojablonec.cz

Ani v Brně nevědí, co se sluší. A tak není problém potkat na vernisáži v Moravské galerii dámy s kloboučky i pány v lyžařských svetrech a kapsáčích. Bojím se, že z přední strany je na svetru jelen.


Zdroj: moravska-galerie.cz

Zdroj: moravska-galerie.cz

To ale zdaleka není nic proti slavnostní vernisáži výstavy ve Valdštejnském paláci. Tam to totiž letos v srpnu vypadalo, jako kdyby nikdo nepřišel, a tak dovnitř násilím nahnali hlouček turistů, který šel původně do zoo. Pána v kostkovaných kraťasech jsem podezírala, že má sandály a v nich ponožky. Mile mě překvapil, měl tenisky. Stejně mile mě při té bídě překvapil i pán za ním - že si aspoň tu kšiltovku sundal. 

Zdroj: senat.cz

Ještě jednou Národní galerie. A názorná ukázka toho, že nejsou džíny jako džíny. Zatímco na pánovi zcela vlevo se tak nějak snesou, pána zcela vpravo bych z vernisáže hnala bejkovcem. A je úplně jedno, jestli tam byl pracovně jako známý reportér. Ani on nemá právo přijít do Národní galerie jako šupák. 


Zdroj: facebooková stránka Národní galerie v Praze

Ono obléknout se adekvátně situaci totiž není jen o tom, že člověk nevypadá jako tele. Znamená to, že třeba zrovna vernisáž vnímá jako akci, na kterou mu stojí za to se hezky obléknout, protože prostě má úctu k někomu, kdo vystavuje svoje životní dílo.

Možná to vypadá, že přeháním. Jenže za chvíli se u nás stane standardem chodit do opery v džínách a do Národní galerie v umolousané mikině. A než se nadějeme, budou kolem nás v obchoďácích procházet lidi v pyžamech a podvlékačkách. A já bych teda souseda odnaproti v tílku a trenkách u pultu s lahůdkami fakt potkávat nechtěla.


O holých větách a magisterských titulech

Minimálně 700 tisíc korun (podle ceníku pro generální, hlavní i další partnery, zdroj tady a tady) naúčtovala firma pořádající údajně exkluzivní módní show společnostem uvedeným na plakátu akce. Je škoda, že z takové částky nebyla ochotná obětovat pár korun za honorář někomu, kdo umí aspoň trochu česky. Pak by totiž neměla plakát, nad kterým kdejaký grammar nazi uroní slzu.

Ani oko estéta nezůstane suché. Splácat dohromady legendární fotku dělníků obědvajících na traverze s Eiffelovkou, modelkou a fotbalistou, to chce fakt invenci. Grafik byl nejspíš hodně unavený, když si vyrobil v nějakém jednoduchém programu značně nereálně vypadající traverzu a na ni pak velmi prapodivně sesadil postavy a ještě zmrzačil Vlaďce Erbové ruku.  

Že si nikdo nevšiml, že zápis data je na plakátu špatně, budiž. Tahle chyba je čím dál častější. 

Ale že tam zůstanou i naprosto okaté chyby, to už je hodně hloupé. 



www.svatba-ornela.cz

V malém rozlišení to moc vidět není, ale když na vás vybafne plakát velikosti plachty na auto střední třídy, nedá se přehlédnout, že autor neumí po interpunkčním znaménku udělat mezeru, neví, že zmiňovaný fashion store se jmenuje Roosevelt (podle toho prezidenta) a nikoliv Rosewelt (bůhvípodlečeho), že OC Olympie v Plzni není, je tam jen OC Olympia, stejně tak neexistuje NZ Plaza, ale jen OC Plaza. Náměstí republiky by člověk taky v Plzni i jinde hledal marně. Je totiž jen náměstí Republiky. 

Prostě a jednoduše - pořadatelé téhle fashion show by se měli červenat i na zádech, jakou ostudu si usekli. 

Zajímalo mě, co je to za firmu, když dokáže přehlédnout takové množství chyb najednou. A asi mě to zajímat nemělo. To, co jsem objevila, je totiž ještě tristnější. 

Fashion show pořádá společnost Ornela, která je provázaná se společností Giorgio. Jsou za nimi jacísi Vaňourkovi. Oba se pyšní vysokoškolskými tituly a oba by zasloužili poslat zpátky na základní školu. Weby jejich společností jsou totiž noční můrou pro každého, kdo dá dohromady alespoň holou větu. 

Některé věty jsem si na webech musela přečíst dvakrát, abych pochopila jejich smysl.


www.svatba-ornela.cz


A takhle vypadá webová pozvánka na fashion show. Nepřekvapí mě, když lidé neumí udělat mezeru po interpunkčním znaménku. Když ji vidím před ním, už jsem mírně udivená. Ale firmy Ornela a Giorgio mi dnes rozšířily obzory. Čárku na začátku řádky jsem v psaném textu fakt ještě nikdy neviděla. 

Vedle zcela chybějící nebo špatné interpunkce se autor textu vyřádil i na stavbě vět. A cizí slova, třeba business nebo vicemiss, ta by používat vůbec neměl. Těším, že se vám bude následující text líbit. 

www.svatba-ornela.cz
 Bohužel nejde o výjimku. Úplně stejně tragické jsou naprosto všechny stránky obou webů. Popelčinny oříšky mi způsobily žaludeční slabost. Naštěstí ji zahnala očividná schizofrenie, s jakou ve firmě jednou "zrealizovaly" a podruhé "zrealizovali" různé akce. 

www.svatba-ornela.cz

V reklamě platí, že důležité sdělení je dobré opakovat. V propagačním textu to lze použít taky, ale rozhodně ne způsobem, jakým to dělá Ornela. Sloh je v tomhle případě za pět. 

www.svatba-ornela.cz

Když narazím na web řemeslníka, který se bude prezentovat podobným způsobem, řeknu si, že absolvent učňáku celý život pracující rukama má nárok na nějakou tu hrubku. Jestliže jde ale o webovou výkladní skříň salónů, jejichž majitelé se hrdě hlásí ke svým vysokoškolským titulům, pak bych se docela bála o úroveň českého školství.

Mimochodem, kdo najde nejvíc chyb na posledním obrázku, vyhrává.

_______________________________________________________

V textu se píše o webech svatba-ornela.cz a giorgio.cz.   

Jak být in v rockovém klubu

Být in v rockovém klubu je daleko jednodušší, než být in na diskotéce. Zvlášť pro holky. Nemusí strávit půl odpoledne mytím, sušením a následným rovnáním vlnitých nebo natáčením rovných vlasů. Nemusí půl odpoledne přemýšlet, jaký obličej si namalovat na přední část hlavy. Nezkoumají, jestli májí odpovídající barvu očních stínů a bot. A už vůbec se nemusí patnáctkrát převlíkat, abyc vypadaly co nejlíp.

Do rockového klubu stačí vyzdobit se černými linkami kolem očí (nebo černými brýlemi) a natáhnout na sebe džíny a černé triko (čím drsnější klub, tím děsivější obrázek by na něm měl být). V lodičkách na dvanácticentimetrovém podpatku taky není nutné se klubem potácet. Ideální jsou totiž kanady.

Zdroj: veřejně přístupná fotogalerie na facebookové stránce Rock Pubu Error

O co míň práce dá vypravování se do rockového klubu, o to náročnější je přežít v něm bez úhony páteční noc. Myslím, že já bych v takovém klubu jako je pražský Rock Pub Error, nezvládla ani polední pauzu na oběd.

Error není žádná vystajlovaná diskotéka. Chodí tam drsní chlapi a drsné holky. Ale rozhodně se tam jen nechlastá. Osazenstvo je sportovně založené. Soutěží třeba v šipkách nebo fotbálku. A vítěze čekají odměny. 

Zdroj: veřejně přístupná fotogalerie na facebookové stránce Rock Pubu Error


Pokud to někdo přežene s pitím a spadne na zem, ostatní jsou ohleduplní. Nikdo po něm nešlape. Obcházejí ho obloukem, aby se v klidu vyspal. 

Zdroj: veřejně přístupná fotogalerie na facebookové stránce Rock Pubu Error

Zdroj: veřejně přístupná fotogalerie na facebookové stránce Rock Pubu Error

Pub nemá klimatizaci. Ale návštěvníkům to nevadí. Když je vedro, odhodí zbytečné oblečení. Spodní kalhotky můžou dámy použít místo čelenky. 

Zdroj: veřejně přístupná fotogalerie na facebookové stránce Rock Pubu Error


Zdroj: veřejně přístupná fotogalerie na facebookové stránce Rock Pubu Error

Zdroj: veřejně přístupná fotogalerie na facebookové stránce Rock Pubu Error

Zdroj: veřejně přístupná fotogalerie na facebookové stránce Rock Pubu Error

Když se smíchá hodně alkoholu, absence klimatizace, pár vypitých mozků a černé fixy, pak se v klubu vesele hajluje a maluje na těla. Hákové kříže, nacistické symboly, nápisy, jen ať každý vidí, že v tomhle klubu nikoho konvence nesvazují.

Zdroj: veřejně přístupná fotogalerie na facebookové stránce Rock Pubu Error

Zdroj: veřejně přístupná fotogalerie na facebookové stránce Rock Pubu Error

Zdroj: veřejně přístupná fotogalerie na facebookové stránce Rock Pubu Error

Zdroj: veřejně přístupná fotogalerie na facebookové stránce Rock Pubu Error

Zdroj: veřejně přístupná fotogalerie na facebookové stránce Rock Pubu Error

Nejenom, že mě zaráží, že se něco podobného může bez potíží veřejně odehrávat. Ještě víc mě dostává fakt, že se takovými fotkami klub naprosto v klidu chlubí na svém facebooku. A že tam ty fotky visí leckdy i víc než rok. 

Řada rockových klubů si zakládá na tom, že útlocitné slečinky a vyvonění šampónci se jim raději velkým obloukem vyhnou. Nic proti. Tohle je ale vážně trochu moc. Kreslit po sobě hákové kříže totiž fakt může jen banda úplně vypitých tupců. Mám jenom trochu strach, že jestli se tahle partička jednou neopije do bezvědomí a výjimečně se udrží na nohou, mohla by si taky klidně své pošahané názory začít dokazovat i za dveřmi klubu, když uvnitř se to bere jako veliká legrace a bezva odvaz. A to pak vážně nemusí skončit jen kocovinou.


Vymyšlení odborníci a sms za dvě stovky

Když je člověk bez práce třeba rok, je to peklo. Přesně tohle prožívá můj kamarád. Ve firmě, kde pracoval 15 let, se rozhodli, že jeho místo potřebuje syn šéfova spolužáka. Přestože kamarád není žádný flákač, práci se mu najít nedaří. A to hledá, jak to jde.

Podobně zoufalých lidí jsou tisíce. A existují firmy, které si právě na tom jejich zoufalství postavily byznys. Jednou z nich je ta, která údajně nabízí práci na webu nabidka-prace-rychle.cz. Zřejmě platí slušné provize, protože mailem mi přišel affil-odkaz na jejich web už několikrát od různých odesílatelů. Naposledy od jakože personální manažerky. Asi nemusím zdůrazňovat, že práci sama nehledám a nejsem aktivní na řádném portálu zprostředkovávajícím práci.



Vsadím svoje nejoblíbenější sandálky na dvanácticentimetrovém podpatku, že tahle firma nikomu práci nesežene. I když se v záhlaví svého webu chlubí impozantním číslem, kolik že k dnešnímu dni rozeslala pracovních nabídek. Číslo se zvětšuje každé dvě sekundy o jednu, aktuálně jich prý poslali přes 51 tisíc. Úřad práce a personální agentury jistě blednou závistí.

www.nabidka-prace-rychle.cz

Už na první pohled je jasné, že tahle firma a serióznost nemají moc společného. Kromě prazvláštního počítadla rozeslaných nabídek, které mi zrovna v tuhle chvíli ukazuje o deset tisíc míň než před pár hodinami, bijí do očí i názory odborníků a zkušenosti uživatelů. 

Samozřejmě, že jsou vycucané z prstu. 

www.nabidka-prace-rychle.cz


Lukáš Pohl, Miroslav Čiřický, Lukáš Fralt a Ondřej Patonický neexistují. Jejich tváře si provozovatel portálu půjčil v lepším případě z fotobank, v tom horším je prachsprostě ukradl. 

www.fotosearch.com

Fotku HR specialisty Lukáše Pohla prodává fotobanka FotoSearch. Miroslav Čiřický je ve skutečnosti Bond. Richard Bond. 

www.apgarmylive.com

Šéfa IT oddělení udělali z Edwina Edwardse a spokojený uživatel Ponický je taky z fotobanky.

www.armeinfo.com

www.123rf.com

Kdo chce najít práci přes tenhle prapodivný portál, musí vyplnit dotazník a odklikat odpovědi na spoustu otázek. Dotazy na vzdělání, pracovní dovednosti nebo minimální požadovanou mzdu bych pochopila. Ovšem otázky, jestli zájemce poslouchá dechovku, měl ve škole rád základy společenských věd nebo jestli lyžuje, jsou trochu mimo mísu. I když, třeba jde o nějaký tajný personalistický fígl, jak zjistit, jestli se hodím víc do šroubárny nebo na pozici ředitelky zeměkoule. 





www.nabidka-prace-rychle.cz


Na každé straně dotazníku je nápověda: "Vyplňte dotazník podle pravdy. Nejde o to, abyste zodpověděli všechny otázky, ale aby byly správné. Po vyplnění Vám nabídneme několik desítek prací právě pro vás..."

Asi jsem odpovídala správně, protože se mi vzápětí ukázalo omračující číslo, kolik že nabídek mí portál našel. 

www.nabidka-prace-rychle.cz


Stačí, když pošlu dvě sms po 99 korunách, abych ty nabídky dostala. Obávám se, že víc než šest tisíc nabídek práce bych neunesla já ani můj mail. 

Aby to celé vypadalo, že to portál s těmi nabídkami myslí vážně, jsou na stránce dokonce i nějaké k vidění. Absolutně sice neodpovídají tomu, co jsem do dotazníku naklikala, ale jsou tam. 


www.nabidka-prace-rychle.cz

Potíž je v tom, že jsou jen stažené z nabídky skutečných personálních agentur a webů zprostředkovávajících zaměstnání. A ještě jsou stažené blbě - bez mezer, s hvězdičkami místo odrážek, ale do slova a do písmene. 

www.prace.cz

www.prace.cz

www.jobs.cz

Na portálu není ani slovo třeba o obchodních podmínkách a podobně. Jediná informace, která tam je, je to, že službu provozuje eseróčko VOV Praha. Jde o firmu, kterou podle obchodního rejstříku v minulosti zakládali lidé z Ruska a Kazachstánu, dnes ji vlastní žena s rusky znějícím jménem. Tahle firma stojí za různými službami, které fungují na principu "pošli nesmyslně předraženou sms a my ti pošlem nesmyslnou věštbu, výsledek psychotestu nebo nějakou tu erotiku."

Lidé bez práce bývají zoufalí a neuvědomují si, že solidní agentura si od nich žádné peníze za zprostředkování zaměstnání nevezme. Provizi jí platí firmy, které zaměstnance hledají.

Já bych tedy téhle firmě nezaplatila ani pětikorunu. I kdyby mi tu ředitelku zeměkoule nabídli.