Domácí porody a porno s plyšákem

Když jsem byla malá, nosila jsem rovnátka. A chodila jsem k zubařce, kterou jsem už tehdy pokládala za ztělesnění zla. Byla velmi rázná, trochu hrubá, ráda trhala zuby a vyděšené děti v čekárně ji nijak nedojímaly.

I když mi vyrvala dvě pětky nahoře a při otiscích zubů jsem se pravidelně dusila, beru i po letech návštěvy zubaře jako nutnost, kterou musím přetrpět. Asi by mě nenapadlo zkoušet si vyvrtat zub doma v koupelně a zaplombovat ho montážní pěnou. 

Matka pěti dětí, o které budu psát (a na kterou mě upozornila Tereza), má nepříjemnou zkušenost s porodnicí. A tak se rozhodla, že už do porodnice nikdy nepůjde a bude rodit doma. A přestože jedna z věcí, na kterou si stěžuje, je nemocniční neintimita, vesele zveřejňuje i ty nejintimější fotky ze svých porodů na komukoliv přístupné webové stránce.

Ano, jsem velký odpůrce domácích porodů. Jsem přesvědčená, že nějaký ten diskomfort, cizí prostředí a pár cizích lidí okolo je prostě daň za to, že když se něco zvrtne, je velká šance, že máma i dítě přečkají porod ve zdraví. Rodit doma je možná za určitých okolností příjemnější, je to ale zároveň obrovský risk.

Nemyslí si to ale zmiňovaná matka pěti dětí a autorka webu pohodaporody.webnode.cz, jejíž přístup hraničí až s fanatismem. Prý s ní v porodnici zacházeli drsně, zažila odebrání dítěte, příkazy, zákazy, vyhrožování - nevolnictví a na sále si připadala jako na nádraží. Obávám se, že její intimní partie ale díky jejímu webu vidělo mnohonásobně víc lidí, než kdyby rodila v ranní špičce na hlaváku uprostřed pátého nástupiště. 

Na všechny fotky jsem umístila rastr, protože ani otrlý čtenář tohohle blogu nemusí snést všechno. 

Zavilá zastánkyně intimity, která na fotkách ukazuje úplně, opakovaně a v detailu všechno, s klidem připlácne i fotky svých nahatých dětí a hrdého nahého otce. Nějak jsem nepochopila, proč je ten pán při porodech taky nahý -  možná to má kladný vliv na průběh druhé doby porodní. 
Spousta fotek má navíc třeskutě vtipné popisky. 



Porodník domlouvá dítěti v matčině těle: Polez, vole, čekáme tu na tebe! 
Zdroj: pohodaporody.webnode.cz




Normální pohodové sobotní odpoledne, asi si půjdu hrát s autíčkama
Zdroj: pohodaporody.webnode.cz

Laktace - Dáme si trochu laktace a hurá zase do práce. Nejlepší mléko do kávy je to od mámy. Zdroj: pohodaporody.webnode.cz

Nějak nemám slov, potom, co jsem viděla celou fotogalerii. Navíc nechápu, proč u porodů téhle paní musejí být i další její děti. Nemyslím si, že by měly (a to v jakémkoliv věku!) být přitom, když jejich matka rodí. A pro zastánce domácích porodů, kteří argumentují tím, že naše prababičky takhle běžně rodily - i ony vyhnaly chlapa a děti z chalupy a u porodu měly porodní bábu, která si aspoň trochu věděla rady.

V knize návštěv, kde čtenáři komentují fotogalerii, je pár rozhořčených příspěvků. V jednom se dokonce píše, že fotky připomínají německé porno.

Na nevkusné amatérské německé porno je ale specialista otec dětí, fotograf  Vláďa Tuzar. Už na stránkách, kde jeho paní tak vehementně propaguje domácí porody, jsou odkazy na další weby. Jeden se jmenuje Kozí příběhy. A opravdu na něm nejsou pohádky o kůzlátkách. Je na něm (i na těch ostatních a na jeho profilu na fotoparta.cz) cosi, co se pokouší vydávat za umění, ale skutečně jde o laciné soft porno bez nápadu. S modely autíček, plyšáky nebo ovocem.

www.fotoparta.cz

www.fotoparta.cz

Tak si říkám, že děti tohohle povedeného párečku asi nemaj moc ideální dětství. A budou ho mít ještě horší, až začnou chodit do školy a nějaký šikovný spolužák objeví fotogalerie rodičů. 

O rybičkách, užovkách a fekalsluníčkovosti

Ještě, než se pustím do dalšího příspěvku, slavnostně prohlašuju, že už se nikdy nebudu stěhovat. Normální život se mi rozložil do krabic, které budu vybalovat ještě nejmíň půl roku. Nemůžu najít modré sandálky na extra vysokém podpatku, jednu kabelku a větší počet kusů různého oblečení. Polici do koupelny mám v obýváku na knihovně, v prádelníku je několik šroubováků a v bedně s nářadím jsem našla žrádlo pro kočku. Kočka je na gauči, takže aspoň něco je v pořádku. Kromě stěhování, nekonečného uklízení (jak je možné, že čisté věci plus nový byt rovná se nepořádek?), smontovávání skříněk ve tři ráno a neschopnosti najít cokoliv, už mám za sebou i několik koleček s lejstry po úřadech, několik návštěv hobby marketů, železářství a dalších obchodů, o kterých jsem doteď měla jen mlhavé tušení,  a taky trauma, že jsem si nejmíň čtvrt roku nekoupila žádné boty.

Přede mnou jsou i nevyřízené zprávy, spam v komentářích a seznam asi dvaačtyřiceti věcí, o kterých chci psát. Tou první je web a eshop sluníčkového človíčka Honzy Volfa.

Na jeho jméno jsem už kdysi narazila na nějakém plakátu, který upozorňoval na akci, kde vystoupí "Honza Volf, ten, co neumí hrát golf." Slogan je to tak pitomý, že si ho pamatuju dodnes. (Poučná vsuvka: Honza Volf je podle Wikipedie český básník, kreslíř a prozaik. Je znám zejména jako autor „sluníčkových“ kalendářů, plakátů a knížek.)

www.honzavolf.cz

Znovu jsem na stejné jméno narazila v mailu od čtenářky Ireny. A díky ní jsem zjistila, že Honza Volf není jen autorem sluníčkových kalendáříčků, sluníčkových šperků a člověk, který si moc neláme hlavu s gramatikou a opravdu zarputile píše by jste místo byste. Jeho veršovánky jsou dost podobné zmiňovanému sloganu. Tak třeba: Sluníčko si na pomoc k srdci vem. A snaž se žít ten hezký život s láskou s nadějí a s úsměvem. Záměrně tomu říkám veršovánky, protože tohle nemá se skutečnou poezií nic společného.

www.honzavolf.cz

Jenže sluníčkovosti má někdy dost nejspíš i sluníčkový človíček. A pak to dopadne třeba takhle:

www.honzavolf.cz

Superoriginální taška s těžko uvěřitelnou hrubkou Rybičky vypili... se prodává za 280 korun, stejně jako trička s podobně třeskutě vtipnými texty. Plakáty jsou třeba za padesát korun.  

www.honzavolf.cz

Fekální téma zřejmě autora hodně zajímá.

www.honzavolf.cz

V žádném případě nejsem křehulinka, která omdlí, když slyší sprosté slovo. Sama jsem hodně ocenila vulgarismy při stěhování -  fakt to člověku trochu uleví. A zjistila jsem, že umím vyslovit i sprostá slova, která jsem dosud ještě nikdy nepustila z pusy.

Někdy jsou sprostá slova na místě - v běžném životě i v umění. Ale to, co předvádí téměř šedesátiletý Honza Volf na místě rozhodně není. Je to buď zastydlá puberta, nebo počínající senilita.

Možná, že autor hledá díru na trhu - všichni sluníčkoví lidičkové už si jeho tričko koupili, tak potřebuje zaujmout i jinou skupinu. Obávám se ale, že prohlášením o prodeji užovky za stovku je jen těžko nadchne.

Pro mě je Honza Volf prvním zástupcem pseudosměru, kterému pracovně říkám fekalsluníčkovost. Jen pevně doufám, že na jeho následovníky hned tak nenarazím. Další dávku podobné poetičnosti bych asi nevydržela.