Blanická hudební příšernost

Už dlouho jsme tu neměli pěknou písničku. A nebude to ani dnes. Dáme si písničku otřesnou.

Ale než se do ní pustím, malá vsuvka.

Nemám ráda rádia. Tedy myslím tím rozhlasová vysílání. Jakákoliv. Půlku dostupných stanic nemůžu poslouchat už jen kvůli hudebnímu zaměření. Prostě se mi nelíbí. Druhou půlku proto, že nevím, co mi vadí víc. Jestli rádoby duchaplné a vtipné plky více či méně zoufalých moderátorů (mám pocit, že ještě horší jsou moderátorské dvojice a vůbec nejhorší třeskutě vtipná ranní vysílání), nebo reklamy.  K těm nejstrašlivějším patří reklamy na Planeo elektro. To už radši uslyším třikrát po sobě toho malýho zelenýho skřeta a jeho stotabletůtýdněstotabletůtýdně než tohle:

Pozor, před kliknutím na video si ztište zvuk na minimum.



A to jsem popadla první z těch jejich uřvaných reklam. V poslední době se jim povedly i mnohem horší  u ukřičenější.

Přepínat mezi stanicemi, když na jedné začnou reklamy, je úplně zbytečné. Mají to všechny načasované skoro na stejnou chvíli. A tak netýrám sama sebe, v autě poslouchám cédéčka, nikdo mi do toho nekecá a nikdo na mě neřve, že v elektru mají slevy.

Občas se ale rádiu nevyhnu. Zvlášť výrazně mi utkvívá v hlavě Rádio Blaník. Celé léto jsem ho o víkendech na venkově slyšela z každého druhého domu nebo zahrady. U nás na vsi panuje takový příšerný zvyk. Když se něco dělá venku, musí se ven vzít i rádio. A pustit na plné pecky. Jinak se snad taková okna ani nedají natřít. Nám, co slyšíme hulákat Blaník, jako bychom ho měli u hlavy, pak už zbývá jen pevná víra, že se soused u toho natírání oken nezhuláká moc a nebude si chtít posedět tak do půlnoci s lahváčem a řvoucím rádiem pět metrů od oken naší ložnice.

U Blaníku mi dost vadí ta prapodivná směs hudby, co vysílají - buď to musí být česky či slovensky anebo to musí být hit pokud možno z osmdesátek. A tak se střídá Michal Tučný, Kabát,  Modern Talking, Daniel Landa, Nedvědi, Queen, Vítězslav Vávra, Sandra atd. Neříkám, že jde o špatnou muziku, ale já fakt nechci slyšet Mariku Gombitovou zpívající písničku Chlapci v pasci a půl hodinu po ní Kabát a song Raci v práci. Když se do toho ještě párkrát přimotá znělka Rááááádio Blaníííík, která ječí z repráků po každé druhé písničce, je to i na poměrně otrlou blondýnu dost.

Rádiu Blaník se ale prostě nedá vyhnout. Naposledy mě přepadlo u mé nehtařky. A ke mně se donesla velká věc: písnička, kvůli které jsem měla ještě po hodině zježené chloupky na rukou a slabý tik v oku. Blanické přání.

Tuhle hudební mimořádnost nazpívalo jednadvacet českých zpěváků společně a celé je to jen jedna velká reklama na rádio Blaník.



Zní to jako nepovedená odrhovačka z těch už zmiňovaných osmdesátek. A text je ještě mnohem, mnohem horší. 

Vypadá to, jako kdyby textař dostal zadání: Hele, moc se s tím nepatlej, plácni tam nějaký líbivý klišé, rýmovat se to moc nemusí, hlavně tam musí být, že Blaník je bezva rádio a hraje písničky na přání. 

První slova, první lásky,
město spí, není čas na otázky.
Poslední vlak ve stanici touha,
lásky jsou krátký, ale tahle je dlouhá.

Když jsi mladej, přijde první láska. V noci se má spát a ne pokládat dotazy. Když ti ujíždí vlak, zbývá ti už jen láska k rádiu Blaník. I zoufalý textař musí nějak začít, aby se měl od čeho odpíchnout.

Můj autobus za tebou vyjel směr Holice.
Z Pardubic, přes Rybitví a Opatovice.
Časy se mění, jak už to bývá,
moje víra neumírá,
Karel Gott mi právě zpívá.

Autobusák byl opilej a popletl si trasu, protože takhle blbě by to nejela ani blondýna s buzolou místo navigace. Hlavně tam nějak nacpi Gotta, jinak nám v tom nebude zpívat!

Na Blaníku hráli píseň jenom nám,
je dobře, lásko, že tě znám.
Jedna píseň střídá další,
je to krásný, všichni tančí.
Pro mě i pro tebe,
na světě krásně je.

Ocenění posluchačů, kteří nechají někomu zahrát písničku.  A jestli nechají zahrát ještě jednu, tak bude tancovat i strejda se zlomenou nohou. Svět je krásný!

U Budějovic, když přejedu most,
myslím na tebe, na naši budoucnost.
V dálce ztracená, ty pocity znám,
i když tu nejsi, vím, že blízko tě mám.


Když posloucháš rádio Blaník, vyjde ti i vztah na dálku.

Na Blaníku každou noc
na přání lidem hrajou jen tak pro radost.
Splním i tajný přání, ještě to nevíš
vrátím se ti za svítání.

Doufám, že mě nebudeš budit, když přitáhneš domů až ráno. 

Poslouchaj je v Žatci sběrači chmelu
na Konopiště na koncert jedu.
Benešov, Tábor, Votice
posílám pozdrav i z naší vesnice.

Textař potřeboval do písně dostat co nejvíc vidlákovů, aby tam lidi měli pocit, že i na ně někdo v Praze myslel. A je úplně fuk, že text (stejně jako několikrát předtím) nedává moc smysl. 

Ať jsi z Prahy, z Plzně nebo z Vysočiny,
hrajou hezky česky, i za mořem se líbí.
Našla jsem tu správnou vlnu, 
prstem na orosený sklo slunce ti namaluju.
Hele, ale tu Prahu tam dej taky, ať se nenaštvou Pražáci. A nějak tam nacpi i toho nostalgickýho posluchače, co nám pořád píše, jak je mu líto, že v osumašedesátým odešel do Ameriky. A nezapomeň pivaře! Ale nějak sluníčkově!

Na Blaníku každou noc
písniček z lásky není nikdy dost.
...
S Blaníkem každý den
žijem si svůj sen, svůj sen..

A pak tam dej nějaký obecný kecy o lásce a snech, to se bude líbit. A Blaník! Mockrát! (Poznámka: Refrén se několikrát opakuje, ale to by nemusel můj monitor unést).

V písničce fakt vystupuje jednadvacet zpěváků. Třeba Štěpán Kojan, Josef Vágner, Jarda Hypochondr, Olga Matušková, Kamélie - Hana Buštíková a Dana Vlková, Josef IX. nebo Jan Neckář. A pak taky Petr Janda, Petra Janů, Richard Tesařík, Václav Neckář, Jitka Zelenková, Petra Černocká, Jakub Smolík, Standa Hložek, Petr Rezek, Petr Kolář nebo František Nedvěd. A samozřejmě Karel Gott a Helena Vondráčková. Mají tohle vážně zapotřebí?

Mimochodem, když jsem to slyšela poprvé, říkala jsem si, proč do toho namontovali kus písničky Forever Young od Alphaville, kterou nazpíval Karel Gott pod názvem Být stále mlád??? Nemůžu si pomoct, ale já ji tam prostě slyším.

A pak se mi divte, že když zaslechnu Blaník, prchám, co nejdál to jde.

Chce moje duše nosit kabát?

Nemám co na sebe!

I když tuhle větu říkávám tak pětkrát týdně, tentokrát je to vážně fakt.

Nutně potřebuju nový kabát. Teda vlastně trench coat, abych byla in a psala správně cool. Nebo baloňák, to aby i moje maminka věděla, o čem píšu.

Ten, co jsem na sebe vzala párkrát na jaře, v těch osmi dnech mezi zimou a tropy, už nosit nemůžu. Je starý. Moc krátký. Divně střižený. Má blbou barvu. A tak nějak se mi vůbec přestal líbit.

Měla jsem pocit, že když začátkem září vletím do obchoďáku, kde je víc než pět obchodů s oblečením, musím nejpozději po půl hodině odcházet s kabátem novým, krásným, padnoucím a úžasným.

Když jsem po hodině a půl odcházela, trochu mě bolely nohy, byla jsem lehce opocená a v taškách jsem si nesla nové džíny. V džínách chodím často, mám jich sice hodně, ale žádné v téhle barvě a střihu. Tedy, v téhle barvě bych nejmíň jedny ve skříni našla. V tomhle střihu taky. Ale v téhle barvě a tomhle střihu současně ještě žádné nemám. A v kabince jsem zjistila, že je nutně potřebuju, protože dělají pěknej zadek. K džínám jsem přibrala i triko, které má stejnou barvu, jako prošívání na džínách. V podstatě to k sobě patří, žejo. A nemohla jsem tam nechat ani maxisvetr po kotníky v neskutečně zářivé barvě. Ne že bych nějak moc potřebovala, ale byl ve slevě, za pár korun, s obsahem dvaceti procent vlny. A byl poslední. I kdybych ho na sebe vzala jen párkrát... za ty peníze... Asi si pod něj budu muset koupit nějaké další triko, protože k němu nic moc z mé skříně neladí, ale zas, když byl za tak dobrou cenu...

O den později jsem podnikla výpravu do dalšího obchoďáku. Zařekla jsem se, že už nekoupím nic jiného, než ten kabátek, který nutně potřebuju. Oběhla jsem naprosto všechny obchody s oblečením s výjimkou krámku zaměřeného na batolata. A koupila... boty. Myslím, že je nefér, aby obchody s botami byly hned vedle obchodů s oblečením. Ale ty lodičky na mě vážně z výlohy volaly: "Vezmi si nás domů!" Tak co jsem měla dělat?

Kabát nemám.Velké módní řetězce totiž umějí nabídnou jen kabáty černé a béžové.  Když se jejich nákupčí fakt rozšoupnou, tak i šedivé. Myslím, že jsem kdesi zahlédla i jeden temně modrý. To je pro nás, co máme jakoukoliv světlejší kočku než britskou modrou, naprosto nesmyslný kus oděvu, pokud se nechceme oťapkávat lepicím válečkem nejen při odchodu z bytu, ale i po vystoupení z auta a po každém zvednutí se z kancelářské židle.

I eshopy tentokrát zklamaly. Když vyloučím už zmiňované barvy, střihy s délkou ani ne po zadek, prapodivné střihy, hadroidní nesmysly z Asie a kousky nad čtyři tisíce, jsem v pasti a bez kabátu.

Možná špatně naslouchám své duši. Třeba si moje duše vůbec nepřeje, abych nosila kabátky. Možná bych měla nosit ponča, sportovní bundy něco úplně jiného. Asi bych se měla poradit s nekonvenční módní návrhářkou a fashion terapeutkou Táňou Havlíčkovou, která díky své báječné intuici pochopila nejen energií jednotlivých kousků oděvů a doplňků, ale taky rozeznala stylové typy našich osobností. 
Táňa Havlíčková byla módní návrhářka. Prý ohromně úspěšná. Skoro vyhrála nějaké soutěže, kdyby se ti zlí porotci nedomluvili, že bude až druhá. A protože se nemohla chytit, odjela do Paříže, kde pracovala ve firmách, které se zabývají haute couture (!!!). V Paříži ji prý nadšeně přijali, ale jí chyběla čeština, tak se vrátila. Otevřela si obchod s módou, ale zkrachovala. Tak začala dělat realitní makléřku. Ani to jí nešlo, tak začala dělat přednášky. (Aspoň to o sobě vypráví na jednom svém webu v neskutečně dlouhém a nezáživném videu.)

Na jiném webu, kde propaguje jakýsi svůj ebook, mluví o tom, že musíme vědět, kdo jsme a kam jdeme a že máme být sami sebou, ukotvit si vlastní priority a další podobné blablabla, které se na nás hrne ze všech stran. Taky tam vykládá cosi o tom, že musíme pochopit, kým jsme, dozvědět se, jak funguje svět a že svět potřebuje ženy elegantní i rebelky. Uf.

Ebook má prý 115 stránek a stojí 890 korun. Druhé uf.

Táňa Havlíčková pořádá i workshopy. Ten aktuální trvá dva dny po osmí hodinách. A stojí tři a půl tisíce. Bez stravy a ubytování. Ale zas se na něm člověk dozví všechno. Najde svůj styl, zjistí, jak by se měl oblékat, v čem jsou výjimeční jeho blízcí, nalezne pochopení pro lidi ve svém okolí a tak dále.


tanahavlickova.cz


Jo a na to hlavní nesmím zapomenout: účastníci workshopu zjistí, co sluší jejich tělu a duši, odhalí svou skutečnou podstatu - barvu své duše, a vydají se na cestu k harmonii a štěstí pomocí oblečení.  Netušila jsem, že štěstí závisí na tom, jaké nosím svetry. 

tanahavlickova.cz

No, nesmějte se, to je vážná věc! Táňa Havlíčková zjistila, že naše oblečení nemá jen povrchní význam, ale že to, co si vybíráme a nosíme, má velmi hluboký význam a prozrazuje o nás téměř vše. To, co si oblékáme každý den, je jedna z velmi silných neverbálních informací, díky které komunikujeme se svým okolím od rána do večera. Jen o tom někdy vůbec nevíme.


No, docela by mě zajímalo, co říkám svému okolí, když si na sebe v tropickém vedru vezmu ty nejtenčí letní šaty, co najdu. Že se nechci moc potit?

A já bych vám moc ráda pomohla tuto neverbální komunikaci lépe pochopit a oblékat se tak,
že si budu vědomá, že to, co vysílám svým oblečením, je opravdu to, co o sobě chci říkat svému okolí. 

A v tomhle má paní Havlíčková recht. Když si vezmu na operu do Národního tepláky, jasně tím říkám svému okolí, že jsem ignorant a buran. Když si vezmu do fitka triko a legíny, asi tím svému okolí říkám, že jdu cvičit. 

Kdyby workshop nestačil, snad pomůžou další placené služby. Třeba analýza šatníku. Za tři hodinky tři a půl tisíce. Fashion terapeutka se mi koukne do skříně, řekne, že tyhle kousky nemám nosit, protože moje duše je zelená a nehodí se k ní, navrhne mi přešít oblíbené šaty, aby líp vyhovovaly mému pravému já, a možná mi doporučí nákup tureckých kalhot, ve kterých se moje často velmi ležérní část osobnosti bude cítit dostatečně uvolněně. Pak mě za stejnou částku doprovodí na nákupy a v obchoďáku mi vybere cosi z konfekce. A za dvanáct stovek mě vyfotí před kabinkou, abych si pamatovala, které triko mám nosit ke které sukni.


tana-havlickova.webnode.cz

Já jen doufám, že Táňa Havlíčková opráší i další svoje akce, třeba přednášky. Fakt bych totiž potřebovala vědět, jestli chce moje duše nosit trenčkot!

tana-havlickova.webnode.cz




_________________________

Za tip na práci Táni Havlíčkové děkuju Vieře.