O spěchu a zdržovačích

Kdybych měla indiánské jméno, zcela jistě to bude Takteránestíhá, Věčněvpoklusu, Běželaastejněpřišlapozdě nebo tak něco. Už jsem se smířila s tím, že mám frmol a občas jedu na doraz. Nikdy se ale nesmířím s tím, že když spěchám úplně, úplně nejvíc, vždycky, ale fakt vždycky narazím na zdržovače. Zdržovačů je několik druhů. A já umím potkat všechny najednou.

Autor: Jan van Haasteren

Zdržovač je obvykle žena, vyskytuje se ale i ve variantě samčí. Většinou ho potkávám před bankomaty, u výjezdu z parkovišť a hlavně ve frontách před pokladnami.

Nevím, jak to dělám, ale i v obchodě, kde je běžně v provozu osmnáct pokladen, jsou v mé přítomnosti otevřené maximálně tři. U jedné sedí vyděšený nováček v zácviku, který je rád, že je rád. U dalších dvou jsou sice pokladní zkušení, je jim to ale stejně na nic, protože u nich stojí několik zdržovačů frontových. Poznáte je jednoduše - jsou vždycky přede mnou.

Zdržovači mají vytříbenou taktiku. Do front se vrhají zásadně v odpolední špičce nebo těsně před zavřením obchodu. Zboží na pás vyskládávají téměř obřadně, souměrně ho obloží z obou stran oddělovacími hranoly (s výrazně vyčítavým pohledem směrem k zákazníkovi za nimi, který na ten kus plastu oblepený reklamou ani nedosáhne, natož aby ho mohl bleskurychle umístit tam, kam patří). Když má zdržovač zboží vyskládané na pásu, užívá si, že stojí ve frontě.

Zatímco my, co spěcháme, protože už jsme měli být před čtvrt hodinou někde jinde, si do ruky už při sprintu k pokladnám chystáme tašku na nákup, peněženku, a ti, co ji mají, i zákaznickou kartu, zdržovač se ničím podobným neobtěžuje. Rád si počká. Až když pokladní odpípá jeho poslední položku, začne hledat tašku, do které pak nákup pomalu, ale pečlivě poskládá. Některé zdržovače, které jsem potkala, podezírám, že si nákup rovnají podle barvy. Pokladní má čas si odskočit na kafe. Když je nákup urovnaný, začne zdržovač rodu ženského pátrat v kabelce po peněžence. Zdržující muž pátrá po tomtéž po kapsách. Má jich asi sedmnáct. Peněženka je vždycky v té poslední.

Zdržovat frontový zásadně platí část nákupu stravenkami, které jednu po druhé opatrně a šíleně pomalu odtrhává z balíčku. Potom začíná hledat mince. Obvykle mu do zaplacení chybí dvě tři koruny. Po delším pátrání je najde v některé ze sedmnácti kapes. Přece nebude měnit dvacku.

Zatímco pokladní - nováček v zácviku už vyřídil čtyři lidi včetně skupinky Asiatů, která nakupuje zboží v akci po padesáti kusech, aby jím mohla zásobovat svou večerku naproti, fronta za zdržovačem se ani nehnula. Protože zdržovač má vždycky času dost.

Zdržovač - profesionál si většinou ještě chce zařídit zákaznickou kartu, domáhá se slevy na zboží, které viděl v letáku a nemůže pochopit, že bude v akci až zítra, nebo dlouze řeší jiný zásadní problém.

Potíže se zdržovači u kasy neřeší ani samoobslužné pokladny. Zatímco většina lidí si je nemůže vynachválit, já u nich pokaždé narazím na někoho, kdo se zasekne na tom, jestli dal do košíku housku, kaiserku nebo farmářskou bulku, protože všechny vypadají skoro stejně. Nebo na partu matek, které se rozhodly, že děti není třeba zabavit hraním nebo pobytem venku, ale že bohatě postačí, když si s nimi budou hrát na pokladní. Nejlépe v pátek těsně potom, co v širokém okolí skončila pracovní doba.

Další zdržovači se vyskytují u bankomatů. Zdržovač bankomatový má podobné postupy jako zdržovač frontový. Peněženku s kartou vytáhne až v okamžiku, kdy se postaví k přístroji, ostřížím zrakem okoukne okolí a je si jistý, že se ho nikdo v okruhu padesáti metrů nechystá přepadnout. Chvíli tápe, kam vlastně vložit kartu. Polohlasem si čte instrukce na obrazovce. Před zadáním pinu uloží peněženku do kabelky nebo kapsy, aby měl obě ruce volné, přikrčí se, zakryje oběma rukama tlačítka a už na třetí pokus se mu podaří pin naťukat správně. Následuje krátká mezihra nazvaná Kolikjásitovlastněpotřebujuvybrat a po ní druhá, ve které je potřeba pečlivě zvážit, jestli tu tisícovku chce v jedné bankovce nebo po dvou pětistovkách. Samozřejmě je nutné nechat si vytisknout lístek. Pečlivě ho pročíst a stejně pečlivě zmuchlat a hodit do koše u bankomatu.

Tím zdržovačův výstup nekončí. Pokud je zdržovačem žena, položí si kabelku na bankomat. Otevře kabelku. Vyloví peněženku. Uloží do ní kartu. Uloží do ní peníze, každou bankovku do jiné přihrádky. Zkontroluje mobil. Napíše esemesku. Kabelku pomalu zapne. Poodstoupí od bankomatu. Zastaví se. Uvědomí si, že chce jít jiným směrem. Konečně odchází. Převod peněz z účtu na účet by byl rychlejší.

I když už jsem vytrpěla ve frontě před pokladnou a ve frontě u bankomatu asi čtyřnásobek času, co normální lidé,  nemám vyhráno. Ještě se musím dostat z podzemního parkoviště. U výjezdu z něj je závora. A přístroj, který po předložení parkovacího lístku tu závoru otevře. I když je na parkovišti na každém kroku obří cedule s informací, jak dlouho se parkuje zdarma a po jaké době je nutné zaplatit a přístroji předložit účtenku, vždycky je přede mnou někdo, kdo žije v jiné časové dimenzi.

Zdržovač parkovišťový se v poklidu přiblíží k parkovacímu přístroji. Kousek couvne, popojede dopředu, ještě couvne, pootočí volantem, popojede a dostane se na úroveň čtečky kódů z parkovacího lístku. Stáhne okénko. Natáhne ruku. Popojede. Přiloží lístek k přístroji. A zjistí, že dobu parkování zdarma přešvihl. Chvíli přemýšlí. Pak zařadí zpátečku a počká, až těch osmnáct aut za ním postupně odcouvá kamsi do hloubi parkoviště, aby mohl odjet od závory, zastavit a jít zaplatit parkovné.

Když nad tím tak přemýšlím, vlastně se ani nedivím, že nikdy nic nestihnu včas.