Oltář na tapetě

Už jsem tady jednou psala o své fascinaci facebookovou skupinou Ikea inspirace. Ujíždím taky na její sesterské Inspiraci z našich domovů. Začalo to nevinně. K oběma skupinám jsem se připojila, když jsme rekonstruovali a zařizovali byt. Občas se v nich totiž dal najít zajímavý nápad. No, spíš výjimečně než občas, ale dal. Ze skupin jsem se ani po nastěhování neodhlásila. Začaly mě totiž vážně bavit.

Dostávají mě šílené dotazy, o kterých jsem už psala. Bavím se nad fotkami někdy naprosto nevkusných interiérů, u kterých se hromadí lajky a nadšené komentáře. Děsí mě rady členek skupin bezradným kolegyním. Celé je to taková velká přehlídka českého nevkusu. A pěkný zdroj témat právě pro tenhle blog.

A proto si dnes povíme, jak správně zařídit takový pěkný český trendy obývák.

V obýváku je naprosto nejdůležitějším kusem zařízení televize. Měla by být velká, placatá a viset by měla pokud možno co nejvýš. Vykašlete se na doporučení odborníků, že ideální je mít střed obrazovky přibližně ve výšce očí. To není in! In je mít televizi zavěšenou na zdi v co největší vzdálenosti od podlahy. A je úplně fuk, co na to vaše krční páteř.  Móda je holt móda. Musí se pro ni něco vytrpět.







Zasekávat kabely od televize, přijímače, přehrávače, settopboxu nebo antény do zdi není nutné. Není ani nutné zavěsit televizi na nějaký panel, který kabely skryje. Stačí je nechat volně viset. Skutečný estét použije bílou umělohmotnou lištu. Ideálně na zeď v nějakém módním odstínu. Nejvíc frčí tyrkysová, fialová a jedovatá zelená, čím dál oblíbenější jsou taky odstíny hnědé a kapučíno.









Na stěně, kde visí televize, by mělo být naprosté minimum nábytku. Jen tak se podaří vytvořit to správné místo připomínající oltář. Knihovny (nedejbože s knihami uvnitř!) nebo jakékoliv obrazy (kromě troj a vícedílných barevných prefabrikátů z hobbymarketu) jsou naprosto nepřípustné.

Postačí televizní stolek nebo skříňka, čím nižší, tím lepší. Aspoň se do prostoru pod obrazovkou vejdou překližková, umělohmotná nebo polystyrénová písmena, ze kterých se dá složit nějaký důležitý nápis. Třeba family, dream, home, love nebo vole(pro rebelské domácnosti). Nápis by neměl být česky, páč to není dost kůl.




Kolem televize se obvykle umisťují poličky. Mělo by jich být víc a neměly by být v jedné rovině. Tři poličky v různých výškách jsou nejlepší. Protože knížky nemáme (máme velkou placatou televizi!), dáme na ně svícínky, sošky, lampičky, andílky, rámečky, umělohmotnou konvičku na zalévání těch dvou kytek, staré hodiny, misky, cokoliv natřené na bílo (zručnější natřou na bílo a vyrobí pseudopatinu), srdíčka, vonné tyčinky, aromalampy, dózy a krabičky s čímkoliv, vázičky, sbírku čehokoliv a jiné pracholapače a nakonec ještě hodně věcí, které svítí a blikají.



Protože všechny tyhle cetky budou vedle obří televize poněkud ztracené, je potřeba zeď doladit. Povolené jsou nějaké ty miniaturní rámečky s fotkami. Zásadně je věšíme na zeď chaoticky. Pokud nezvládáme chaos vytvořit sami, kolegyně z inspirace poradí.

Zeď je stále prázdná a vypadá divně.  I s tím si umějí členky obou skupin poradit. Dejte tam tapetu! Pokud možno tedy jen pruh tapety, aby se pěkně vyčlenil prostor oltáře. Teda televize. Nejmódnější jsou tapety napodobující kámen, dřevo nebo cihlu. Ideální jsou především do paneláků. Trendy jsou taky různobarevné vzory. Ladíme je plus mínus osm odstínů s barvou protější zdi, sousední zdi by měly mít barvy zase jiné, aby bylo vidět, že jsme moderní domácnost.








Kdo nemá tapetu, dá tam samolepky na zeď, jak kdo má chuť.  Nejvíc in jsou už jednou zmiňované nápisy Home (abychom věděli, že nejsme na návštěvě u sousedů), Love (jako že se máme rádi), Family anebo jiné duchaplné výkřiky. Mezi českými texty zatím vede Domov je tam kde je láska. Bez čárky. U samolepek není důležité, jestli jsou gramaticky správně. Důležitý je obsah! Koukat pár měsíců nebo let na větu s hrubou chybou, to přeci vydržíme, když máme obývák podle nejnovější módy.  





Vhodným doplňkem k televizi jsou i řady zásuvek nebo kabely čouhající ze zdi těsně pod obrazovkou, pokud jsme je do stěny zasekali.




Pokud se s podobně zařízeným obývákem pochlubíme na facebooku, čekají nás tisíce lajků.



____________________________________

Zdroj fotek: facebookové skupiny Ikea inspirace a Inspirace z našich domovů. Obě jsou sice uzavřené, ale po odeslání žádosti o členství se do nich přijímá každý zájemce.   

Čestné prohlášení: Protivná blondýna žije v bytě, ve kterém jsou úplně všechny stěny bílé. Není v něm ani jedna tapeta, samolepka na zdi nebo nápis. Velikost televize je přiměřená velikosti obývacího pokoje i frekvenci zapínání přístroje. Okolo televize jsou knihy, obrazy (vesměs nepříliš drahé grafiky od skutečných výtvarníků. Pověšené v jedné rovině) a několik živých květin.



Prapodivná taktika Slevomatu. Nebo charita?

Když se řekne Slevomat, snad každý si okamžitě představí nakupování zlevněného zboží nebo služeb. Jenže i Slevomat má svoje fígly, jak zákazníky trošku popošoupnout k tomu, aby si něco koupili. A navíc, aby si koupili zboží, které zřejmě vůbec není zlevněné. 

Slevomatový fígl má jméno Markus Pedriksen. Pod touhle značkou se prodává vesměs tuctový zahradní nábytek, prachobyčejné trampolíny, nijak extra zajímavé cestovní kufry, pelíšky pro psy, škrabadla pro kočky a spousta dalších nijak ohromujících výrobků. Donedávna se daly koupit výhradně jen přes Slevomat. Před nějakým časem je do prodeje zařadil i slevový server Bonami.cz (o kterém jsem byla až do té chvíle přesvědčená, že tíhne většinou jen k designovým a velmi často i zajímavým kouskům). 

markuspedriksen.com


Všechny výrobky nabízené pod značkou Markus Pedriksen jsou vždy ve slevě. A jde o slevy velké, obvykle v rozmezí mezi šedesáti a osmdesáti procenty z původní ceny. 

Samotný Slevomat o značce Markus Pedriksen tvrdí: "Markus Pedriksen® je nová značka, která chce přinášet kvalitní a designově pěkné zboží do vašich domovů, a to při udržení příznivé ceny."

A to mě trochu zarazilo. Jde o novou značku, ale vyrábí spoustu různorodého zboží od květináčů přes kancelářská křesla až po dárková balení kosmetiky. Jde o novou značku, ale její výrobky nabízí Slevomat s obrovskou slevou. A tak jsem začala trochu pátrat.

Markus Pedriksen je hodně tajemný. Existují sice webové stránky značky, jenže jsou takové… podivné, řekla bych. Jde vlastně o web, na kterém jsou fotky údajných výrobků téhle firmy s velmi stručným popisem. Chybí jakékoliv kontaktní informace, není na něm ani jediná zmínka o výrobci, o zemi původu,  nic o službách zákazníkům, nic o možnostech objednávky zboží. Vůbec nic. Jediné, co se na webu kromě popisu několika výrobků uvádí, je následující tvrzení:

„Nábytek Markus Pedriksen má certifikát mezinárodní neziskové organizace FSC (Forest Stewardship Council), který znamená šetrný přístup k životnímu prostředí při výrobě, ochranu domorodců i solidní mzdu a bezpečné pracovní nástroje pro pracovníky v lesích.“

markuspedriksen.com


To tvrzení je nejspíš naprostý nesmysl. Organizace FSC skutečně existuje a uděluje poměrně velmi prestižní certifikáty. Jenže ty vůbec neřeší třeba mzdu nebo bezpečné pracovní nástroje. Výrobci nábytku je můžou získat až po obsáhlém auditu, který prokazuje, že jejich výrobky nepřispěly k devastaci lesů či pralesů nebo že nepodporují nezákonnou těžbu dřeva. 

czechfsc.cz


Každý výrobce, který certifikát získá, dostane spolu s ním i unikátní kód. Podle něj se pak dá snadno dohledat v mezinárodní databázi FSC. Protože Markus Pedriksen žádný oficiální certifikát s kódem nezveřejňuje, pokusila jsem se jméno firmy najít aspoň ve veřejné databázi FSC. A tam prostě Markus Pedriksen není. Celé to na mě působí zvláštně. Skoro jako by se firma chtěla chlubit certifikátem, který vůbec nemá. 



czechfsc.cz

Ono totiž nejspíš ani o výrobce nejde. Markus Pedriksen není žádná fabrika, která by vyráběla nábytek a psí pelechy. Je to jen značka. Značka, kterou si zaregistroval samotný Slevomat.



upv.cz


Jedná se o stejný postup, jaký si oblíbily třeba velké obchodní řetězce – vytvoří si vlastní značku, i když samy vůbec nic nevyrábějí. Jen pod ní prodávají třeba jogurty. Billa má privátní značku Clever, Tesco ji pojmenovalo jednoduše po sobě a třeba Albert má kromě jiných, které odkazují na název řetězce, třeba i značku Euro Shopper. Slevomat šel cestou jinou. Zvolil si název, který zní trochu světově, trochu exoticky, přitom ale ani nenaznačuje, z jaké země by mohly výrobky pocházet. A zní to rozhodně dráž, než kdyby se snažil prodávat zahradní lehátka se značkou Slevomat.

Slevový portál nikde moc nezveřejňuje, že Markus Pedriksen je jeho vlastní značka. Dohledat se to dá jen v databázi registrovaných ochranných známek. Jen slovenský Zľavomat, který patří pod ten český, se kdesi pochlubil, že jde skutečně o vlastní privátní značku.

A teď to nejzajímavější: Výrobky se značkou Markus Pedriksen prodává Slevomat, stejně jako všechny ostatní, se slevou. Jenže, když si je sám nechává vyrobit, jak pak může tvrdit, že zahradní set stál původně deset tisíc korun a on ho nabízí za třetinu? Znamená to, že si ho skutečně nechal vyrobit, zabalit, dovézt a uskladnit dohromady za deset tisíc za kus a teď ho posílá do světa se sedmitisícovou  dotací? Nebo že obchoduje se zbožím, na kterém dvě třetiny tratí? Nebo si tu slevu vycucá z prstu, prodává za sumu, za kterou se mu to vyplácí, ale zákazníkům podsouvá vymyšlenou původní cenu, aby měli pocit, že ušetřili?

Trochu jsem popátrala i po zboží, které má podle Slevomatu značku Markus Pedriksen. Nebo jinou značku, aby se prostě hodila do krámu. Zaujaly mě třeba kosmetické balíčky, které jsou údajně značky The Bath Shop by Markus Pedriksen. Slevomat je prodával s úžasnou slevou. 



slevomat.cz


slevomat.cz


slevomat.cz


slevomat.cz

Asi je jen strašná náhoda, že naprosto stejné kosmetické sety se znaškou The Bath Shop se dají koupit na asijských prodejních velkoportálech. Když si u nich Slevomat objedná větší množství kousků, zaplatí za jeden od deseti centů po dva dolary.  

alibaba.com

baichuanuk.com

Je ale možné, že se opravdu jedná jen o strašnou náhodu a že se Slevomat skutečně dal na charitu, nakupuje draze a prodává levně, aby si český zákazník taky trochu užil. Já osobně mám ale pocit, že za vším je spíš jen poněkud nefér obchodní taktika.

Jak být in na svatbě v Koryčanech

Svatba bývá obvykle pro všechny zúčastněné velkou událostí. A je to tak v pořádku, koneckonců, je to pořád významný obřad. Je přitom úplně jedno, jestli se jedná o svatbu se stovkou hostů a rozpočtem několika desítek tisíc korun nebo o veselku skromnou, bez honosných šatů a opulentní hostiny. Vždycky by to měl být obřad důstojný.  

V Koryčanech (to je malé městečko, tedy spíš velká vesnice na Zlínsku) se ale ani s takovou svatbou moc nemažou. 

Nemaže se s ní nevěsta, ženich, svědci a dokonce ani úřednice, která při obřadu asistuje. A je to hodně smutná podívaná. 




Nevěsta se aspoň trochu snažila. Vůbec nevadí, že nemá šlehačkové šaty, závoj, vlečku nebo bůhvíco ještě. Její šaty jsou na malou svatbu v pořádku. Co ale v pořádku není, je zoufalé spodní prádlo. Na dalších fotkách je vidět, jak jí podprsenka špatně sedí, na zádech se jí zařezává do kůže. Navíc si spodním prádlem vyrobila i ošklivou pneumatiku kolem pasu, i když rozhodně není tlustá. Dobře střižené vyšší kalhotky by byly mnohem lepší. Boty mohly mít aspoň nízký podpatek, bílé baleríny vypadají, jako by se vdávala v papučích. 



Ženich, ten už má pořádné grády. Měl by mít sako. Rozhodně měl. Svatba byla v červnu. Ano, mohlo být pekelné vedro. Jenže stejně, jako společenský dress code diktuje ženám mít i v tom nejstrašnějším pařáku punčochy, pro muže platí, že si mají obléknout sako. A pod něj košili s dlouhým rukávem. Protože chlap v košili s krátkým rukávem může vyrazit na ryby nebo do hospody. Ale ne na vlastní svatbu! 

Tenhle ženich si navíc obléknul naprosto příšernou košili, která je mu tak o tři čtyři čísla větší. Kdyby se před obřadní síni strhla větrná smršť, budou ho hasiči sundavat z nejbližšího sloupu vysokého napětí, kam ladně odplachtí. 

A bude hůř: Máme tady svědky. To je teprve podívaná. Svědkyně si nejspíš odskočila odněkud z kanceláře. Od bankovní nebo poštovní přepážky asi ne, i tam by měla být oblečená o trochu vhodněji než do trika s jakýmsi podivným barevným potiskem. 

Pana svědka asi ani nemá smysl komentovat. Vyšisované džíny, košile s rozepnutým knoflíčkem ležérně přes kalhoty, tady chybí už jen tenisky a batoh na zádech.  



To ale ještě není všechno. Do absurdna celou tuhle svatbu dovedla úřednice, která asistuje oddávajícímu. Ta nejspíš sáhla do skříně po prvním kousku, který byl na vrchu. Obyčejný pestrobarevný hadrovitý top na ramínka s mašlí na zádech si může vzít na cestu na nákupy. Do obřadní síně rozhodně ne! Tady je prostě špatně všechno: materiál, barva, střih i odhalená ramena. 







Pořád ještě nejsme u konce. Na téhle svatbě byla i živá hudba.  Zatímco klávesistka je jako jedna z mála lidí v téhle obřadní síni oblečená aspoň trochu příčetně, zpěvák to bohatě vyvážil a vhodně tak doplňuje zbytek osazenstva.




 Jediný, kdo je oblečený tak, jak by měl, je oddávající úředník. I když na téhle svatbě by mě nepřekvapilo, ani kdyby měl tílko a kraťasy.

Přitom existují významově mnohem míň důležité události, které se v Koryčanech odehrávají, a na které se lidé dokážou obléknout vhodně a patřičně.




Jsou to ale výjimky. Naprostá většina z nich vnímá takové vítání občánků jako cosi na úrovni návštěvy místní hospody.  Takže k vidění jsou ty zmiňované kraťasy....



...mikiny...


...a samozřejmě legíny, oblíbený kus ze společenského šatníku každé moderní ženy (z Koryčan).



___________________________________________

Všechny fotky jsou z veřejně přístupné fotogalerie na webu korycany.cz

Vyzkoušeno: Kašmírový svetr

Je to pár měsíců, co mě oslovila firma Felipe.cz, jestli bych nechtěla otestovat některý z jejich výrobků a pak o tom napsat článek. Nechala jsem se přesvědčovat poměrně dlouho, protože nepatřím k těm blogerkám, co chrlí jednu recenzi za druhou, jen proto, že od firem můžou dostat za článek zadarmo šampon, sprchový gel nebo voňavé tkaničky do bot. Nad takovými nabídkami ani neuvažuju.

Na druhou stranu musím přiznat, že jsem byla docela zvědavá. Felipe.cz prodává výrobky z pravého kašmíru a semtam i z jiných vzácných tkanin. Jsou poměrně dost drahé, když se srovnají s běžnou konfekcí z obchoďáku. Nejspíš si musí být hodně jistí, že nenabízejí žádné hadry, když testování nabízejí zrovna mně. Navíc v mém šatníku nic ze stoprocentního kašmíru není. A tak jsem do toho šla. Konec vysvětlujícího úvodu.

Kašmír se řadí mezi nejexkluzivnější příze na světě. Vlna se získává vyčesáváním kašmírských koz, které žijí v himalájských oblastech. Ten nejkvalitnější kašmír se kozám vyčesává ze slabin, kde je vlna nejjemnější. A právě z kašmíru z Nepálu je i můj svetr. Celá výroba je ruční. I když se samotné svetry pletou na pletacích mechanických strojích. Jeden svetr vždycky plete jeden člověk. Stroje nejsou na elektřinu, tkalci je ovládají vlastní silou, počítají řádky a do výroby jim nikdo druhý nezasahuje.

Velká poptávka po kašmíru a jeho vysoká cena vede k tomu, že třeba v Číně vznikají obří velkochovy kašmírských koz. Vlna se stříhá a výroba se automatizuje, svetry se pletou na výrobních linkách. Výsledné výrobky ale zdaleka nejsou ani tak kvalitní, ani tak cenné, jako ty z ručních dílen v Nepálu.

Kašmírové svetry, šály, šátky nebo pašmíny vyrobené ručně z nejkvalitnější příze bývají mnohonásobně dražší, než běžná konfekce. Na Felipe.cz se nejlevnější svetříky prodávají od dvou a půl tisíce, pašmíny (kombinace 70 procent kašmíru a 30 procent hedvábí) od osmnácti stovek. Stejně tak se ale dá koupit svetr za devět nebo pašmína za deset tisíc.

 Svetry se liší střihem, barvou, ale hlavně počtem vrstev kašmíru. Ty nejtenčí mají dvě vrstvy a jsou velmi lehké, vyrábějí se i s krátkým rukávem. Nejsilnější svetry mají třeba deset vrstev a už jde opravdu o kousky do velkých mrazů.

A teď ke svetru, který jsem si vybrala. Jde o svetřík Vanessa v barvě kentucky blue z luxusní kolekce. Je z šesti vrstev kašmíru a stojí sedm a půl tisíce korun. Tady je na oficiální fotce prodejce:


Felipe.cz

Vybírala jsem rozumem. Když už kašmír, který je známý hlavně tím, že hřeje asi šest až osmkrát víc, než vlna o stejné tloušťce, pak by měl být teplý, na zimu a přes zadek. Roky, kdy jsem nosila svetříky do pasu i ve třicetistupňových mrazech už mám, naštěstí pro své ledviny, za sebou.

Vanessa se dá pořídit v jedenácti různých barvách. Vedle bílé a černé klasiky je to i několik odstínů fialové a šedé. Já si vybrala už zmiňovanou modrou.

A hned mám první výtku. Eshop na adrese Felipe.cz sice působí příjemně, našla jsem v něm spoustu informací (plus další na odkazované stránce kasmirovysvetr.cz), ale když jsem chtěla hledat mezi nabízeným zbožím, musela jsem se omezit jen na předem dané kategorie, třeba Pašmíny, Dámské / pánské svetry, Svetr do V, Kulatý výstřih, roláky. Kategorií je dost, ale nelze vyhledávat podle velikosti, barvy nebo ceny. Tuhle možnost bych rozhodně uvítala.

Balíček dorazil kurýrní službou naprosto bleskově. A teď budu mít druhou a poslední výtku. Svetr jsem totiž dostala zabalený jen v igelitovém sáčku a hedvábném papíru. Trochu bych očekávala, že svetr za takové peníze přijde v nějaké pěkné krabici. Stačil by obyčejný bílý karton, aby to dodalo "nákupu," (i když já nic nekupovala, jasně, já vím) trochu víc exkluzivity. Tu bych u takhle drahého svetru čekala. U svetru za dva a půl tisíce bych to neřešila.

Naopak musím pochválit samotný svetr. Oproti fotce v eshopu má lehounce odlišnou barvu, ale sama jsem poznala, že když jsem se ho pokoušela vyfotit, bylo skoro nemožné mít na všech fotkách stejný odstín. Když jsem ho vybalila, fakt mě dostalo, jak je neskutečně lehounký a jemný. I když jsem čekala, že stoprocentní kašmír takový bude, stejně mě to překvapilo.




U cedulky s pokyny k praní jsem objevila kousek odmotané příze, která je ve stejné barvě a kvalitě, jako samotný svetr.  Sice si nemyslím, že bych dokázala právě tenhle svetr roztrhnout, ale co kdyby...


Dalším překvapením bylo samotné zpracování svetru. Je perfektní. Jedno oko je jako druhé, švy jsou jako když střelí, lemy jsou úhledné a pružné. 


Zakončení výstřihu a ramenní švy jsou pevné a dobře drží tvar, stejně jako celý svetr. Prostě skvělá práce. Po stránce řemeslné nemám svetru co vytknout. 



I když se doporučuje vzít na sebe kašmírový svetr na jeden den a pak nechat výrobek den odpočívat, ten můj ani po dvou třech dnech nošení po sobě nevykazoval žádnou újmu.  Musím uznat, že na to, jak je lehounký, je vážně až překvapivě teplý. I když letos zatím příliš velké mrazy nedorazily, i v těch nejchladnějších dnech mi bohatě stačilo, když jsem si vzala slabý top, na něj tenhle svetr a pak už jen zimní kabát. Občas mi mrzly nohy, ale tělo ani jednou, A to je co říct: patřím totiž k lidem, kterým je zima od října do dubna téměř nepřetržitě, bez ohledu na to, kolik je venku stupňů.

I když je svetr ze šesti vrstev kašmíru, je velmi tenký a dobře sedí (Nosím velikost S a M, u tohohle svetru jsem si vybrala raději emko, raději mám svetry volnější, pod kterými se nerýsují spony od pásků). Velikost mi vyhovuje a odpovídá tabulce, která je na stránkách prodejce.  Na rozdíl od klasických teplých zimních svetrů si v tomhle nepřipadám nabalená jako medvěd chystající se k zimnímu spánku, naopak mám pocit, že je to jeden z mála kousků oblečení, který je vhodný do mrazu, hřeje a přitom válečkoidně nezdeformuje postavu.

O kvalitních kašmírových svetrech se říká, že je stačí vyprat jednou za měsíc. Já ten svůj vyprala vážně asi po měsíci. Je fakt, že to snad ani nepotřeboval. Možná je to trochu tím, že jsem s ním zacházela velmi slušně a opatrně, nenosila jsem ho nepřetržitě, nepolila ho třetí den kafem, ani jsem na sebe nenakydala kus oběda.

Prala jsem ho tak, jak se obvykle doporučuje, to znamená ve vlažné vodě, místo pracího prášku jsem použila šampón na vlasy. Chvíli jsem byla v pokušení mu dopřát i kondicionér, nakonec jsem si to rozmyslela a zůstalo jen u šampónu. Svetr jsem v umyvadle spíš vykoupala než vyprala, vymáchala jsem ho opatrně taky ve vlažné vodě a pak z něj vodu jemně vymačkala. Sušila jsem ho položený na dvou tlustých ručnících stejně, jak to s vlněnými svetry dělávala kdysi moje babička. Do druhého dne byl suchý a nebylo nutné jej ani přežehlit. Původní tvar drží pořád a když se na sušení dobře urovná, vypadá jako nový i bez žehličky. Asi nemusím dodávat, že stejně jako vlněné svetry se ani ty kašmírové nemají věšet na ramínko, aby se zbytečně nevytahávaly.

Asi po dvou měsících jsem si všimla, že na vnitřní straně svetru, tam kde se tře o pásek na kalhotách a sukních, jsou jemné žmolky. Nebylo jich moc, daly se jednoduše smést rukou a na svetru to nenechalo žádné stopy. Přikládám to tomu, že každá příze se na extra namáhaných místech vždycky trochu sežmolkuje. V dalším kritickém místě. kde se rády žmolky dělají - tedy v podpaží, jsem žádné zatím nenašla. Kašmírový svetr by měl ve výborné formě vydržet několik let. Ten můj tak zatím působí.

Takhle ten můj kašmírový kousek vypadá v reálu. Fotka není z fotoateliéru, není upravovaná ve Photoshopu, s výjimkou drobného vyvážení barev. Chtěla jsem, aby byla co nejobyčejnější, na běžné konfekční nemodelskovské postavě a co nejvíc se blížila skutečnosti. Drobné varhánky na rukávech jsem si způsobila sama - často si totiž vyhrnuju rukávy, když se vrhám do práce. Po pár hodinách se ale svetr sám vyrovná. 




Sečteno a podtrženo: Kašmír rozhodně ano, ale jedině od ověřeného prodejce nebo výrobce. Tedy pravý kašmír pocházející z tradiční výroby podle tradičních postupů, nikoliv z velkochovů. Na našem trhu se objevuje spousta kašmírových výrobků, které jsou z nekvalitního kašmíru anebo rovnou mají se skutečným kašmírem společnou jen cedulku. Velmi často se prodávají kousky z přízí, které neobsahují kašmír vůbec, anebo jen v mizivém množství. Problém je to hlavně u pašmín. Kašmírovou pašmínu za dvě stovky fakt nekoupíte. Kašmírový svetr za pětistovku taky ne, pokud se vám nepodaří narazit na poklad v nějakém second-handu.


 Kdyby mi někdo před půl rokem řekl, že budu nosit stoprocentní kašmír, asi bych si poklepala na hlavu, že nejsem cvok, abych si kupovala něco tak drahého. Teď si ale říkám, že by se mi možná ještě nějaký další kousek v šatníku hodil. Když si spočítám, kolik peněz každý rok utratím za laciné svetříky z konfekce, které nenosím víc než dvě sezóny, už mi podobný svetr nepřipadá tak strašně nedostupný.  A fakt, že začínám být přesvědčená, že se něco takového vyplatí mít v šatníku, v žádném případě nesouvisí s tím, že jsem svetr dostala od firmy, která kašmír prodává. Moje podmínka totiž byla, že recenzi napíšu, ale nikdo mi do ní nebude ani v nemenším kecat.

_________________________

A příště si povíme něco o tom, jak být in na venkovské svatbě.


Krizomat.cz aneb Padělky skladem

Obrovské množství slevových portálů, které před nějakou dobou zažily boom, pomalu, ale jistě klesá. Některé neustály velkou konkurenci, jiné se napakovaly na zákaznících a zanikly se spoustou žalob na triku, jiné v tichosti přestaly existovat a další skončily, protože jejich přístup k zákazníkům byl přinejmenším podivný. A podivný přístup má i Krizomat.

Jedna z prvních vět, které jsem našla v sekci O nás na portálu Krizomat.cz je ta, že prý nabízejí originální, praktické a nápadité produkty. A že mají nízké a bezkonkurenční ceny. Nebo že když píšou, že zboží je skladem, tak u nich skutečně skladem je.

Jenže ono to bude trochu jinak. Na Heuréce jsou stovky stížností na extrémně dlouhé dodací lhůty právě u zboží, které je údajně skladem. Místo druhý den přijde za tři týdny. Anebo na něj zákazníci čekají i déle, tedy pokud rovnou nestornují objednávku. že by to bylo tím, že zboží je skladem, ale někde v Číně?

Další poměrně časté výtky jsou ke kvalitě, nebo spíš k nekvalitě zboží. Místo luxusní kabelky  prý jedné zákaznici přišlo umělohmotné cosi s rozbitými zipy,  Elektronika nefunguje, náušnice se rozpadly už cestou v krabičce. Ono se není čemu divit. Krizomat nabízí třeba údajně luxusní pánské hodinky značky Winner, zlevněné jsou prý ze dvou tisíc na osm stovek. Jenže naprosto stejné hodinky se stejnou značkou a se stejnými funkcemi se dají koupit na aliexpress.com za 16 dolarů. Že o žádný luxus nejde, je asi jasné.

Poměrně kuriózní mi připadá i nabídka kulmy, kterou se Krizomat snažil ještě donedávna vydávat za značkovou kulmu od BaByliss.


Zdroj: facebook Krizomatu

Když tenhle obrázek zveřejnila v několika komentářích na facebooku Krizomatu jedna z naštvaných zákaznic, přišla jediná reakce. Krizomat teď vynechává logo Babyliss, jenže název Pro Perfect Curl, pod kterým se právě kulma francouzského výrobce prodává, zůstal. Méně pozorný zákazník si tak může myslet, že skutečně kupuje profesionální kulmu, která se běžně prodává i za čtyři a půl tisíce korun. Noname výrobek s názvem Pro Perfect Curl se nabízí obvykle za dvanáct, čtrnáct stovek. A obávám se, že s originálem bude mít společný jen ten název.

Zdroj: Krizomat.cz


Jo a taky fotky. Ty totiž ve skutečnosti zobrazují skutečně kulmu od firmy BaByliss. Jen jsou na nich skrytá loga a některé jsou trochu pootočené, aby to nebylo úplně okaté. Když si tak bude někdo chtít ověřit podle obrázku, co kupuje, vypadne mu z vyhledávače třeba tohle:

Zdroj: Heureka.cz

Dost  šikovně vymyšlené matení zákazníků, co?

Ještě víc mě pobavila nabídka designového kartáče na vlasy. Nekupte to za dvě stovky!


Zdroj: Krizomat.cz

Potíž je v tom, že tenhle kartáč samozřejmě nemá vůbec nic společného se slavným Tangle Teezer, na který já sama nedám dopustit. Na hlavní fotce je sice originální Tangle Teezer, na té druhé, menší, je ale jen jakási laciná napodobenina. Je vidět, jak má ohnuté zoubky, i když má jít o nový výrobek. Sama mám na svém originálním kartáči po dvou letech používání křivých zoubků mnohem míň. Padělky navíc bývají vyrobené z jiného materiálu, mnohem hůř rozčesávají vlasy a některé nehezky škrábou.

Ostatně, napodobenin už se vyrojila taková spousta, že je před nimi varování i na oficiálních českých stránkách výrobku.
.
Nechápu, proč bych si měla kupovat nějaký padělek za dvě stovky, když originál se dá koupit jen o pár desetikorun dráž. To bych svým vlasům neudělala.

Nejšílenější nabídku Krizomatu jsem si nechala na konec. Je to exklusivně zpracovaný výjimečný přívěšek. Má na sobě nápis Bvlgari a je k mání za dvě stovky.


Zdroj: Krizomat.cz

Tak trochu připomíná skutečně exkluzivní a výjimečný šperk. Ten ale není postříbřený a s jakýmisi křivě nalepenými krystalky, ale je ze zlata, zdobený diamanty a vyjde na čtyři a půl tisíce dolarů. Při současném šíleném kurzu dolaru to ani nebudu přepočítávat na koruny.


Zdroj: Bvlgari.com

Rozdíl mezi padělkem a originálem nebije do očí, ale spíš mlátí dveřmi. Asi nemusím psát, že šperk s nápisem Bvlgari, který nabízí Krizomat, je k mání v laciných čínských šmejdšopech. Třeba na aliexpress se prodávají dva kusy za pět dolarů (125 korun). A vybrat si můžete, jestli chcete každý jiný, dva stříbrné nebo dva zlaté.


Zdroj: Aliexpress.com

Krizomat se s tím prostě nemaže. Napodobeniny nejspíš prodává rád. Zřejmě na nich má pěkný zisk. Jen by si jeho provozovatelé měli uvědomit, že prodej padělků je nelegální, nemorální a navíc, že na to zákazníci časem přijdou. A pak půjdou, doufejme, nakupovat jinam.


Jak asi vypadají ořechy v misce?

Není to tak dlouho, co jsem zařizovala byt, a tak vím, že to není nic, co by se dalo zvládnout za půl dne. V kabelce jsem několik měsíců nosila až tři svinovací metry současně, tlustý blok plný nákresů,   půdorysů a výstřižků, vzorník barev, na každém kroku jsem kolem sebe trousila ústřižky látek na sedačku, závěsy, polštářky a jiné nezbytnosti,

Prošmejdila jsem kdejaký web o bydlení, pročetla spousty diskusí, naučila se spoustu věcí. Dnes dokážu zasvěceně mluvit o anhydritových podlahách, betonových stěrkách, ytongu i koupelnových a kuchyňských bateriích. Rodina i přátelé ze mě šíleli. Půl roku jsem byla schopná se bavit jen o druzích umyvadel, úchytkách na dvířka u kuchyňské linky nebo o stropních, nástěnných a stolních svítidlech se zvláštním důrazem na LED osvětlení a barevnou teplotu světla.

Mám proto poměrně velké pochopení, když si někdo neví s něčím rady. Zvlášť pokud to má doma stejně jako já - přítel na každý můj sebepraštěnější nápad vždycky pronesl cosi jako: "Jo, dobrý. Mně stačí k životu kávovar, postel a koupelna. Udělej to, jak chceš." Nezabila jsem ho jen proto, že ochotně jezdil, vyzvedával, dohlížel, montoval, sestavoval a nakonec chválil, že to je fakt pěkný.

Hledání inspirace a nápadů proto naprosto chápu. Jenže když jsem narazila na facebookovou skupinu Ikea inspirace, chápat jsem přestala. Na jedné straně se tam dají najít fakt dobré tipy a vychytávky. Na druhé straně je tam ale spousta dotazů, po jejichž přečtení si říkám, že lidstvo blbne čím dál víc.

Nějak si nedovedu představit, že třeba napřed vymaluju zeď v obýváku šedou barvou a pak teprve začnu přemýšlet, jaký nábytek bych tam tak mohla dát.



Nebo že se rozhodnu, že bych chtěla tyrkysovou výmalbou, i když si vlastně nedokážu představit, jak by vypadala.


Nebo že nakoupím tapety a pak teprve začnu řešit, co s nimi vlastně udělám. 



Nebo že se rozhodnu splácat dohromady všechno, co jsem viděla minulý týden v nějakém časopisu a pak se budu ptát, jestli to bude vypadat dobře.



Úplně mimo jsou i dotazy na téma: jaká barva se hodí k červené, zelené nebo šedé sedačce. Ono totiž záleží dost na tom, jaký odstín ta červená, zelená nebo šedá má. Červená a modrá vedle sebe může vypadat stejně tak skvěle, jako úplně blbě.



No a když už jsem u oživení sedačky, v téhle skupině se řeší i mnohem zásadnější věci. Třeba dát do ložnice kytky? A kam? Na zem, na poličku nebo na skříň??? Asi bych si taky nevěděla rady.



Hodně zvláštní mi přijde i tenhle dotaz: Podle fotky si neumím představit závěs na okně. Můžete sem někdo dát fotku?


Poměrně velká skupina bezradných dotazujících se řeší jediné: Něco jsem koupila a teď nevím, co s tím. Nějak nerozumím tomu, proč si lidi koupí nějaký předmět, když nemají nejmenší tušení, kam ho dají, jak ho využijí, co s ním budou dělat.




Jak využít mísu? Třeba něco do ní dát? Složitý problém k řešení.



Nemůžu si pomoct, ale marně přemýšlím, jak tyhle členky facebookové skupiny přemýšlejí. Koupí polici, namontují ji a pak nevědí, co na ni dát? Je tak divné přemýšlet logicky? Potřebuju do předsíně nějaké malé odkládací místo, kam budu dávat klíče, poštu a drobnosti, asi by se mi hodila police.



Některé dotazy už jsou tak prapodivné, že nedokážu ani při nejlepší vůli přijít na to, na co se vlastně pisatelka ptá. Když nebudu vědět, kam dát postel, prostě ji dám tam, kde si myslím, že to bude nejlepší. A když se mi to nebude líbit, posunu ji jinam. Bez půdorysu místnosti a rozměru nábytku, který v ní bude, těžko může někdo Haně poradit.



A tohle je poměrně častý dotaz. Spousta členek téhle skupiny nejspíš prožila většinu svého života na pustém ostrově. Takže absolutně nemají ponětí, co by se asi tak mohlo dát na zeď nad gauč, aby ta zeď nebyla holá. Já bych tam dala třeba karburátor.



A další smysluplný dotaz. Na ikea.cz se dají najít rozměry všech výrobků. I výška konferenčních stolků. Opravdu je tak složité vzít metr, naměřit si 46 centimetrů a zjistit, jestli je to málo?



Jedeme dál. Další dotaz z pustého ostrova. Co tak dát na stůl. Já bych doporučovala živého poníka.


A ještě jedna ostrovanka. Doufám, že jí někdo řekl, že je úplně jedno, jestli na stole není nic, nebo je tam ubrus, nebo prostírání nebo obojí. Jen mezi námi - já osobně bych na skleněný stůl ubrus rozhodně nedávala. Skleněné stoly si lidé většinou kupují právě kvůli tomu, že jsou skleněné. Házet na ně ubrusy je asi trochu mimo.




 Zásadními otázkami se to ve skupině jen hemží.


Předpokládám, že dotaz se týká svíček na následující fotce. A marně hledám důvod, proč bych měla chtít něco podobného pěkně aranžovat třeba do vázy. Trocha vosku a hliníku po dvou padesáti za kus opravdu není něco, co by si zasloužilo vystavit někde uprostřed obýváku.



A tohle je to samé - i když ono zeptat se na facebooku asi bolí míň, než zapojit mozek a nedejbože i fantazii.


Tady už nemám slov.


Já bych na jednu stěnu pověsila hodiny s kukačkou, na tu druhou nějakou hogo-fogo high-tech časomíru a opatřila bych každé z nich cedulí. U kukaček by mohlo být  Kostomlaty a u těch druhých třeba Tokio.


Ano, myslet bolí. Jak asi tak můžou vypadat ořechy v míse. Fakt netuším. Možná by stálo za to vzít ořechy, dát je do misky a podívat se. 



Když to tak všechno čtu, trochu se děsím. Zdá se mi to, nebo je lidstvo prostě čím dál hloupější?

___________________________________________

Screenshoty: facebook a ikea.cz