Praha - ráj pro britské investigativce

Když jsem jedním okem zahlídla kousek dokumentu Nejdrsnější města světa o Praze, který nedávno odvysílala Prima, říkala jsem si: Jo, to je ten dokument, co pobouřil vedení Prahy, zabývala se jím i policie a ukázalo se, že jde o jeden velký podvod natočený s placenými figuranty.

Jenže jsem si spletla dokumenty. Ten podvodný, kolem kterého byl takový humbuk, se jmenuje příhodně Město podvodů a natočil ho jakýsi Conor Woodman.

Problém je v tom, že mám neodbytný pocit, že i autor Nejdrsnějších měst světa Donal MacIntyre si ve svém díle o Praze tak trochu spletl dokument a pohádku.

Screenshot: Dokument Nejdrsnější města světa - Praha

Vsuvka: V české verzi se mi dokument nepodařilo najít nikde, protože Discovery International velmi úporně maže všechny kopie, ať se objeví (klidně i se zdrojem) kdekoliv. Pro zvědavce: Díl o Praze se dá sem tam najít aspoň ve slovenské verzi.

Reportér Donal MacIntyre ukazuje Prahu (v roce 2009) jako město, do kterého se jezdí za sexem. Obchoduje se tady s bílým masem, jsou tu dvě stovky nevěstinců, pasáci prostřelují neposlušným prostitutkám ruce a nohy, mafie ovládá sexbyznys i stánky s klobásami na Václaváku, vláda a mafie jsou jedna ruka pod blahosklonným dohledem policie a na Rudné u Mekáče je zatraceně nebezpečno.

Navíc se tady kromě žen obchoduje i se zbraněmi a drogami. Velké odhalení. Ukažte mi jediné větší město na světě, kde neexistuje prostituce nebo možnost sehnat drogy. Stejný dokument by se dal natočit kdekoliv.

Aby to byl ale správný dokument, musel si televizní štáb sehnat někoho, kdo mu potvrdí, že Praha je plná placeného sexu a všech těch ostatních věcí. A sehnal.

Napřed mezi českými novináři. Nemluvil ale ani se Sabinou Slonkovou, ani s Jankem Kroupou, ani s žádným opravdu proslulým českým novinářem. Mluvil s jakousi Eliškou Bártovou, kterou vydává za přední českou novinářku. Nepřipadám si jako málo sečtělá, ale její jméno jsem nikdy dřív neslyšela.
Eliška Bártová podle dokumentu už ztratila iluze. Řekla zcela zásadní věc: "...je problém, že turisti chodí do striptýzových klubů, které vlastní lidé z podsvětí. To je zlé. Turisti z Británie podporují české zločince."

Objevné, že?

Mimochodem, ze setkání obou investigativců vzešel ještě jeden materiál. Článek na Aktuálně, ve kterém na oplátku Eliška Bártová popisuje, jak MacIntyrea kvůli natáčení v Praze ztloukli. Zdroj tady. "Anglicky mluvící muž mi řekl, ať zastavím natáčení. Poté mě bez varování napadl." Další tři muži novináře strhli na zemi a kopali do něj. MacIntyre byl v šoku, ošetření v nemocnici však odmítl a záhy po incidentu odletěl zpět do Británie.
Škoda, že i když se to stalo přímo před zapnutou kamerou, nic z toho kameraman nedokázal natočit. Jen jakousi změť nohou a pokřikování, které v dokumentu rozhodně nevypadá jako útok čtyř lidí na nebohého reportéra. Zvláštní taky je, že k úhoně nepřišel ani kameraman, ani kamera, která těm údajným útočníkům vadila.

Trochu mě taky mate, jak mohli útočníci vědět, že před nimi stojí cizinec a proč na něj spustili rovnou anglicky.

A jak je možné, že digitální kamera zrní úplně stejně, jako stařičká pochroumaná kamera na obyčejné pásky. Že by to byl jen hodně laciný efekt dodaný ve střižně? Reportérovi se ale nejspíš zalíbil, a tak ho zopakoval ještě jednou, ale k tomu se dostaneme později.

Reportér při svém pátrání v Praze zjistil, že striptýzové bary vlastní většinou organizované zločinecké skupiny. "Jestliže mají mafiáni pod palcem bary, mají pod kontrolou i ženy, které v nich pracují... Pravdou zůstává, že sex je tu na prodej." Další objev. Ještě, že jsem se koukala. Nejspíš bych si dál myslela, že striptýzové bary mají pod palcem sdružení rodičů a přátel škol. Nebo církevní sbory.

Screenshot: Dokument Nejdrsnější města světa - Praha
Dokument pokračuje velmi stručnou zmínkou o historii Prahy a jede dál. Následuje další zcela věrohodný rozhovor. Tentokrát s Natašou, kterou z Ukrajiny zavlekli do Kanady, tam ji mafiáni přinutili k prostituci a pak odvlekli do Prahy, kde musela pracovat v nevěstinci.

Jen si tak říkám, proč tak zkušený investigativní novinář neoslovil některou z organizací, které pomáhají bývalým i současným prostitutkám, a proč si nedomluvil normální rozhovor tváří v tvář s některou, která je ochotná vystoupit před kamerou a nebude se maskovat brýlemi a šátkem? Čas od času takové ženy mluví s novináři, natáčí se o nich dokumenty. I když ono je asi atraktivnější vykládat divákům cosi o schůzce na tajném místě. No nic.

Ostatně, s výjimkou Elišky Bártové, jakéhosi pořadatele akcí pro cizince a jednoho britského novináře (z nichž každý řekne jednu větu), není vidět do tváře v celém dokumentu vůbec nikomu, s kým reportér v Praze mluvil. Používají se jen křestní jména a značně efektní, i když nic neříkající záběry.

Na scénu přichází taxikář. Ani jemu není vidět do obličeje. Při cestách po Praze má u sebe malý browning, protože taxikáři, prostitutky i mafiáni mají v Praze strach o život a jsou ozbrojení. Taxikář pomáhá MacIntyreovi rozkrývat pozadí obchodu s bílým masem (v dokumentu tuhle informaci doprovází záběr na párek a klobásu v řeznictví).

Mluví se o mafiánských bossech, o tom, že reportér chce zjistit, jak vláda bojuje proti prostituci a mafii, mluví se o brutalitě, o ženských obětech. Ale je to jen takové plácání dokola - jen se tu používají silná a efektní slovní spojení, aniž by vlastně dohromady dávala smysl.
MacIntyreovi nahrává, že prý zrovna v době natáčení došlo k zastřelení Václava Kočky. Sedí v zahradní restauraci, ukazuje fotky v Blesku a procítěně říká, že všemi v Praze čin otřásl. "V celém městě je doslova hmatatelná napjatá atmosféra," říká. Jeho slova doprovází záběr na odpočívající metaře.

Následují další moudra typu: "Všude, kde jsou velké peníze, jsou i lidé z organizovaného zločinu".
MacIntyre se chce setkat s hlavami mafie. Schází se s dalším člověkem, který má rozostřený obličej a je prý napojený na romskou mafii, jež má pod palcem celé Kladno a předměstí Rudná. Ten mu zprostředkovává riskantní schůzku s hlavou romské mafie.

Taxikář s reportérem míří na okraj města. Setkání se má uskutečnit někde u Cesty hanby, která spojuje Prahu se zahraničím. Myslí se tím dálnice D5. Jede se na Rudnou. "Pobyt v okrajových částech města může být velmi riskantní a nepředvídatelný," říká výhružně hlas komentátora. Ode dneška mně nikdo na McDrive na Rudnou nedostane!

U Mekáče nastává skutečné drama. "Kristepane, tak to je ono," hlásí neohrožený reportér těsně před tím, než se setkává s olašskými Romy Panchem a Adamem. Mafiáni s sebou mají doprovod, kterému se nelíbí, že reportér /tedy spíš kameraman) má kameru. Začíná poměrně úsměvně a značně amatérsky sehraná strkanice a pokřikování. Digitální kamera zrní a vypadává jí obraz jako o život. (Už zase). Po chvilce je ale doprovod mafiánů pryč a hlavní gangsteři (s rozostřenými obličeji) hezky přímo před kamerou popisují, jak že je to s těmi mafiemi. (Jistěže mají rozostřené hlavy).

V komentáři se přitvzuje: "Celé tajemství nelegálního obchodu, turismu a jejich propojení spočívá v tom, aby nikdo nekladl hloupé otázky a neprovokoval."

Reportér se setkává i s údajným obchodníkem s bílým masem. Opět jen rozostřená tvář. Kuplíř popisuje, jak zachází s prostitutkami. V českém i slovenském překladu zní, že když dívky neposlechnou, čeká je bití. Kuplíř jim taky třeba prostřelí ruku nebo nohu. "Ne, nemá šanci utéct," zní překlad. V podkresu je ale současně tiše slyšet původní zvuk a slova kuplíře, že prostitutky od něj neutíkají, protože se u něj mají dobře.

Kuplíř taky před kamerou tvrdí, že si platí šéfa policie. "Občas zajdeme na oběd a dám mu úplatek, pracuje pro mě" říká. Škoda, že taky neřekl, jestli tím myslel šéfa nějakého pražského okrsku, policejního prezidenta nebo rovnou ministra vnitra.
I obrazově je dokument zajímavou splácaninou. Část záběrů sice evidentně vznikla při natáčení v Praze a při jakési razii městské policie v nějakém klubu, kde se nezjistil žádný problém (jak ale MacIntyre jedním dechem dodává - prostitutky měly v pořádku pasy a jsou v Praze legálně, protože mafie umí pasy padělat).

Poněkud podivně působí i MacIntyreova návštěva v nevěstinci. Když vchází, vypadá to, jako by si upravoval skrytou kameru připevněnou na bundě. Jenže když pak je uvnitř, najednou jeho samotného zabírá naprosto bez problémů kameraman normální kamerou.

Obrazově je to vůbec výživný dokument. Většinu času se dívám, jak MacIntyre jde po ulici. Jako vycpávka slouží pár obrázků na neónové poutače pražských klubů. A různě postahované záběry z propagačních videí pražských strip barů a kabaretů z Youtube (Tat Bar, kabarety na Václaváku). Vedle nich jsou i záběry, které evidentně nejsou z České republiky, spíš vypadají, jako by byly natočené někde v Thajsku. A tohle mi moc pražsky taky nepřijde, ještě jsem totiž u nás nikdy žádný naktsbar neviděla:

Screenshot: Dokument Nejdrsnější města světa - Praha

A další obrázek. Vsadím troje svoje nejoblíbenější boty, že tohle je záběr z nějakého filmu z 80. let, rozhodně ho ale nemohli natočit v Praze v roce 2009. Jedině, že by prostitutky vyrazily na sraz žigulíků, nebo co to je za auta, a přitom se taky odpovídajícím způsobem oblékly a učesaly.

Screenshot: Dokument Nejdrsnější města světa - Praha
Pobavil mě i další detail. Proslulý investigativec v klidu vykradl i záběry z českého zpravodajství. Tohle je screenshot z jeho dokumentu:

Screenshot: Dokument Nejdrsnější města světa - Praha
A kupodivu naprosto totožný záběr natočila televize Prima a video publikovaly Novinky. Jen je to o malinko větší. Donal MacIntyre z něj totiž odřízl logo Primy.

Novinky.cz

A takhle bych mohla rozebírat větu po větě, záběr po záběru.

Shrnuto: Dokument Nejdrsnější města světa na mě působí asi stejně důvěryhodně, jako včerejší večerníček. Nevystupuje v něm ani jediná autorita, jediný odborník. Kromě té zmiňované novinářky, samozřejmě. Rozhovory se všemi těmi "utajenými" svědky mi připadají spíš jako vystoupení zaplacených ochotnických herců. Spousta záběrů je postahovaná z Youtube bez uvedení zdroje a seskládaná jen na velký efekt.

Tím nijak nepopírám, že v Praze (Ostravě, Brně, Jihlavě nebo Sokolově) není problém s prostitucí, drogami nebo zločinem. Nepopírám, že existuje obchod s bílým masem nebo zbraněmi. Jen mi přijde, že dokument plný stejně nicneříkajících frází splácnutý z pár faktů, řady nepodložených tvrzení a spousty vzájemně nesouvisejících záběrů, se dá na podobné úrovni natočit kdekoliv - s několika ochotníky a programem na videoefekty.

A když si to tak srovnám vedle sebe, opravdu mi přijde, že spíš než na dokument, jsem se dívala na trochu hloupě vymyšlenou pohádku.

Praha rozhodně nepatří mezi nejdrsnější města světa. Jen se tak nějak hodila Donalu MacIntyreovi do krámu, tak si vyrobil strhující dokument trochu podle své fantazie. Jen mě trochu zaráží, jak jednoduše si prestižní světové televizní stanice nechají podobnou snůšku podivností vnutit jako dokument a jak je možné, že ho s klidem vysílají - to opravdu nikdo z profíků v těch televizních stanicích nepřemýšlí, na co kouká?   

O mužích, jídle a nahotě

Kdyby fotogalerie Váš muž z webu Proženy.cz existovala už před pár lety, dala bych ruku do ohně za to, že postavu Jany (ve filmu ve skvělém podání Simony Stašové) psal Michal Viewegh po prohlédnutí pár prvních fotek. Tahle fotogalerie je totiž (až na pár výjimek) skutečnou koncentrací typického české buranství v té nejčistší podobě.

Nevím, jestli smyslem téhle galerie je umožnit čtenářkám, aby se jen pochlubily se svými drahými polovičkami, nebo jestli za poslání fotky mají nějaké výhody či body. V sekci Vaše fotky jsou rubriky Vaše dítě, Váš muž, Vaše zvíře, Váš šperk, Vaše auto (ta je aktuálně soutěžní). Jestli ale jde jen o pochlubení se, pak je mužská fotogalerie hodně smutná přehlídka.

Rozhodně teď nepíšu o kráse, atraktivitě, sex-appelu. Taky doma nemám Brada Pitta, Nicolase Cage, George Cloonyho ani Tomáše Hanáka. Mám normálního chlapa, který se mi líbí, i když mu do filmových krasavců místy trochu chybí. Nikdy, nikdy bych ale nikde nezveřejnila fotku, která by byla jakkoliv nelichotivá. Nebo na které by vypadal jako typický český buran.

Takových fotek je ale ve fotogalerii spousta. Ty nejhorší mají něco společného buď s nahotou, nebo s jídlem.

Tahle se jmenuje "Když zachutná domácí uzené." Možná jsem cimprlich, ale vážně se mi lehce zvedl žaludek. A to už jsem značně otlučená hvězdným zpravodajským seriálem v hlavních zprávách TV Nova, kde lidový kuchař Láďa Hruška pravidelně mlaská a mluví s plnou pusou něčeho splácaného z pomazánkového másla a upečeného v mikrovlnce tak, že jsou mu kusy rozžvýkaného jídla zřetelně vidět v ústech.


www.prozeny.cz

Další fotka je bez názvu. Štramák v trenkách a v zástěře cosi kuchtí u sporáku. Podle zařízení kuchyně evidentně nejde o vaření někde v chatce o dovolené. Nemohl si vzít aspoň triko? Chlap, který chodí doma jen v trenkách, to je druhý level hned po chlapovi v trenkách, bílém tílku a ponožkách. Takovou fotkou svého muže bych se taky nechlubila.  

www.prozeny.cz

Třetí level je pak chlap v teplákách bez trika. Jídlo je na fotce taky. Jak já té Janě z Románu pro ženy rozumím!


www.prozeny.cz

Celá série fotek je na jediné téma: Polonahý chlap a (polo)nahé dítě. V módní vlně snímků supersexy chlapů s miminkem v náruči se zhlédl kdejaký okresní béčkový fotograf. Jenže když chlápek na fotce není aspoň Vojta Dyk (pózující s miminkem z kojeňáku pro Mf Dnes), pak vznikají fotky většinou trapné. Jen nevím, kdo je na té fotce víc vyděšený, jestli hrdý otec, nebo to mimino. I když pán má spíš postoj a výraz: "Sundejte to ze mě!"

www.prozeny.cz

Když už má ženská doma potetovaného vyholeného drsňáka a chce se s ním pochlubit, měla by zapřemýšlet, kde a jak ho fotí, pokud se nefotil sám. Srdíčkaté a kytičkaté činčurinky v pozadí tu drsnost poněkud srážejí na kolena. Stejně jako ten pohled zatoulaného štěněte. Název fotky už to jen dorazil: Můj čumáček. 

www.prozeny.cz

A tady máme dalšího. Fotka se jmenuje S čumáčkem na hotelovém výročí. Spíš než výročí hotelu tahle dvojice asi slaví své vlastní výročí v hotelu. V každém případě jde o fotku, která patří do soukromého alba, ne na internet. 

www.prozeny.cz

 Zdenda usnul na stole - to je název následující fotky. Zdenda je další z bouráků ve fotogalerii. Jeho drsňáctví pro změnu podtrhují dětské samolepky na stolku a hrůzostrašné tetování.

www.prozeny.cz

Nejlepší jsem si nechala nakonec. Fotku nazvanou Vodník snad ani nebudu komentovat. 

www.prozeny.cz

Vím, že web Proženy.cz se nezaměřuje na intelektuální špičku mezi českými ženami. I tak bych tam raději viděla článek: "Deset důvodů, proč neposílat nahého taťku ve vaně do ženských magazínů," než podobné snímky. Ony totiž té Janě z toho Románu dávají v mnohém zatraceně za pravdu.

_____________________________

Za link na fotogalerii děkuju Lindě. 

Jo a slibuju, budu psát častěji, poslední týdny jsem měla fakt hektické. 

Těhotenské kšefty

Vydírání těhotenstvím je u některých žen velmi oblíbeným způsobem, jak toho bídáka, který o ženění nechce ani slyšet, dokopat k sňatku. A vůbec není potřeba být přitom těhotná. České internetové bazary totiž začaly zaplavovat pozitivní těhotenské testy. A je to dobrý kšeft. Obyčejný těhotenský test se dá koupit třeba za 15 korun. Po použití se prodává za pár stovek. 

bazos.cz
U mě osobně jen představa, že si objednám papírek počůraný nějakou paní z Náchoda a pak jím budu před svou drahou polovičkou vítězoslavně mávat, vyvolává lehkou žaludeční nevolnost.   

Ještě o něco větší nevolnost by mi nejspíš způsobil fakt, že mám doma chlapa, kterému takovouhle komedii budu mít potřebu zahrát. 

bazos.cz


Dokázala jsem totiž vymyslet jen tři situace, když vynechám opravdu hodně laciné vtipkování, kdy může někdo chtít cizí pozitivní test koupit. Tu první už jsem naznačila: 

i-bazar.cz

Žena, která se zoufale chce vdát, se pokusí předstíraným těhotenstvím svého partnera dokopat ke společnému bydlení nebo svatbě. Partner se nejspíš něčemu takovému intenzivně vzpírá, a tak bude tahle užnechcibýtslečna útočit na jeho city i čest. "Musíme se vzít, když budeme mít miminko, je to tak správné, co by řekli lidi!" bude nejspíš argumentovat, a přitom elegantně přejde fakt, že sama připravila docela pěkný podraz. 

Druhá situace - zoufalá snaha udržet si někoho, kdo o mě nestojí. Podváděná manželka, holka na jednu noc, opuštěná milenka nakráčí hrdě před muže, který o ni nejspíš ani moc nestojí, a nadšeně mu oznámí: "Budete mít miminko!"

A poslední situace - poněkud hloupé testování partnera. Nejsem si jistá, že mě miluje, že se mnou plánuje budoucnost, a tak mu předložím pozitivní těhotenský test, počkám si na jeho reakci a budu doufat, že nezbledne jako křída, nekope do sebe panáka a nezeptá se: "Co s tím chceš, sakra, dělat?"

Možná jsem naivní, ale tak nějak mám pocit, že být v některé z těchhle situací, asi bych spíš přemýšlela o tom, jestli ten chlap vedle mě je ten, s kým mám být, než abych nějaké vyčůrané paní platila za její těhotenský test se správným počtem čárek. Protože když chlap ženskou nechce, nebude ji chtít o nic víc, ani když s ním vydrbe a bude předstírat těhotenství. Naopak, až to všechno praskne, bude pěkně zuřit. Podrazem se vztah prostě udržet nedá. 

V každém případě ale těhotné prodejkyně i tak jistě najdou dost dostatečně zoufalých zájemkyň a můžou si přijít na pěkných pár korun. A to je taky nejspíš jediné, o co v těchhle kšeftech jde. 

Karolínčino kakáníčko

Měla jsem za to, že vrcholem mateřské nepříčetnosti je Mimibazar. Z omylu mě vyvedla Alena, která mi poslala link na Prckoviště. To je takový web, kde pyšné matky vedou cosi jako deníček dítěte. Ty, kterým zbyla aspoň trocha soudnosti, mají stránky zaheslované a dostanou se na ně jen jejich nejbližší.

Zasloužilé matky (dignóza pro matku nepříčetnou, která má pocit, že jejím porodem se svět třikrát převrátil naruby) mají deníčky přístupné veřejně.

www.prckoviste.cz

A tak si v Zážitkovníku můžu přečíst, kdy že přesně dítě, které se jmenuje třeba Sobík Muflonek a narodilo se předloni šestého pátý, poprvé kadilo do nočníku, můžu si najít jeho kompletní očkovací průkaz, zjistit, kdy měl rýmičku a kašlíček nebo kolikrát si který den ublinklo.

www.prckoviste.cz
www.prckoviste.cz
A aby to nebylo málo, nechybí samozřejmě Fotečkovník. To je klasická fotogalerie, kde se to jen hemží fotkami rozcapených nahatých dětiček, dětiček při kojení, dětiček při koupání a zkrátka nepřijdou ani milovníci fekálního pedofilního porna.

www.prckoviste.cz


Vsuvka: Kojení je přirozené. Vylučování je přirozené. Nahota je přirozená. Všechno tohle ale má nějakou míru intimity, kterou by měly respektovat i pyšné matky. Ano, fotka mého vlastního nahatého mimina při koupání mi sice dokáže vehnat slzy do očí, ale je víc než nevkusné takovou fotku hodit veřejně na internet.

Myslím, že malá Karolínka, kterou její šílená matka předhazuje komukoliv v situaci, kdy je zakaděná až po uši,  bude jednou pěkně naštvaná na omezenost vlastní mámy. Jinak než omezeností (a zoufale nízkým IQ) se totiž tahle veřejně viditelná galerie nedá obhájit.

www.prckoviste.cz

Intimní fotky (což jsou i ty, na kterých jsou děti) totiž mají vidět jen ti, s kterými intimitu sdílíme.

Jen jsem zvědavá, jak ty zasloužilé matky, které nedokážou rozpoznat hranice intimity ani u miminek, budou jednou svým puberťačkám vysvětlovat, že není dobré dát každému, kdo si řekne.

Vychrchlaný Elnett

Téměř veškerou kosmetiku na vlasy si kupuju u své kadeřnice. I když mě to stojí o něco víc, než kdybych sáhla po prvním šamponu v drogerii, vyplatí se to.  Kadeřnice mi umí doporučit přesně to, co je pro moje vlasy vhodné, výrobky má i sama vyzkoušené, takže se ještě nestalo, že by sáhla vedle a dala mi něco, z čeho bych nebyla nadšená. Nosím si od ní domů všechno od šamponů a kondicionérů, přes denní péči až po oleje a laky. A většinou mi všechno taky pěkně dlouho vydrží, protože tyhle profi výrobky není potřeba na sebe patlat ve velkém. Šampony jsou hutné a vystačí mi opravdu jen troška, lak na vlasy stačí jen zlehounka přestříknout.

Jen jednou za čas se mi stane, že neodhadnu, co už mi doma dochází, a do té drogerie mažu.

Když jsem byla na dně s lakem na vlasy a nestihla si ho v kadeřnictví objednat, vždycky jsem si kupovala Elnett od L´Oréal. Pokládala jsem ho za jeden z nejlepších běžně prodávaných laků u nás. Má mikrorozprašovač, takže vlasy neslepuje, je lehounký, dobře drží účes, lehce se vyčesává a ještě k tomu není přehnaně parfémovaný.

Teď jsem si ho koupila dvakrát za sebou. A říkám: už nikdy víc!


U prvního laku ucházel uzávěr, byl celý olepený, postupně přestal úplně stříkat. Během dvou dnů. Letěl do koše. Něco podobného už se mi stalo i s jinými laky, takže jsem mu to odpustila a mazala pro druhý.

To, co dokázal ale ten druhý, jsem fakt ještě nikdy neviděla.

Přelakovala jsem si vlasy, lak postavila na skříňku, ale on si tak trochu syčel dál. Zkusila jsem opatrně nadzdvihnout a uvolnit uzávěr a vypadalo to, že to asi pomohlo. Jenže když jsem večer vrátila domů, zjistila jsem, že lak chrchlal nejmíň půl dne. Syčet už nemohl, protože neměl co. Celá piksla laku se mi vychrchlala na skříňku. Asi by se to dalo úspěšně používat jako past na mravence.



Elnett jsem pokládala za jeden z lepších laků. Ale příště si fakt radši koupím první noname pikslu za pár korun, která mi padne do ruky. Aspoň se pak nebudu muset vztekat, že výrobek, u kterého tak nějak očekávám aspoň trochu kvality, mě vypeče dvakrát těsně po sobě.

Potencionální analfabet

Člověk by neměl používat cizí termity, když je nezná suterénně nebo není v dobré konvici, protože je zde veliké rizoto, že to skončí fiatem. Každý se tváří jako suvenýr, ale vrátí se mu to jako buzerant!

Na tenhle vtípek si často vzpomenu, když koukám údajně na nejsledovanější české večerní zprávy. A v těch by opravdu potřebovali přijmout schopného korektora. Nebo by aspoň měli absolvovat intenzivní jazykové školení o slovu potencionálně

Už jsem slyšela o potencionálních uchazečích, potencionálním tchánovi, potencionálním pachateli, potencionálních zákaznících... Problém je v tom, že potencionál nic není. Jen výjimečně se užívá v odborných textech o fyzice v souvislosti s energií. Existuje jen potenciál. A přídavné jméno potenciální. Nějak nechápu, proč si potencionál lidé tak oblíbili. Většinou máme v hovorové češtině tendenci slova zkracovat a zjednodušovat. Slovo potencionálně se přitom naopak vyslovuje hůř a je delší, než správná podoba. 

Slovo potencionální mi rve uši pokaždé, když ho slyším.  Když ho vidím v psaném textu, chce se mi plakat. Zvlášť, pokud takový text visí na webu ministerstva školství, vzdělávací instituce nebo na zpravodajském serveru. 

www.aktualne.cz


www.ipvz.cz


www.msmt.cz

Další slovo, které mi kroutí nehty na nohou, a které teď slýchám na každém kroku, je pernamentka. V horším případě pak pernamentně. Zvlášť zimní sezóna je na pernamentky dost bohatá. 

Z horských lyžařských areálů ale pomalu proniká i do vnitrozemí. Hodně si ji oblíbily třeba masážní salony. 



A aby jsem nezapomněla, by jsme, aby jste, kdyby jsem je taky hrůza hrůz. Zatímco bysme jsem v hovorové češtině ochotná ještě tolerovat, v psaném textu mi špatné časování slovesa být přivádí kopřivku. Hlavně tehdy, pokud  čtu v mailu, že by jsme se s někým měli sejít, že by jsem se měla podívat na nějaký web nebo že jakási firma slibuje, že kdyby jsem nebyla se zbožím spokojená, můžu ho vrátit. 

A tohle snad ani nemusím komentovat: 

www.mpcheb.cz

Myslím, že by jsme měli zavést nějaký zákon, podle kterého by v každé domácnosti mělo být jedno vydání Slovníku spisovné češtiny. Jinak budou lidé pernamentně dělat chyby a z další generace už budou potencionální analfabeti.



Chlapi to mají jednodušší

Chlap nikdy nepochopí, jak je možné, že vypravit se někam na večírek trvá jemu i s oblékáním patnáct minut, zatímco my strávíme zběsilým pobíháním mezi koupelnou, ložnicí a předsíní víc než tři hodiny a pořád nejsme připravené k odchodu. 

Chlapi mají tohle prostě jednodušší. 

Vlezou do sprchy, nacákají na sebe trochu vody a nějakého sprcháče, kterým si umyjí tělo i vlasy najednou, spláchnou pěnu, způsobí menší potopu, omotají si ručník kolem pasu, udělají na sebe pár příšerných grimas do zrcadla, zatnou břišní svaly, mávnou nad nimi rukou a můžou se jít oblékat. Vezmou si na sebe, co jim vybereme. A můžou vyrazit. 

Ženy to mají mnohem, mnohem složitější. Už jen osprchováním nám zabere věčnost. O počtu lahviček s nejrůznějšími přípravky, které musíme použít, už jsem kdysi psala. Takže jen ve zkratce: Musíme umýt sebe sprchovým gelem, vlasy šampónem, pak na ně nanést kondicionér nebo masku. Mezitím si oholíme nohy, podpaží a jiné části těla, které nikdo na večírku neuvidí. Na chodidla použijeme pemzu. Po sprchování se pečlivě osušíme a zabalíme si vlasy do ručníku, naneseme na celé tělo zvláčňující krém, do vlasů olej, do podpaží deodorant, vytřeme koupelnu, vyleštíme orosené zrcadlo a vracíme rozkramařené lahvičky na své místo. Na obličej naplácáme rozjasňující pleťovou masku. 

Ručníky urovnáme na sušák. Oblékneme si župánek. Počkáme deset minut, než ručník vsákne vodu z vlasů. Smyjeme pleťovou masku, do vlasů pleskneme tužidlo a začneme fénovat. Vyfénované vlasy začneme upravovat žehličkou. Ošklivě si spálíme čelo, když s ní nešikovně manipulujeme. Rozhodneme se, že vlastně nechceme mít vlasy rovné, ale vlnité. Vlasy navlhčíme sprejem. Vezmeme kulmu a začneme vytvářet vlny. Každou spirálku vytvořenou z pramínku vlasů smotáme, zasponkujeme a přelakujeme. Po pětačtyřiceti minutách vyjdeme z koupelny a trochu připomínáme zástupce mimozemské civilizace. 

Začíná fáze druhá - namalovat si na hlavu nějaký hezký obličej. Použijeme podkladový krém, make-up, korektor, rozjasňovač, pudr, tvářenku, šestery oční stíny, fixátor na oční stíny, oční linky, tužku na obočí. Kleštičkami na řasy si bolestivě skřípneme víčko. Naneseme řasenku. Ruka se nám třese potom, jak jsme si skříply oko. Ujede nám a řasenkou si uděláme šmouhu přes půl hlavy. Odlíčíme část obličeje, kde je řasenka nejnápadnější a postup opakujeme. Rozkramařené šminky ukládáme na své místo. 

Na ramena a dekolt nanášíme trochu třpytek. Přeženeme to, a tak zbytek odstraňujeme. 

Jdeme zírat do skříně, protože absolutně vůbec netušíme, co si vzít na sebe. 


Zdroj: idnes.cz
Vybereme si spodní prádlo. natáhneme punčošky, vyzkoušíme čtvery různé šaty. Fáze tři je v plném proudu. Při zkoušení a pobíhání od skříně k zrcadlu a zpátky si roztrhneme silonky. Nemůžeme se rozhodnout mezi dvěma kousky malých černých. Žádáme o pomoc partnera. Nevidí mezi nimi rozdíl. Nakonec řekne: "Vem si tyhle," a ukáže na jedny. Rozhodujeme se pro ty druhé. 

Hledáme vhodné doplňky. V tom volá kamarádka, že neví, co si vzít na sebe. Dvacet šest minut to s ní probíráme a pak se jdeme převléknout do kalhot a topu, protože ona v tom jde. Rozkramařené oblečení skládáme a ukládáme na své místo. Stále máme plnou hlavu sponek a trochu se potíme. 

Nervózní partner významně pokašlává a oznamuje, že máme půl hodiny zpoždění. Potíme se víc. V koupelně se snažíme odsponkovat vlasy. Jedna sponka se do nich zamotává tak, že strávíme sedm minut jejím vyprošťováním.  

Potíme se tak, že nám plihne ofina. V předklonu protřepáváme navlněné vlasy a  pak na ně stříkáme lak na vlasy. Pramínek po pramínku je upravujeme, protože jedna vlnka se nám nějak nezdá. Partner si jde do kuchyně otevřít lahev. 

S mírně hysterickým upozorněním, že jdeme pozdě, odebíráme partnerovi lahev, obouváme se a zjistíme, že nemáme připravenou kabelku, protože ta, co jsme si chtěly původně vzít, se hodí k šatům, jenže k těm kalhotám a topu, co máme na sobě, potřebujeme jinou. Zouváme se, hledáme jinou kabelku, přendaváme do ní obsah. Silně se potíme. Partner nadává. Běžíme ještě do koupelny trochu se polít parfémem. Partner nám ujel s výtahem a kouří venku s jinými muži čekajícími na své ženy. 

Jsme konečně připravené k odchodu. Zaboucháváme dveře bytu a konečně můžeme vyrazit. Tedy hned potom, co se do něj vrátíme a ujistíme se, že tu kulmu jsme opravdu vypnuly. 

Od okamžiku, kdy jsme vlezly do sprchy, uplynulo tři a půl hodiny. 

Chlapi tohle mají prostě jednodušší. 

Vánoční pohádka

Vánoce a pohádky patří k sobě. A tak tady taky jednu pohádku mám. Je sice už nějaký ten rok stará, ale mě pořád baví.

Takže, šťastné a veselé!


Královna kramářek

Vždycky jsem tvrdila, že moje maminka je naprosto příšerná kramářka, která schová úplně cokoliv, protože by se to mohlo hodit.

A když říkám úplně všechno, myslím úplně všechno. Pečlivě vymývá a ukládá všechny plastové krabičky od salátů. Když dostala novou kuchyň, dokázala zpod té staré na nožičkách vytáhnout asi dvě stovky zavařovaček všech velikostí. Schovává každý knoflík (jakpak se někdy hodí!). Každé staré tričko (třeba z něj někdy udělá hadr). Má jednu skříňku plnou vyšívacích bavlnek,  přestože nevyšívá. Opatruje každou starou skříňku, lampičku, poličku a šuple. Taky cejchy a ručníky po babičce (jsou kvalitní a můžou se hodit).

Zdroj: m-journal.cz
Schovává všechno, takže kdykoliv se o něčem mluví, zná to a má to nejmíň dvakrát! Když jsem se jeden čas bavila vyráběním vlastní bižuterie, přivlekla obrovskou krabici plnou korálků od těch největších až po rokajl, byla tam i krásná kovová zapínání na náhrdelníky, skleněné korálky, přívěsky s třpytivými kamínky, prostě všechno. Mám z nich pár hezkých šperků.

Samozřejmě, že má schované i miminkovské plenky, svetříčky, sukýnky, ve kterých jsem chodila do první třídy, a kupu hraček - včetně mého prvního kočárku na panenky.

Vždycky jsem tvrdila, že moje maminka je naprosto příšerná kramářka. Než jsem s hrůzou zjistila, že jsem úplně stejná.

Zjistila jsem to, když jsem se začala pomalu chystat na stěhování. Tušila jsem, že mám doma spoustu věcí.  A začala jsem je probírat. Že je jich ale tolik??? Zatím jsem vytřídila dvanáct pytlů velikosti sloního mláděte a ještě nejsem u konce.

Je v nich všechno.

Oblečení, které už nikdy nevezmu na sebe. Džíny, co jsem nosila na gymplu. Obří mikina, kterou bych si oblékla i před deseti lety jen pod tvrdým nátlakem. Trička, která jsem myslela, že ještě unosím na doma, ale nikdy za posledních pět let jsem je nevytáhla ze skříně. Dvoje povlečení na jednolůžko, přestože už roky mám velkou francouzskou deku, kterou do něj nenacpu ani napůl složenou.

Desítky vzorečků kosmetiky, které pečlivě odlepuju z drahých časopisů, pečlivě uložím v koupelně a nikdy už si na ně nevzpomenu. Slevové kupóny staré šest let. Haldu časopisů z let 2008 až 2011. Staré pééfky. Návody ke spotřebičům, které už nemám. Pět let starý diář. Nepopsaný. Scrabble v dánštině.

Dvanáct hřebenů, kulma na vlasy, kterou jsem ani nevyndala z krabice. Dvě stejné nepoužité pánve. Několik podnosů (i když podnosy vlastně nepoužívám). Konzole k policím (deset kusů), které jsem nepotřebovala, protože jsem si nakonec vybrala jiné. Úchytky ke skříňce v koupelně, které nějak nikdo ještě nenamontoval. Osmnáct váz. Několik bílých květináčů vyřazených, když jsem všechny vyměnila za žluté. Nefunkční hifi věž. Nepoužitý vaflovač.

Hrnec po babičce, který jsem si odvezla kdysi dávno do svého prvního vlastního bydlení. A nějaké další nádobí stejného původu a stáří.

Pár školních sešitů ze základky, čtenářský deník a učebnice fyziky pro sedmou třídu.

Žárovky, které se nehodí do žádné lampy, co mám. Dvě prodlužovačky, co jsem asi před rokem nemohla najít. Desítky lapačů prachu od nejrůznějších sošek přes dekorativní mísy až po keramické rybičky (všechny pečlivě uložené v šuplíku, aby nebyly na očích).

Krabičky. Plastové, papírové, kovové. Kulaté i hranaté. Všechny velikosti.

Vetší množství naprosto neidentifikovatelných předmětů. Bílé plastové cosi ve tvaru U. Nevím, co to je, k čemu to má sloužit, ani kde jsem to vzala. Černé plastové cosi. Skleněné cosi. A několikrát kovové cosi.

Velké množství jednotlivých částí různých předmětů, které k sobě nepasují.

Jsem kramářka!

Jsem horší než moje maminka. Schovávám úplně všechno. Jsem královna kramářek!

Ale udělám s tím rázný konec. Přestěhuju jen to, co opravdu používám. Ostatní věci rozdám nebo prodám. Zbytečnosti vyházím.

A už nikdy nebudu kramařit. Už nikdy nebudu skladovat zbytečnosti. Nikdy. Možná jen občas schovám pár krabiček. Květináčů. Staré džíny. Zápisník s několika čistými stránkami. A pár dalších věcí, co se někdy můžou hodit.

Sukně na podporu temné stránky dělohy

Tak takovéhle sukně jsem fakt ještě nikdy neviděla. Jde o Pizzetky, na které mě upozornila Mary. A já nad nimi prožila večer v němém úžasu. 

Zpívající děloha, 600 korun, zdroj: pizzetky.cz
Pizzetky jsou sukně pro podporu ženskosti, křehkosti, jemnosti a síly. Pro rozvinutí i přiznání: Zrozena jsem v ženském těle a cítím se v něm skvěle. Zní to trochu jako reklama na čokoládu nebo menstruační tampóny, ale je to o sukních. No, spíš o jakýchsi sešitých kusech zbytků látek, které jsou buď rourovitě rovné, lehce rozšířené nebo naopak cípatě plandající (tuším, že něco podobného se nosilo v 90. letech). 
Pizzetka Menarché, cena 1 500 korun, zdroj pizzetky.cz

Vesměs nic hezkého, ale za to prý mají vibrace. A taky zvláštní názvy. Ty se podle autorky vynořují, aby podpořily vibraci každé Pizzetky, celé to teda nějak vibruje na druhou.

Ale pozor, Pizzetka není módní doplněk! Toto dílo je prý třeba uchopovat jinak! Pizzetka je prý osobním předmětem, osobní přítelkyní. Doporučuji ji nosit vždy, když si vás zavolá, pro jakoukoli situaci. Doma, na procházku, do práce, na seminář, když potřebuji vyzařovat ženskost, na jednání...prostě nehledět na situaci, ale do sebe...

Tyhle sukně taky údajně přináší živost vašim bříškům, pánvím a otevírají i léčí ženství. Hravou formou přes Pizzetku můžete zvědomit proměnu fyzického těla, hormonálního systému a vědomě obracet pozornost k sobě.

Pizzetky Menarché jsou zase údajně podporou na vaše seberozvojové aktivity, specielně s tématy ženství, sebehodnota, temné stránky dělohy a podobně laděné akce. Máte-li potíže i na fyzické úrovni pánve, mouhou být tyto Pizzetky velkou podporou i transformací k vašemu zdraví.  Moc tomu nerozumím, ale myslím, že léčit ženství ani snad nepotřebuju. 

Cena 1 000 korun, zdroj: pizzetky.cz

Pizzetky dělá autorka krajkové, úpletové... a taky šamanské.  Já osobně jsem byla při tvoření těchto Pizzetek a psaní textů obdařena menstruací...na nov 6.8.2013. Mohla jsem se tak ještě více obrátit do nitra a nechat z něj vyvěrat vše, co osvětluje význam i cestu těchto Pizzetek.  Chápu, proč jsou ty šamanské Pizzetky tak ošklivé. Sama bych asi s křečemi v břiše, nafouklým žaludkem, třemi ibuprofeny v sobě a vzteklou náladou taky nic veselého a hezkého nestvořila. 

Cena 1 570 korun, zdroj: pizzetky.cz

K některým divným Pizzetkám se dají koupit i naprosto speciální, teda specielní Pizzetgíny. Jde o legínky podporující Pizzetku. Jak Pizzetka, tak Pizzetgíny jsou vytvořeny ze specielního materiálu, který drží teplo, odvádí pot a je velmi lehký.  Podle popisu jde o kombinaci bavlny, viskózy a elastanu. Co je na tom specielního nedokážu rozkódovat. 

Pizzetgíny, cena 850 korun, zdroj: pizzetky.cz
Pročetla jsem kus webu pizzetky.cz a místy jsem rozuměla jen spojkám a předložkám. Raději nebudu pokoušet temnou stránku své dělohy a místo sukně vyrobené při menstruaci autorky si pořídím sukni normální, bez doplňujících a umělotinou křičících legín, u které mi zůstane navždycky utajeno, jestli švadlenka zrovna měla nebo neměla křeče v podbřišku. 

__________________________________________

Text psaný kurzívou je přesnou citací (včetně gramatických a stylistických chyb) z webu pizzetky.cz

Proč jít na úřad jednou, když to jde dvakrát

Čím víc papírování, tím víc úřad. To si zřejmě myslí ten, kdo vymyslel pravidla pro vydávání nových občanek. Anebo dostává provizi z každého vytištěného dokladu. Jinak fakt nevím, co si mám myslet o tom, jak to u nás funguje.


Zdroj: webjournal.sk


Mojí staré občance skončila platnost. Naivně jsem si myslela, že se prostě přes internet objednám na příslušný magistrátní odbor, přijdu tam, vyřídím si občanku a za pár minut bude hotovo. Jenže jsem se spletla.

První potíž nastala ve chvíli, kdy jsem doběhla na úřad o dvě minuty později, než jsem tam podle online rezervace měla být. Milá paní u vchodu mi vysvětlila, že moje rezervace propadla. Zkusila sice zavolat na přepážku, jestli by mě ještě nevzali, ale nikdo tam telefon nebral, takže jsem si musela vzít lísteček a počkat.

Šlo to celkem rychle. Než jsem se dostala k úřednici.

Úřednice si vzala mou občanku, významně povytáhla obočí, když zjistila, jak dlouho ji mám propadlou, a pak mi vyrobila naprosto strašlivou fotku. Děsivou. Druhá fotka byla ještě strašlivější. Třetí už jsem ani zkoušet nechtěla. Už s tou první by se daly úspěšně strašit děti do deseti let. S tou druhou i labilnější dospělí.

Ta pravá legrace ale začala ve chvíli, kdy jsem chtěla, aby v nové občance byla i moje nová adresa. Budu se totiž stěhovat.

Úřednice povytáhla obočí o něco výš než než poprvé a oznámila mi, že v žádném případě nemůžu dostat novou občanku s novou adresou.

Napřed dostanu novou občanku se starou adresou.

S novou občankou si zajdu na ohlašovnu a ohlásím změnu adresy. Na ohlašovnu totiž musím jít jen s platnou občankou. Tam změnu zaevidují a pak přijdu zase k přepážce občankové, dám jim svou pár dnů starou novou občanku se starou adresou, ohlašovací lístek, oni zlikvidují starý doklad a vydají mi jinou novou občanku už s novou adresou.

Předpokládám, že to samé budu absolvovat i kvůli výměně řidičáku.

Mám totiž jeden z těch, které se právě teď musí měnit, protože jim letos končí platnost. Výměnu musím zařídit co nejrychleji, abych měla od 1. ledna platný řidičák a mohla vůbec sednout za volant. Takže to musím vyřídit nejlíp příští týden.

A až dostanu druhou novou občanku, poběžím na odbor registru vozidel, řidičů, techničáků a jiných papírů skrz auta ještě jednou, abych si změnila bydliště i tam a místo nového řidičáku měla další nový řidičák.

A pak ještě budu muset nahlásit změnu bydliště na zdravotní pojišťovně, na finančáku, na poště, v bance, u dodavatelů energií, v pojišťovně, možná i u mé kadeřnice a v obchodě s kočičím žrádlem.

A ani potom nejspíš nepochopím, proč mi budou úřady vydávat v rozmezí pár týdnů dvakrát stejný doklad jen proto, aby mi v tom druhém změnily adresu, kterou mi můžou změnit hned.


Není nad osobní přístup

O tom, že zruším účet v České spořitelně, uvažuju už dlouho. Trochu mi v tom brání pohodlnost, protože mi na tenhle účet chodí peníze nepravidelně z různých míst, mám na něm trvalé příkazy a spoustu inkas. Postupně sice převádím nové příchozí platby na účet u konkurence, zatím jsem se ale nedostala k tomu, abych to převedla a zrušila komplet.

Teď jsem potřebovala zrušit aspoň  Šikovné spoření, které jsem měla k běžnému účtu. Navezla mě do něj v nějaké slabší chvilce mimořádně aktivní pracovnice spořitelny, prý moje osobní bankéřka, kterou mi údajně ve spořitelně přidělili. Rozdíl mezi normální paní za přepážkou a osobní bankéřkou je v tom, že osobní bankéřka do mě hučela daleko víc, abych si založila iks různých šíleně výhodných produktů, než obvykle hučívá ta paní u přepážky.

Šikovné spoření jsem nakonec vzala. Supervýhodný úrok skoro jedno závratné procento mě nijak nelákal, ale líbilo se mi, že si budu posílat peníze někam, odkud nemůžu vybírat v bankomatu ani platit kartou a ušetřím tedy za impulzivní nákupy pátého páru botiček, které naprosto nutně potřebuju, v jednom týdnu. Vybrat peníze jde totiž jen osobně na přepážce.

Poprvé mě tohle spoření překvapilo, když jsem potřebovala vybrat pár tisíc. Ve spořitelně mi vysvětlili, že buď vyberu půlku z celé ušetřené částky, nebo nic. Tím jsem se samozřejmě se zůstatkem dostala na mnohem nižší úročení, než jsem měla před výběrem.

Podruhé mě dostali teď. Od doby, co mi moje osobní bankéřka založila tohleto spoření, jsem ve spořitelně musela řešit pár věcí, které nešly zařídit přes internetové bankovnictví. Vždycky jsem tam přišla, vzala si lísteček, chvilku počkala, vyřešila, co bylo potřeba u přepážky, a šla. Vždycky to trvalo pár minut. Samozřejmě, že jsem tam nechodila ve chvíli, kdy osmdesáti procentům zaměstnanců končí pracovní doba nebo v den, kdy chodí výplaty.


Zdroj: csas.cz


Tentokrát ale bylo všechno jinak. Zrušení spoření, výběr nějakých peněz v hotovosti a převod ostatních na běžný účet, to je holt úkon pro experty. Pochopila jsem to, když paní u přepážky otevřela mou složku v počítači a s naprosto zděšeným výrazem ve tváři mi oznámila, že mám osobní bankéřku v jiné pobočce a že bych měla zajít tam, protože ona mi pomoct nemůže. Na to jsem neměla čas. Následovalo několik telefonátů od přepážky kamsi do hloubi spořitelny a příchod asistentky, která mě odvedla do části pro klienty osobních bankéřů. Asistentka mě tam předala jiné asistentce, která mě posadila na gauč, nabídla mi kafe a řekla, že zkusí sehnat nějakého volného osobního bankéře, který by se mi věnoval.

Čekala jsem dvacet minut, než se konečně nějaká bankéřka našla. Nezapomněla mi zdůraznit, že patřím k jiné bankéřce do jiné pobočky a ona by se mi vlastně vůbec, ale fakt vůbec neměla věnovat. Pak mi konečně zrušila spoření (dvě minuty ťukání do počítače a jeden podpis) a odvedla mě zase zpátky do části pro běžné klienty k pokladně, aby mi tam dali ty peníze a já konečně mohla jít.

Celé to trvalo asi pětačtyřicet minut.

No, není nad to, když se banka věnuje klientovi tak nějak osobně.

Jak uvařit párek

Čím je to blbější, tím větší ohlas to vyvolá. Přesně tohle potvrzuje neuvěřitelná smršť, která se rozpoutala v diskusi pod receptem na párky na webu recepty.brtnik.info.

recepty.brtnik.info


Na ohřátí párku nepotřebuje recept snad ani kuchyní zcela neposkvrněný maminčin mazánek s oběma rukama levýma. 

Recept je tak naivní, že by sám o sobě stačil. Když k němu v diskuzi jakási Radka připsala, že lze párky jíst s bramborovou kaší místo chleba, bylo jasné, že to bez odezvy nezůstane. Jakýsi Kráťa k poznámce o bramborové kaši  doplnil, že "to je Brojnsteinova modifikace Liebkowitzovy varianty, kdy se místo chleba a hořčice podávají brambory."

A pak už to jelo. 


recepty.brtnik.info


Řada komentářů pod receptem upozorňuje, že postup není úplný. Lidé, kteří si chtěli jídlo uvařit, měli velké problémy. 

Dobrý den,
postupoval jsem přesně podle receptu, ale voda z hrnce se všechna nevejde na talíř a chleba je potom rozmočený. Kde jsem udělal chybu?
Asi před dvěma hodinami jsem započal s přípravou párků dle tohoto receptu. Před hodinou a půl začala voda vařit a mírný plamen se zatím neobjevil. Poraďte mi, prosím, jak dlouho mám ještě čekat, než se plamen objeví, abych jej mohl ztlumit. Děkuji, čekám, stále čekám.
Další zádrhel u nezkušených kuchařů zavinily zcela chybějící informace týkající se počtu a velikosti párků či hrnců.

Když vařím dva párky, musím vodu přivést k varu dvakrát? Nebo použít dva hrnce?

cituji : "Vložíme párek do hrnce se studenou vodou"je myšleno jeden párek jako pár párků, nebo jeden párek jako jedna nožička?
kolik hrnců tedy potřebuji na ohřátí 5ti nožiček?

Dobrý den, zaujal mě Váš recept. Nejsem velký jedlík a tak jsem si chtěl udělat jen polovinu párku, ale bohužel po zrekonstruování hrnce na daný poměr, mi z něj voda vytéká. Prosím o radu.
Dobrý den, chci se zeptat, mám malý hrnec a dlouhé párky. Poradí mi někdo, jak na to ?
Také bych chtěla zmínit jednu dosud nevyřčenou, ale velmi důležitou věc, což je délka párků. Párky jsou totiž příliš dlouhé a z malého talíře přečuhují, ale na velkém vypadají zase příliš male a prázdně! I po několika hodinách organizování chlebu, párků i hořčice se mi výsledek nelíbí a stydím se ho sdílet na Instagramu. Řešil jste někdo podobný problém?

..a můžu místo párků použít bůček, místo hořčice zelí a místo chleba knedliky? Zůstává postup stejný?

Jednoznačně nejvíc potíží zavinilo zcela chybějící vysvětlení, jak stáhnout plamen. Diskutující ale upozorňují i na další nedořešené technické problémy.

Máte nějaké doporučení, jak uvařit tuto na první pohled delikatesu, i pro nás, co používáme místo plynu elektrický sporák a tudíž nemáme plamen, který bychom stáhli? Chci si tuto svěží novinku na českém kulinářském nebi také dopřát, leč takto asi nemohu.
Dobrý den,
mám podobný problém s elektrickým sporákem.
Vlastním sporák Mora 664 de luxe s dotykovým ovládáním. Ani po 6-ti hodinovém vaření se plamen neobjevil, voda zmizela, párek zčernal a vůbec mi nechutnal. Opravdu nevím co na tomto receptu vidíte.
Ještě vyzkouším vedle hrnce zapálit hromádku dříví. Jenom mi, prosím, poraďte jestli plamen tlumit vodou či hasícím přístrojem.
Děkuji za radu
Pro všechny co nedisponují plamenem, MÁTE TAM JASNĚ NAPSÁNO ŽE SI HO MÁTE STÁHNOUT. Zde přikládám odkaz. http://www.gastroprofesor.cz/images/img/plamen__0.jpg . Opravdu tupci, tak jednoduchý postup pokazit.
Chtěl bych se zeptat, jestli jsou debrecínské párky kompatibilní s mou 3D horkovzdušnou troubou - SIEMENS HB 20AB521. Specifikace trouby v odkazu http://dl.dropboxusercontent.com/u/1054094/ThBo/3Dvzduch/index.html
Dobry den, recept mě velmi zaujal a proto jsem se rozhodla ho ihned vyzkoušet! Bohužel problém nastal hned při vložení párku do vody, párek totiž plaval na hladině a nebyl zcela ponořen. Tudíž jedna strana by byla vařená ve vodě a ta druha na páře. Bohužel o tomto problému nebylo v postupu nic psáno, a tak jsem vzala iniciativu do vlastních rukou a vidličkou jsem ho otáčela z jedné strany na druhou, aby byl rovnoměrně uvařen v poměru voda a pára. Musím přiznat, že recept není vůbec jednoduchý, namohla jsem si obě ruce a nešťastnou náhodou jsem párek vidličkou propíchla, takže stejně praskl. Prosím autora o detailní návod, opravdu si nevím rady

Dobrý den, recept mne velmi zaujal, prošel jsem i komentáře a zjistil, že příprava není zrovna jednoduchá, ale chtěl jsem překvapit partnerku perfektní večeří, tudíž jsem se do vaření vrhl po hlavě. Kdybych věděl kolik problémů s tím budu mít, raději bych si zkusil najít restauraci s tímto pokrmem a nechal si jídlo dovézt až domů :-( Například hned na začátku mám vložit do studené vody...Ok, ale perlivé? Jemně? Neperlivé? Destilované? Nezkazím to kohoutkovou? Párky mají být vyndané z lednice předem a nechat odležet, nebo je mohu vložit hned? Toto je jen začátek problémů které se pak během celého vaření objevují a i zkušené kuchaře zaskočí. Musím podotknout že výsledek nestál za to snažení, návod prostě není řekl bych kompletní. Pane autore, ne každý jsme profesionál, nějaké ty tipy a trochu detailnější postup by byl zcela na místě!!!

Musím říct, že jsem při čtení bavila a bavím se dál, protože komentáře dál přibývají. A překvapivě převažují ty vtipné, jenom pár jich je přisprostlých nebo úplně hloupých. Je fajn, když si lidi umí udělat chytrou legraci i z receptu na párky.
_______________________________________________

Odkaz na celou diskuzi je tady

Šupák v Národní galerii

Co si mám vzít na sebe, řeším poměrně často. Jsou ale situace, které si o určitý styl oblečení říkají. Když jsem byla na základní škole, byly příležitosti, kdy to bylo prostě na sukni. "A musím v sukni?" ptala jsem se s hrůzou v očích maminky, když nám naplánovali školní výchovný koncert, protože jsem tušila, že moje jediné, náležitě uctívané džíny a odrbaný svetr, zůstanou samy doma. V sukni tehdy jednoduše znamenalo, že holčičky se musí narvat do skládaných sukének a vestiček, chlapečkové zas do tesilek a příšerných košilí.

V ještě dřívějších dobách se tomuhle oblečení říkávalo hodobóžové. V hodobóžových šatech chodívaly naše babičky zamlada na nedělní procházky, do kostela a vlastně kamkoliv při významnějších příležitostech.

Vím, že dneska, kdy se i na operu do Národního běžně chodí v džínách, asi nemá moc smysl psát o hodobóžových šatech nebo příležitostech na sukni. Ale nedá mi to.

Naprosto typickou situací, kdy spousta lidí absolutně netuší, co si obléknout, a kdy by se měli hodit do hodobóžového, je vernisáž. Vernisáž je takový ten mejdan, kterým začínají výstavy. Obvykle se tam více či méně moudře hovoří, pak si návštěvníci vernisáže se zadumanými výrazy prohlédnou vystavená díla a nakonec se často s výrazy lovců mamutů po velmi dlouhém půstu vrhají na jednohubky a víno, které na každé pořádné vernisáži musí být. Takzvaná holubí letka (skupina dobře informovaných důchodců, vesměs bývalých novinářů, která obráží vernisáže a další akce, kde je jídlo a pití zadarmo) se vrhá na občerstvení hned.

Přestože vernisáž je událost méně formální, než třeba premiéra opery, jde o událost společenskou, která si zaslouží i náležité oblečení. Výjimky platí jen pro excentrické umělce, excentrické kurátory výstav a excentrické přátele obou výše uvedených skupin.

Všichni ostatní by se měli obléknout aspoň trochu slušně. Jasně, na vernisáži výstavy kroužku šikovných rukou v hasičárně v Horní Lhotě nebude nikdo řešit, že Venca a Božkou přišli v montérkách. Ale na vernisáži v Národní galerii by fakt návštěvníci neměli vypadat, jako by dorazili rovnou z celodenního výšlapu po krásách středních Čech. Národní galerie je poměrně honosná instituce a vernisáž v ní je poměrně hodně významná kulturní událost na to, aby na ní člověk vypadal jako buran. Jako buran s mobilem u ucha.


Zdroj: facebooková stránka Národní galerie v Praze

Zdroj: facebooková stránka Národní galerie v Praze

A taková Galerie Emila Filly taky zrovna není výstavní prostor alternativních umělců v polorozbořené budově bývalého depa, aby tam lidé na vernisáži museli vypadat, že si odskočili z hřiště.

Zdroj: partyusti.cz

Skoro jsem chtěla začít s tím, že zatímco ta dnešní mládež fakt neví, co se sluší,  aspoň střední a starší generace se obléknout umí. Jenže to bych nesměla narazit na fotky z vernisáže v kostele svaté Anny v Jablonci. Tam se totiž adekvátně místu i akci snad oblékli jen ti, kteří ji uváděli. Trochu tristní pohled, že?

Zdroj: mestojablonec.cz

Ani v Brně nevědí, co se sluší. A tak není problém potkat na vernisáži v Moravské galerii dámy s kloboučky i pány v lyžařských svetrech a kapsáčích. Bojím se, že z přední strany je na svetru jelen.


Zdroj: moravska-galerie.cz

Zdroj: moravska-galerie.cz

To ale zdaleka není nic proti slavnostní vernisáži výstavy ve Valdštejnském paláci. Tam to totiž letos v srpnu vypadalo, jako kdyby nikdo nepřišel, a tak dovnitř násilím nahnali hlouček turistů, který šel původně do zoo. Pána v kostkovaných kraťasech jsem podezírala, že má sandály a v nich ponožky. Mile mě překvapil, měl tenisky. Stejně mile mě při té bídě překvapil i pán za ním - že si aspoň tu kšiltovku sundal. 

Zdroj: senat.cz

Ještě jednou Národní galerie. A názorná ukázka toho, že nejsou džíny jako džíny. Zatímco na pánovi zcela vlevo se tak nějak snesou, pána zcela vpravo bych z vernisáže hnala bejkovcem. A je úplně jedno, jestli tam byl pracovně jako známý reportér. Ani on nemá právo přijít do Národní galerie jako šupák. 


Zdroj: facebooková stránka Národní galerie v Praze

Ono obléknout se adekvátně situaci totiž není jen o tom, že člověk nevypadá jako tele. Znamená to, že třeba zrovna vernisáž vnímá jako akci, na kterou mu stojí za to se hezky obléknout, protože prostě má úctu k někomu, kdo vystavuje svoje životní dílo.

Možná to vypadá, že přeháním. Jenže za chvíli se u nás stane standardem chodit do opery v džínách a do Národní galerie v umolousané mikině. A než se nadějeme, budou kolem nás v obchoďácích procházet lidi v pyžamech a podvlékačkách. A já bych teda souseda odnaproti v tílku a trenkách u pultu s lahůdkami fakt potkávat nechtěla.


O holých větách a magisterských titulech

Minimálně 700 tisíc korun (podle ceníku pro generální, hlavní i další partnery, zdroj tady a tady) naúčtovala firma pořádající údajně exkluzivní módní show společnostem uvedeným na plakátu akce. Je škoda, že z takové částky nebyla ochotná obětovat pár korun za honorář někomu, kdo umí aspoň trochu česky. Pak by totiž neměla plakát, nad kterým kdejaký grammar nazi uroní slzu.

Ani oko estéta nezůstane suché. Splácat dohromady legendární fotku dělníků obědvajících na traverze s Eiffelovkou, modelkou a fotbalistou, to chce fakt invenci. Grafik byl nejspíš hodně unavený, když si vyrobil v nějakém jednoduchém programu značně nereálně vypadající traverzu a na ni pak velmi prapodivně sesadil postavy a ještě zmrzačil Vlaďce Erbové ruku.  

Že si nikdo nevšiml, že zápis data je na plakátu špatně, budiž. Tahle chyba je čím dál častější. 

Ale že tam zůstanou i naprosto okaté chyby, to už je hodně hloupé. 



www.svatba-ornela.cz

V malém rozlišení to moc vidět není, ale když na vás vybafne plakát velikosti plachty na auto střední třídy, nedá se přehlédnout, že autor neumí po interpunkčním znaménku udělat mezeru, neví, že zmiňovaný fashion store se jmenuje Roosevelt (podle toho prezidenta) a nikoliv Rosewelt (bůhvípodlečeho), že OC Olympie v Plzni není, je tam jen OC Olympia, stejně tak neexistuje NZ Plaza, ale jen OC Plaza. Náměstí republiky by člověk taky v Plzni i jinde hledal marně. Je totiž jen náměstí Republiky. 

Prostě a jednoduše - pořadatelé téhle fashion show by se měli červenat i na zádech, jakou ostudu si usekli. 

Zajímalo mě, co je to za firmu, když dokáže přehlédnout takové množství chyb najednou. A asi mě to zajímat nemělo. To, co jsem objevila, je totiž ještě tristnější. 

Fashion show pořádá společnost Ornela, která je provázaná se společností Giorgio. Jsou za nimi jacísi Vaňourkovi. Oba se pyšní vysokoškolskými tituly a oba by zasloužili poslat zpátky na základní školu. Weby jejich společností jsou totiž noční můrou pro každého, kdo dá dohromady alespoň holou větu. 

Některé věty jsem si na webech musela přečíst dvakrát, abych pochopila jejich smysl.


www.svatba-ornela.cz


A takhle vypadá webová pozvánka na fashion show. Nepřekvapí mě, když lidé neumí udělat mezeru po interpunkčním znaménku. Když ji vidím před ním, už jsem mírně udivená. Ale firmy Ornela a Giorgio mi dnes rozšířily obzory. Čárku na začátku řádky jsem v psaném textu fakt ještě nikdy neviděla. 

Vedle zcela chybějící nebo špatné interpunkce se autor textu vyřádil i na stavbě vět. A cizí slova, třeba business nebo vicemiss, ta by používat vůbec neměl. Těším, že se vám bude následující text líbit. 

www.svatba-ornela.cz
 Bohužel nejde o výjimku. Úplně stejně tragické jsou naprosto všechny stránky obou webů. Popelčinny oříšky mi způsobily žaludeční slabost. Naštěstí ji zahnala očividná schizofrenie, s jakou ve firmě jednou "zrealizovaly" a podruhé "zrealizovali" různé akce. 

www.svatba-ornela.cz

V reklamě platí, že důležité sdělení je dobré opakovat. V propagačním textu to lze použít taky, ale rozhodně ne způsobem, jakým to dělá Ornela. Sloh je v tomhle případě za pět. 

www.svatba-ornela.cz

Když narazím na web řemeslníka, který se bude prezentovat podobným způsobem, řeknu si, že absolvent učňáku celý život pracující rukama má nárok na nějakou tu hrubku. Jestliže jde ale o webovou výkladní skříň salónů, jejichž majitelé se hrdě hlásí ke svým vysokoškolským titulům, pak bych se docela bála o úroveň českého školství.

Mimochodem, kdo najde nejvíc chyb na posledním obrázku, vyhrává.

_______________________________________________________

V textu se píše o webech svatba-ornela.cz a giorgio.cz.