Jak být in na svatbě v Koryčanech

Svatba bývá obvykle pro všechny zúčastněné velkou událostí. A je to tak v pořádku, koneckonců, je to pořád významný obřad. Je přitom úplně jedno, jestli se jedná o svatbu se stovkou hostů a rozpočtem několika desítek tisíc korun nebo o veselku skromnou, bez honosných šatů a opulentní hostiny. Vždycky by to měl být obřad důstojný.  

V Koryčanech (to je malé městečko, tedy spíš velká vesnice na Zlínsku) se ale ani s takovou svatbou moc nemažou. 

Nemaže se s ní nevěsta, ženich, svědci a dokonce ani úřednice, která při obřadu asistuje. A je to hodně smutná podívaná. 




Nevěsta se aspoň trochu snažila. Vůbec nevadí, že nemá šlehačkové šaty, závoj, vlečku nebo bůhvíco ještě. Její šaty jsou na malou svatbu v pořádku. Co ale v pořádku není, je zoufalé spodní prádlo. Na dalších fotkách je vidět, jak jí podprsenka špatně sedí, na zádech se jí zařezává do kůže. Navíc si spodním prádlem vyrobila i ošklivou pneumatiku kolem pasu, i když rozhodně není tlustá. Dobře střižené vyšší kalhotky by byly mnohem lepší. Boty mohly mít aspoň nízký podpatek, bílé baleríny vypadají, jako by se vdávala v papučích. 



Ženich, ten už má pořádné grády. Měl by mít sako. Rozhodně měl. Svatba byla v červnu. Ano, mohlo být pekelné vedro. Jenže stejně, jako společenský dress code diktuje ženám mít i v tom nejstrašnějším pařáku punčochy, pro muže platí, že si mají obléknout sako. A pod něj košili s dlouhým rukávem. Protože chlap v košili s krátkým rukávem může vyrazit na ryby nebo do hospody. Ale ne na vlastní svatbu! 

Tenhle ženich si navíc obléknul naprosto příšernou košili, která je mu tak o tři čtyři čísla větší. Kdyby se před obřadní síni strhla větrná smršť, budou ho hasiči sundavat z nejbližšího sloupu vysokého napětí, kam ladně odplachtí. 

A bude hůř: Máme tady svědky. To je teprve podívaná. Svědkyně si nejspíš odskočila odněkud z kanceláře. Od bankovní nebo poštovní přepážky asi ne, i tam by měla být oblečená o trochu vhodněji než do trika s jakýmsi podivným barevným potiskem. 

Pana svědka asi ani nemá smysl komentovat. Vyšisované džíny, košile s rozepnutým knoflíčkem ležérně přes kalhoty, tady chybí už jen tenisky a batoh na zádech.  



To ale ještě není všechno. Do absurdna celou tuhle svatbu dovedla úřednice, která asistuje oddávajícímu. Ta nejspíš sáhla do skříně po prvním kousku, který byl na vrchu. Obyčejný pestrobarevný hadrovitý top na ramínka s mašlí na zádech si může vzít na cestu na nákupy. Do obřadní síně rozhodně ne! Tady je prostě špatně všechno: materiál, barva, střih i odhalená ramena. 







Pořád ještě nejsme u konce. Na téhle svatbě byla i živá hudba.  Zatímco klávesistka je jako jedna z mála lidí v téhle obřadní síni oblečená aspoň trochu příčetně, zpěvák to bohatě vyvážil a vhodně tak doplňuje zbytek osazenstva.




 Jediný, kdo je oblečený tak, jak by měl, je oddávající úředník. I když na téhle svatbě by mě nepřekvapilo, ani kdyby měl tílko a kraťasy.

Přitom existují významově mnohem míň důležité události, které se v Koryčanech odehrávají, a na které se lidé dokážou obléknout vhodně a patřičně.




Jsou to ale výjimky. Naprostá většina z nich vnímá takové vítání občánků jako cosi na úrovni návštěvy místní hospody.  Takže k vidění jsou ty zmiňované kraťasy....



...mikiny...


...a samozřejmě legíny, oblíbený kus ze společenského šatníku každé moderní ženy (z Koryčan).



___________________________________________

Všechny fotky jsou z veřejně přístupné fotogalerie na webu korycany.cz

Vyzkoušeno: Kašmírový svetr

Je to pár měsíců, co mě oslovila firma Felipe.cz, jestli bych nechtěla otestovat některý z jejich výrobků a pak o tom napsat článek. Nechala jsem se přesvědčovat poměrně dlouho, protože nepatřím k těm blogerkám, co chrlí jednu recenzi za druhou, jen proto, že od firem můžou dostat za článek zadarmo šampon, sprchový gel nebo voňavé tkaničky do bot. Nad takovými nabídkami ani neuvažuju.

Na druhou stranu musím přiznat, že jsem byla docela zvědavá. Felipe.cz prodává výrobky z pravého kašmíru a semtam i z jiných vzácných tkanin. Jsou poměrně dost drahé, když se srovnají s běžnou konfekcí z obchoďáku. Nejspíš si musí být hodně jistí, že nenabízejí žádné hadry, když testování nabízejí zrovna mně. Navíc v mém šatníku nic ze stoprocentního kašmíru není. A tak jsem do toho šla. Konec vysvětlujícího úvodu.

Kašmír se řadí mezi nejexkluzivnější příze na světě. Vlna se získává vyčesáváním kašmírských koz, které žijí v himalájských oblastech. Ten nejkvalitnější kašmír se kozám vyčesává ze slabin, kde je vlna nejjemnější. A právě z kašmíru z Nepálu je i můj svetr. Celá výroba je ruční. I když se samotné svetry pletou na pletacích mechanických strojích. Jeden svetr vždycky plete jeden člověk. Stroje nejsou na elektřinu, tkalci je ovládají vlastní silou, počítají řádky a do výroby jim nikdo druhý nezasahuje.

Velká poptávka po kašmíru a jeho vysoká cena vede k tomu, že třeba v Číně vznikají obří velkochovy kašmírských koz. Vlna se stříhá a výroba se automatizuje, svetry se pletou na výrobních linkách. Výsledné výrobky ale zdaleka nejsou ani tak kvalitní, ani tak cenné, jako ty z ručních dílen v Nepálu.

Kašmírové svetry, šály, šátky nebo pašmíny vyrobené ručně z nejkvalitnější příze bývají mnohonásobně dražší, než běžná konfekce. Na Felipe.cz se nejlevnější svetříky prodávají od dvou a půl tisíce, pašmíny (kombinace 70 procent kašmíru a 30 procent hedvábí) od osmnácti stovek. Stejně tak se ale dá koupit svetr za devět nebo pašmína za deset tisíc.

 Svetry se liší střihem, barvou, ale hlavně počtem vrstev kašmíru. Ty nejtenčí mají dvě vrstvy a jsou velmi lehké, vyrábějí se i s krátkým rukávem. Nejsilnější svetry mají třeba deset vrstev a už jde opravdu o kousky do velkých mrazů.

A teď ke svetru, který jsem si vybrala. Jde o svetřík Vanessa v barvě kentucky blue z luxusní kolekce. Je z šesti vrstev kašmíru a stojí sedm a půl tisíce korun. Tady je na oficiální fotce prodejce:


Felipe.cz

Vybírala jsem rozumem. Když už kašmír, který je známý hlavně tím, že hřeje asi šest až osmkrát víc, než vlna o stejné tloušťce, pak by měl být teplý, na zimu a přes zadek. Roky, kdy jsem nosila svetříky do pasu i ve třicetistupňových mrazech už mám, naštěstí pro své ledviny, za sebou.

Vanessa se dá pořídit v jedenácti různých barvách. Vedle bílé a černé klasiky je to i několik odstínů fialové a šedé. Já si vybrala už zmiňovanou modrou.

A hned mám první výtku. Eshop na adrese Felipe.cz sice působí příjemně, našla jsem v něm spoustu informací (plus další na odkazované stránce kasmirovysvetr.cz), ale když jsem chtěla hledat mezi nabízeným zbožím, musela jsem se omezit jen na předem dané kategorie, třeba Pašmíny, Dámské / pánské svetry, Svetr do V, Kulatý výstřih, roláky. Kategorií je dost, ale nelze vyhledávat podle velikosti, barvy nebo ceny. Tuhle možnost bych rozhodně uvítala.

Balíček dorazil kurýrní službou naprosto bleskově. A teď budu mít druhou a poslední výtku. Svetr jsem totiž dostala zabalený jen v igelitovém sáčku a hedvábném papíru. Trochu bych očekávala, že svetr za takové peníze přijde v nějaké pěkné krabici. Stačil by obyčejný bílý karton, aby to dodalo "nákupu," (i když já nic nekupovala, jasně, já vím) trochu víc exkluzivity. Tu bych u takhle drahého svetru čekala. U svetru za dva a půl tisíce bych to neřešila.

Naopak musím pochválit samotný svetr. Oproti fotce v eshopu má lehounce odlišnou barvu, ale sama jsem poznala, že když jsem se ho pokoušela vyfotit, bylo skoro nemožné mít na všech fotkách stejný odstín. Když jsem ho vybalila, fakt mě dostalo, jak je neskutečně lehounký a jemný. I když jsem čekala, že stoprocentní kašmír takový bude, stejně mě to překvapilo.




U cedulky s pokyny k praní jsem objevila kousek odmotané příze, která je ve stejné barvě a kvalitě, jako samotný svetr.  Sice si nemyslím, že bych dokázala právě tenhle svetr roztrhnout, ale co kdyby...


Dalším překvapením bylo samotné zpracování svetru. Je perfektní. Jedno oko je jako druhé, švy jsou jako když střelí, lemy jsou úhledné a pružné. 


Zakončení výstřihu a ramenní švy jsou pevné a dobře drží tvar, stejně jako celý svetr. Prostě skvělá práce. Po stránce řemeslné nemám svetru co vytknout. 



I když se doporučuje vzít na sebe kašmírový svetr na jeden den a pak nechat výrobek den odpočívat, ten můj ani po dvou třech dnech nošení po sobě nevykazoval žádnou újmu.  Musím uznat, že na to, jak je lehounký, je vážně až překvapivě teplý. I když letos zatím příliš velké mrazy nedorazily, i v těch nejchladnějších dnech mi bohatě stačilo, když jsem si vzala slabý top, na něj tenhle svetr a pak už jen zimní kabát. Občas mi mrzly nohy, ale tělo ani jednou, A to je co říct: patřím totiž k lidem, kterým je zima od října do dubna téměř nepřetržitě, bez ohledu na to, kolik je venku stupňů.

I když je svetr ze šesti vrstev kašmíru, je velmi tenký a dobře sedí (Nosím velikost S a M, u tohohle svetru jsem si vybrala raději emko, raději mám svetry volnější, pod kterými se nerýsují spony od pásků). Velikost mi vyhovuje a odpovídá tabulce, která je na stránkách prodejce.  Na rozdíl od klasických teplých zimních svetrů si v tomhle nepřipadám nabalená jako medvěd chystající se k zimnímu spánku, naopak mám pocit, že je to jeden z mála kousků oblečení, který je vhodný do mrazu, hřeje a přitom válečkoidně nezdeformuje postavu.

O kvalitních kašmírových svetrech se říká, že je stačí vyprat jednou za měsíc. Já ten svůj vyprala vážně asi po měsíci. Je fakt, že to snad ani nepotřeboval. Možná je to trochu tím, že jsem s ním zacházela velmi slušně a opatrně, nenosila jsem ho nepřetržitě, nepolila ho třetí den kafem, ani jsem na sebe nenakydala kus oběda.

Prala jsem ho tak, jak se obvykle doporučuje, to znamená ve vlažné vodě, místo pracího prášku jsem použila šampón na vlasy. Chvíli jsem byla v pokušení mu dopřát i kondicionér, nakonec jsem si to rozmyslela a zůstalo jen u šampónu. Svetr jsem v umyvadle spíš vykoupala než vyprala, vymáchala jsem ho opatrně taky ve vlažné vodě a pak z něj vodu jemně vymačkala. Sušila jsem ho položený na dvou tlustých ručnících stejně, jak to s vlněnými svetry dělávala kdysi moje babička. Do druhého dne byl suchý a nebylo nutné jej ani přežehlit. Původní tvar drží pořád a když se na sušení dobře urovná, vypadá jako nový i bez žehličky. Asi nemusím dodávat, že stejně jako vlněné svetry se ani ty kašmírové nemají věšet na ramínko, aby se zbytečně nevytahávaly.

Asi po dvou měsících jsem si všimla, že na vnitřní straně svetru, tam kde se tře o pásek na kalhotách a sukních, jsou jemné žmolky. Nebylo jich moc, daly se jednoduše smést rukou a na svetru to nenechalo žádné stopy. Přikládám to tomu, že každá příze se na extra namáhaných místech vždycky trochu sežmolkuje. V dalším kritickém místě. kde se rády žmolky dělají - tedy v podpaží, jsem žádné zatím nenašla. Kašmírový svetr by měl ve výborné formě vydržet několik let. Ten můj tak zatím působí.

Takhle ten můj kašmírový kousek vypadá v reálu. Fotka není z fotoateliéru, není upravovaná ve Photoshopu, s výjimkou drobného vyvážení barev. Chtěla jsem, aby byla co nejobyčejnější, na běžné konfekční nemodelskovské postavě a co nejvíc se blížila skutečnosti. Drobné varhánky na rukávech jsem si způsobila sama - často si totiž vyhrnuju rukávy, když se vrhám do práce. Po pár hodinách se ale svetr sám vyrovná. 




Sečteno a podtrženo: Kašmír rozhodně ano, ale jedině od ověřeného prodejce nebo výrobce. Tedy pravý kašmír pocházející z tradiční výroby podle tradičních postupů, nikoliv z velkochovů. Na našem trhu se objevuje spousta kašmírových výrobků, které jsou z nekvalitního kašmíru anebo rovnou mají se skutečným kašmírem společnou jen cedulku. Velmi často se prodávají kousky z přízí, které neobsahují kašmír vůbec, anebo jen v mizivém množství. Problém je to hlavně u pašmín. Kašmírovou pašmínu za dvě stovky fakt nekoupíte. Kašmírový svetr za pětistovku taky ne, pokud se vám nepodaří narazit na poklad v nějakém second-handu.


 Kdyby mi někdo před půl rokem řekl, že budu nosit stoprocentní kašmír, asi bych si poklepala na hlavu, že nejsem cvok, abych si kupovala něco tak drahého. Teď si ale říkám, že by se mi možná ještě nějaký další kousek v šatníku hodil. Když si spočítám, kolik peněz každý rok utratím za laciné svetříky z konfekce, které nenosím víc než dvě sezóny, už mi podobný svetr nepřipadá tak strašně nedostupný.  A fakt, že začínám být přesvědčená, že se něco takového vyplatí mít v šatníku, v žádném případě nesouvisí s tím, že jsem svetr dostala od firmy, která kašmír prodává. Moje podmínka totiž byla, že recenzi napíšu, ale nikdo mi do ní nebude ani v nemenším kecat.

_________________________

A příště si povíme něco o tom, jak být in na venkovské svatbě.


Krizomat.cz aneb Padělky skladem

Obrovské množství slevových portálů, které před nějakou dobou zažily boom, pomalu, ale jistě klesá. Některé neustály velkou konkurenci, jiné se napakovaly na zákaznících a zanikly se spoustou žalob na triku, jiné v tichosti přestaly existovat a další skončily, protože jejich přístup k zákazníkům byl přinejmenším podivný. A podivný přístup má i Krizomat.

Jedna z prvních vět, které jsem našla v sekci O nás na portálu Krizomat.cz je ta, že prý nabízejí originální, praktické a nápadité produkty. A že mají nízké a bezkonkurenční ceny. Nebo že když píšou, že zboží je skladem, tak u nich skutečně skladem je.

Jenže ono to bude trochu jinak. Na Heuréce jsou stovky stížností na extrémně dlouhé dodací lhůty právě u zboží, které je údajně skladem. Místo druhý den přijde za tři týdny. Anebo na něj zákazníci čekají i déle, tedy pokud rovnou nestornují objednávku. že by to bylo tím, že zboží je skladem, ale někde v Číně?

Další poměrně časté výtky jsou ke kvalitě, nebo spíš k nekvalitě zboží. Místo luxusní kabelky  prý jedné zákaznici přišlo umělohmotné cosi s rozbitými zipy,  Elektronika nefunguje, náušnice se rozpadly už cestou v krabičce. Ono se není čemu divit. Krizomat nabízí třeba údajně luxusní pánské hodinky značky Winner, zlevněné jsou prý ze dvou tisíc na osm stovek. Jenže naprosto stejné hodinky se stejnou značkou a se stejnými funkcemi se dají koupit na aliexpress.com za 16 dolarů. Že o žádný luxus nejde, je asi jasné.

Poměrně kuriózní mi připadá i nabídka kulmy, kterou se Krizomat snažil ještě donedávna vydávat za značkovou kulmu od BaByliss.


Zdroj: facebook Krizomatu

Když tenhle obrázek zveřejnila v několika komentářích na facebooku Krizomatu jedna z naštvaných zákaznic, přišla jediná reakce. Krizomat teď vynechává logo Babyliss, jenže název Pro Perfect Curl, pod kterým se právě kulma francouzského výrobce prodává, zůstal. Méně pozorný zákazník si tak může myslet, že skutečně kupuje profesionální kulmu, která se běžně prodává i za čtyři a půl tisíce korun. Noname výrobek s názvem Pro Perfect Curl se nabízí obvykle za dvanáct, čtrnáct stovek. A obávám se, že s originálem bude mít společný jen ten název.

Zdroj: Krizomat.cz


Jo a taky fotky. Ty totiž ve skutečnosti zobrazují skutečně kulmu od firmy BaByliss. Jen jsou na nich skrytá loga a některé jsou trochu pootočené, aby to nebylo úplně okaté. Když si tak bude někdo chtít ověřit podle obrázku, co kupuje, vypadne mu z vyhledávače třeba tohle:

Zdroj: Heureka.cz

Dost  šikovně vymyšlené matení zákazníků, co?

Ještě víc mě pobavila nabídka designového kartáče na vlasy. Nekupte to za dvě stovky!


Zdroj: Krizomat.cz

Potíž je v tom, že tenhle kartáč samozřejmě nemá vůbec nic společného se slavným Tangle Teezer, na který já sama nedám dopustit. Na hlavní fotce je sice originální Tangle Teezer, na té druhé, menší, je ale jen jakási laciná napodobenina. Je vidět, jak má ohnuté zoubky, i když má jít o nový výrobek. Sama mám na svém originálním kartáči po dvou letech používání křivých zoubků mnohem míň. Padělky navíc bývají vyrobené z jiného materiálu, mnohem hůř rozčesávají vlasy a některé nehezky škrábou.

Ostatně, napodobenin už se vyrojila taková spousta, že je před nimi varování i na oficiálních českých stránkách výrobku.
.
Nechápu, proč bych si měla kupovat nějaký padělek za dvě stovky, když originál se dá koupit jen o pár desetikorun dráž. To bych svým vlasům neudělala.

Nejšílenější nabídku Krizomatu jsem si nechala na konec. Je to exklusivně zpracovaný výjimečný přívěšek. Má na sobě nápis Bvlgari a je k mání za dvě stovky.


Zdroj: Krizomat.cz

Tak trochu připomíná skutečně exkluzivní a výjimečný šperk. Ten ale není postříbřený a s jakýmisi křivě nalepenými krystalky, ale je ze zlata, zdobený diamanty a vyjde na čtyři a půl tisíce dolarů. Při současném šíleném kurzu dolaru to ani nebudu přepočítávat na koruny.


Zdroj: Bvlgari.com

Rozdíl mezi padělkem a originálem nebije do očí, ale spíš mlátí dveřmi. Asi nemusím psát, že šperk s nápisem Bvlgari, který nabízí Krizomat, je k mání v laciných čínských šmejdšopech. Třeba na aliexpress se prodávají dva kusy za pět dolarů (125 korun). A vybrat si můžete, jestli chcete každý jiný, dva stříbrné nebo dva zlaté.


Zdroj: Aliexpress.com

Krizomat se s tím prostě nemaže. Napodobeniny nejspíš prodává rád. Zřejmě na nich má pěkný zisk. Jen by si jeho provozovatelé měli uvědomit, že prodej padělků je nelegální, nemorální a navíc, že na to zákazníci časem přijdou. A pak půjdou, doufejme, nakupovat jinam.


Jak asi vypadají ořechy v misce?

Není to tak dlouho, co jsem zařizovala byt, a tak vím, že to není nic, co by se dalo zvládnout za půl dne. V kabelce jsem několik měsíců nosila až tři svinovací metry současně, tlustý blok plný nákresů,   půdorysů a výstřižků, vzorník barev, na každém kroku jsem kolem sebe trousila ústřižky látek na sedačku, závěsy, polštářky a jiné nezbytnosti,

Prošmejdila jsem kdejaký web o bydlení, pročetla spousty diskusí, naučila se spoustu věcí. Dnes dokážu zasvěceně mluvit o anhydritových podlahách, betonových stěrkách, ytongu i koupelnových a kuchyňských bateriích. Rodina i přátelé ze mě šíleli. Půl roku jsem byla schopná se bavit jen o druzích umyvadel, úchytkách na dvířka u kuchyňské linky nebo o stropních, nástěnných a stolních svítidlech se zvláštním důrazem na LED osvětlení a barevnou teplotu světla.

Mám proto poměrně velké pochopení, když si někdo neví s něčím rady. Zvlášť pokud to má doma stejně jako já - přítel na každý můj sebepraštěnější nápad vždycky pronesl cosi jako: "Jo, dobrý. Mně stačí k životu kávovar, postel a koupelna. Udělej to, jak chceš." Nezabila jsem ho jen proto, že ochotně jezdil, vyzvedával, dohlížel, montoval, sestavoval a nakonec chválil, že to je fakt pěkný.

Hledání inspirace a nápadů proto naprosto chápu. Jenže když jsem narazila na facebookovou skupinu Ikea inspirace, chápat jsem přestala. Na jedné straně se tam dají najít fakt dobré tipy a vychytávky. Na druhé straně je tam ale spousta dotazů, po jejichž přečtení si říkám, že lidstvo blbne čím dál víc.

Nějak si nedovedu představit, že třeba napřed vymaluju zeď v obýváku šedou barvou a pak teprve začnu přemýšlet, jaký nábytek bych tam tak mohla dát.



Nebo že se rozhodnu, že bych chtěla tyrkysovou výmalbou, i když si vlastně nedokážu představit, jak by vypadala.


Nebo že nakoupím tapety a pak teprve začnu řešit, co s nimi vlastně udělám. 



Nebo že se rozhodnu splácat dohromady všechno, co jsem viděla minulý týden v nějakém časopisu a pak se budu ptát, jestli to bude vypadat dobře.



Úplně mimo jsou i dotazy na téma: jaká barva se hodí k červené, zelené nebo šedé sedačce. Ono totiž záleží dost na tom, jaký odstín ta červená, zelená nebo šedá má. Červená a modrá vedle sebe může vypadat stejně tak skvěle, jako úplně blbě.



No a když už jsem u oživení sedačky, v téhle skupině se řeší i mnohem zásadnější věci. Třeba dát do ložnice kytky? A kam? Na zem, na poličku nebo na skříň??? Asi bych si taky nevěděla rady.



Hodně zvláštní mi přijde i tenhle dotaz: Podle fotky si neumím představit závěs na okně. Můžete sem někdo dát fotku?


Poměrně velká skupina bezradných dotazujících se řeší jediné: Něco jsem koupila a teď nevím, co s tím. Nějak nerozumím tomu, proč si lidi koupí nějaký předmět, když nemají nejmenší tušení, kam ho dají, jak ho využijí, co s ním budou dělat.




Jak využít mísu? Třeba něco do ní dát? Složitý problém k řešení.



Nemůžu si pomoct, ale marně přemýšlím, jak tyhle členky facebookové skupiny přemýšlejí. Koupí polici, namontují ji a pak nevědí, co na ni dát? Je tak divné přemýšlet logicky? Potřebuju do předsíně nějaké malé odkládací místo, kam budu dávat klíče, poštu a drobnosti, asi by se mi hodila police.



Některé dotazy už jsou tak prapodivné, že nedokážu ani při nejlepší vůli přijít na to, na co se vlastně pisatelka ptá. Když nebudu vědět, kam dát postel, prostě ji dám tam, kde si myslím, že to bude nejlepší. A když se mi to nebude líbit, posunu ji jinam. Bez půdorysu místnosti a rozměru nábytku, který v ní bude, těžko může někdo Haně poradit.



A tohle je poměrně častý dotaz. Spousta členek téhle skupiny nejspíš prožila většinu svého života na pustém ostrově. Takže absolutně nemají ponětí, co by se asi tak mohlo dát na zeď nad gauč, aby ta zeď nebyla holá. Já bych tam dala třeba karburátor.



A další smysluplný dotaz. Na ikea.cz se dají najít rozměry všech výrobků. I výška konferenčních stolků. Opravdu je tak složité vzít metr, naměřit si 46 centimetrů a zjistit, jestli je to málo?



Jedeme dál. Další dotaz z pustého ostrova. Co tak dát na stůl. Já bych doporučovala živého poníka.


A ještě jedna ostrovanka. Doufám, že jí někdo řekl, že je úplně jedno, jestli na stole není nic, nebo je tam ubrus, nebo prostírání nebo obojí. Jen mezi námi - já osobně bych na skleněný stůl ubrus rozhodně nedávala. Skleněné stoly si lidé většinou kupují právě kvůli tomu, že jsou skleněné. Házet na ně ubrusy je asi trochu mimo.




 Zásadními otázkami se to ve skupině jen hemží.


Předpokládám, že dotaz se týká svíček na následující fotce. A marně hledám důvod, proč bych měla chtít něco podobného pěkně aranžovat třeba do vázy. Trocha vosku a hliníku po dvou padesáti za kus opravdu není něco, co by si zasloužilo vystavit někde uprostřed obýváku.



A tohle je to samé - i když ono zeptat se na facebooku asi bolí míň, než zapojit mozek a nedejbože i fantazii.


Tady už nemám slov.


Já bych na jednu stěnu pověsila hodiny s kukačkou, na tu druhou nějakou hogo-fogo high-tech časomíru a opatřila bych každé z nich cedulí. U kukaček by mohlo být  Kostomlaty a u těch druhých třeba Tokio.


Ano, myslet bolí. Jak asi tak můžou vypadat ořechy v míse. Fakt netuším. Možná by stálo za to vzít ořechy, dát je do misky a podívat se. 



Když to tak všechno čtu, trochu se děsím. Zdá se mi to, nebo je lidstvo prostě čím dál hloupější?

___________________________________________

Screenshoty: facebook a ikea.cz

Jak vydělat na paničkách

Donedávna jsem si myslela, že vydělávat na ženských pohlavních orgánech se dá jen jedním způsobem a několika jeho variantami. Z omylu mě vyvedlo hned několik čtenářek, které mi poslaly odkazy na stránky, kde jsou hlavní cílovou zákaznickou skupinou ženy. Našly díru na trhu a nabízí poněkud zvláštní služby.

Dokud jsem o nich jen četla, přišlo mi to jen divné. Když jsem pak ale viděla i video, udělalo se mi trochu nevolno. Takže to tentokrát bude pro jistotu skoro bez fotek a videí. (Ostatně, čtenáři tohohle blogu jsou inteligentní, mají přehled a vyhledávat na internetu umí).

Ve zprávách od čtenářek na mě vybafl web Mamjirada.com. Jakási Mgr. et Mgr. na něm popisuje, jak se jí život změnil, když začala mít ráda svou vagínu. A pak prý pochopila, že má poslání. Založila tenhle webový projekt a (parafrázuji:)  dává do něj celé srdce a taky svoji touhu naplnit své poslání léčit a učit ženy být opravdově šťastné, spokojené samy se sebou, se svými vztahy, rolemi a těly, naplno prožívající intimitu a rozkoš, vášeň pro své vlastní dílo, ve kterém se odráží jejich jedinečný dar…

Její poslání může podpořit každý - třeba nákupem v eshopu. Překvapivé, že?

logo projektu mamjirada.com


Trochu mě zaráží, že dáma, jejíž životní poslání se točí kolem ženského pohlaví, neví, co je vagína. A jako vagínou označuje zcela jinou část ženského těla, než vagínu. Je to omyl poměrně častý, i když se tuším někdy v sedmé třídě při přírodopisu každé dítě dozví, že vagína, tedy pochva, je trubice vedoucí od dělohy směrem k povrchu těla.  To, čemu se tahle vaginální expertka hlavně věnuje, je vnější pohlavní ústrojí, tedy vulva. Aspoň to by dvojnásobná Mgr. mohla vědět.

Zpátky k poslání paní doublemagistry. No, ono nejde až tak o poslání, jako o kšeft. Dostatečně zmagořelí zákazníci si v jejím eshopu můžou koupit tričko s logem projektu (za necelé tři stovky), přívěsek z ocelového drátku s dvěma prý perlami a několika korálky, který připomínají logo projektu,  za sedmnáct stovek, celých sedm mililitrů nějaké voňavky za patnáct set nebo odlitek vulvy paní magistry. Odlitek je ze sádry, nabarvený na červeno a primárně se má umístit na oltář (a sakra!) nebo používat jako těžítko. Nemá se olizovat a stojí neuvěřitelné 4 700 korun. Je to totiž umělecké dílo odlité podle instrukcí magistry a magistry!

Pro ženy, které chtějí vyřešit jakýkoliv problém, necítí se ženami, nemohou otěhotnět, potratily, chtějí být autentické ve vztazích, najít sama sebe, blablabla, prostě pro všechny, pak pořádá celoroční seminář, který spočívá v tom, že se klientky sjedou na šest víkendů a budou se školit, měnit a léčit. Seminář řeší všechno možné - archetypy, šamanství, konstelace, rítuály, meditace a podobné prapodivnosti, které vyhovují alternativněji založeným osobám. Cena je lidová, 27 tisíc korun. Ubytování a jídlo v ceně není. Za to se platí přes pět stovek na osobu za den. Kdo chce ušetřit, může se jídla vzdát a přespat ve stanu, který si přiveze. Za sto dvacet korun na noc. V lednu to bude asi velký zážitek.

Seminář vyvrcholí tím, že si klientky vytvoří odlitek vlastní "vagíny".

Paní magistra dělá také vaginální mapování. A to je druhá věc, na kterou mě často upozorňujete. Není jediná - začíná se z toho stávat velký byznys. A taky pěkně výnosný.

Vaginální mapování se tentokrát skutečně týká ženské vagíny. Předpokládám, že nejčastějšími klientkami budou znuděné osamělé paničky, movitější ekoženy, příznivkyně šamanství a podobných nesmyslů a alternativně-přírodní typy, které si rády nechají namluvit, že když vysolí pěkných pár tisíc a nechají si namasírovat vagínu, budou šťastnější a manžel je doma ještě pochválí, jak se jejich sexualita změnila k lepšímu.

Celé to spočívá prý v tom, že se dotekem mapuje tkáň vagíny. V ní se pak probouzí citlivost, uvolňují se z těla prožitky, které patří do minulosti, a v případě, že byly bolestivé, tak způsobují určité „zamrznutí“ či „obrnění“ tkáně vaginálních stěn. 

Vaginální mapování je nutné opakovat minimálně třikrát. A stojí u zmiňované dvojmagistry čtyři tisíce za tříhodinovou návštěvu. Jinde se platí za tři dvouhodinové návštěvy 15 tisíc korun i víc.

Dokonce se dělá i skupinové vaginální mapování. Protože prý léčení a poznání jiných žen je dárkem pro ostatní zúčastněné. Úplně vidím, jak mě obohacuje koukat na to, že nějaká žena vedle mě má v pochvě ruku cizího chlapa.

Na youtube je spousta videí o vaginálním mapování. Některá jsou čistě propagační - šťastné perfektně upravené ženy na nich nadšeně líčí, jak jim tahle prapodivná technika změnila život. Propagátoři ji doporučují ženám po znásilnění, trpícím traumaty, po náročném porodu. Dokonce "bezprostředně po porodu." Zajímalo by mě, co by tomu řekl skutečný odborník. Mně osobně to spíš přijde jako alternativa pro zpovykané paničky, které nechtějí platit za obyčejný sex. Nemám vystudovanou jednooborovou psychologii na FF UK ani učitelství psychologie pro střední školy, jako zmiňovaná dvojitá magistra, ale jen pár semestrů psychologie. Přesto jsem přesvědčená, že ženě, která prožila znásilnění, může tahle podivná technika spíš uškodit, než v ní ukotvit prožitky tím, že ji bude ta nejintimější místa masírovat nějaký cizí pán či paní za velké peníze.

A myslím, že ukotvené klientky jsou pak skvělými adeptkami na odháčkování nějakým novým guru Járou.

Zoufalá matka nebo podvodnice?

Zoufalá žena se dvěma dětmi prosí sedm tisíc hodných lidí o poslání stokoruny. Tak nějak zní obsah mailu, který mi poslala Dana s tím, že se šíří přes moneymail a coinformail (to jsou takové ty pofidérní služby, které vám údajně zaplatí hromadu peněz za čtení reklamních mailů. Zoufalá žena se dvěma dětmi si nejspíš zaplatila hromadné rozesílání spamu). Dana mi napsala, že se jí na tom všem něco nezdá a přidala pár informací, které ji k podezíravosti vedou. A já s ní souhlasím. 

Celý mail vypadá na první pohled docela reálně. Na pohled druhý je ale velmi podezřelý. No, stačí se začíst (zkrácený přepis, i tak je to dost dlouhé, gramatické chyby jsem neopravovala):

Jsem 40-ti letá žena s 2 dětmi, se kterými žiji půl roku sama a já bojuji ze všech sil, co mě ještě zbyly o holý život a život mých dcer.
Bohužel jsem se dostala do svízelné finanční situace ,když nás manžel opustil, a přestože jsem nyní po MD nastoupila do zaměstnání, nestačí mé příjmy na pokrytí ani nutných finančních nákladů. Po 19-ti letém vztahu, který byl pro mě utrpením, jsem otevřela oči.

Jen mě trápí momentální situace, kterou potřebuji urychleně řešit, protože se obávám, že přijdu o střechu nad hlavou a mé milované děti, což bych neunesla. Nemyslím si, že jsem ve věku, kdy bych měla skončit se svým životem a děti by musely být někde v ústavu. Chci toho v životě ještě moc dokázat a být tady hlavně pro děti, ty jsou smysl mého života. Říká se, že nejdůležitější je zdraví, ale pokud nemáte pomalu na jídlo a děti jsou nemocné, tak nemůžete koupit ani léky, počítáme každou korunu, co si můžeme dovolit, zda koupit 3 nebo 4 rohlíky. Nikdy bych nevěřila, že se můžu do takovéto situace dostat, ale bohužel se stalo a já hledám pomoc.

Věřte, že kdybych měla jiné řešení, tímto svým problémem bych Vás neobtěžovala, ale nemám nikoho v blízkém okolí, koho bych mohla požádat o pomoc. Na vše jsem sama a pro nás je opravdu každá koruna dobrá. Zkoušela jsem i různé nabídky půjček na internetu a v novinách, ale bohužel jsou to vše podvodníci, kteří vyinkasují poplatek a peníze nepůjčí, ba již nadále nekomunikují, tímto způsobem se obohacují na lidech v nouzi.

Když jsem se před skoro 20 lety seznámila s manželem, imponovalo mě, jak byl úspěšný, se vším si věděl rady a já k němu vzhlížela. Krátce na to jsem se vzali, já otěhotněla a narodil se nám syn, život šel dál, manželovi se v podnikání dařilo. V roce 2008 však nastala situace, kdy si manžel potřeboval vzít tu půjčku do podnikání, tu úvěr do podnikání a jelikož jsem byla tak hloupá a měla pěkný příjem ze zaměstnání, nebyl problém, abych úvěr dostala, vše bylo psané na mě, co potřeboval, to jsem mu podepsala.

Koncem roku 2009 jsem otěhotněla a přes mé námitky, že vše asi není růžové, jsem se chtěla dítěte vzdát, ale to jsem narazila na hodně tvrdý oříšek a tak jsem dceru donosila, porodila a starala se oni. Krátce na to se manžel začal chovat nezvykle, nastaly problémy s jeho nevěrami, s psychickým terorem a fyzickým napadáním proti mně. Z milujícího chlapa se stal agresor a ze mně hromádka nervů.

Jednoho dne jsme doma našli zprávu, že manžel odchází, ať ho nehledáme a nepátráme po něm, že si chce žít svůj život.

Samozřejmě vše zůstalo na mě. Zkoušela jsem vše možné, konsolidaci, žádost o posunutí splátek, ale bohužel bezvýchodně.Dohodnout se s bankami dnes nemožné, i když všude běží reklamy, jak vám pomůžou a zkonsolidují, ale skutek utekl. Jsem na pokraji zhroucení, ještě neřeším exekuce, ale pokud svoji situaci nevyřeším, přijdu o střechu nad hlavou, děti a potom už jen skočit z mostu. Vyzkoušela jsem všechno, psala jsem prezidentovi, ministrům, ombudsmanovi, na finanční ředitelství, ředitelům bank, nikdo mi ale podle platných zákonů nemůže pomoct, dlužníkem jsem já a to, že fakticky obchodoval manžel je nepodstatné.

Chtěla jsem požádat o finanční pomoc ve výši 700.000,- Kč, abych mohla splatit závazky a začít žít zbrusu nový život, novou životní etapu. Jsem schopna v této chvíli splácet cca 12.000,-Kč po dobu max.8 let včetně úroků, v případě zlepšení mé finanční situace splatit zbývající částku vč.dohodnutých úroků dříve.

A proto vás všechny , které můj příběh zaujal a kdo můžete postrádat 100 Kč prosím, buďte tak hodní a pošlete mi ji na účet 0711401003/0800. Když se vás najde 7000 hodných lidí, pomůžete mi vyřešit můj problém a pomoci zachovat 3 lidské životy.

Vám, kteří mě pomůžete, moc děkuji a pokud napíšete email budu Vás informovat, jak se situace vyvíjí, můžete napsat na e-mail: f.agnes@seznam.cz, zeptat se na podrobnosti. Vám, které jsem svou žádostí pobouřila se omlouvám ………… Všechny zdraví Boušková.


Moc hezký vyděračský dopis, co? Jen se to paní údajněBouškové všechno trochu popletlo. Na začátku píše o dvou dcerách, pak najednou má syna a dceru, kterou nejspíš nechtěla. Bojí se, že její děti skončí v ústavu. Jenže, jak sama píše, manžela poznala před 19 lety, brzy se vzali a narodil se syn. I kdyby to brzo znamenalo, že se brali po roce známosti, a nikoliv proto, že by museli, pak je teď synovi minimálně 17 let. Chudák dítě, snad neskončí v kojeňáku. 

Jedeme dál: Manžel paní údajněBouškovou opustil a nechal jí na krku dluhy. Žena po mateřské nastoupila do práce, ale nemá ani na rohlíky. Přesto nabízí, že by mohla někomu, kdo jí půjčí peníze, splácet dvanáct tisíc (předpokládám, že měsíčně, protože u nás se půjčky ročně moc nesplácejí),  po dobu osmi let. To je víc než milion a sto tisíc za těch osm let. Banka prý jí nepůjčí (což je dost divné, když má takový příjem, že může dát měsíčně bokem dvanáct tisíc). 

Divné je i to, že i když má jít o dluhy z podnikání, paní údajněBoušková vůbec neřeší třeba prodej firmy, konkurz, vyrovnání v souvislosti s rozvodem, nic podobného. Dokonce ani osobní bankrot - který je sice velmi tvrdý, ale pokud by se opravdu obávala, že děti skončí v ústavu, nejspíš by to řešení mohlo být. 

Tahle podnikavá dáma nešíří svůj dramatický příběh jen formou placených mailů, ale taky na sociálních sítích. Pod jménem Kateřina Boušková ho sdílí, kde se dá. 

facebook.com
Mrkla jsem se na její profil. A vypadá to na typický falešný profil. V přátelích má jen pár cizinců, žádné české kamarádky. Nemá tam ani svou fotku, absolutně žádnou informaci, jen xkrát nasdílený vyděračský dopis. A pak taky provizní proklik na jakousi podezřelou společnost brandonline365 (obrovské výdělky bez práce!). Zvláštní je, že když ho otevřu, objeví se v záhlaví stránky, že mě pozvala jakási Kateřina Fedáková. 

brandonline365.com

Kateřina Fedáková taky jako jediná lajkuje a sdílí příspěvky Kateřiny Bouškové. Shodou okolností jsou obě z Pardubic. A ještě jedno mají dámy Fedáková a Boušková společné, a to je mail, který je uvedený ve vyděračském dopise: f.agnes@seznam.cz. Občas ho obě používají na různých inzertních webech. A používá ho i další žena. Taky Kateřina, tentokrát Floriánová. Překvapivě je taky z Pardubic. 

fajn-prace.cz

maminka.cz

bazac.cz
U dopisů, které Kateřina Boušková alias Fedáková alias Floriánová sdílí na facebooku, je ještě jeden mail: tamille@seznam.cz. A ten je taky hodně zajímavý.  Zoufalá matka dvou dětí a žena tří příjmení ho používá, když nabízí supervýhodnou (a hodně podezřelou) práci z domova a nebo třeba nebankovní půjčky! (Jo, to mě hodně pobavilo). U některých inzerátu a skvělých pracovních nabídek je i číslo mobilu. A to mají všechny tři ženy zase úplně náhodou stejné. 

einzerat.sk


rbjv.oslavabezstarosti.cz


Při dalším pátrání kolem téhle zvláštní osoby, jsem narazila i na další spojitosti mezi všemi těmi příjmeními, maily a telefonem. Najít se toho dá hodně. Došla jsem až k rodnému číslu, adrese a živnostenskému listu.  Podle všeho  je pravé jméno téhle "podnikatelky" opravdu Fedáková. Bydlí v Pardubicích v paneláku, živí se jako kosmetička a pedikérka a od 18. dubna letošního roku podle živnostenského rejstříku zprostředkovává a poskytuje spotřebitelské úvěry. (A sakra!)

Paní Fedáková jistě bude velmi podnikavá, ale z toho jejího srdcervoucího dopisu, ve kterém hraje na city ve velkém, mi začíná být najednou tak trochu šoufl. Je to totiž nejspíš jen vylhané citové vydírání. Jen doufám, že se nenajde moc lidí, kteří na něj skočí. Je totiž spousta jiných, kteří si pomoc opravdu zaslouží. Tahle paní k nim ale rozhodně nepatří.