Prosím, nekýchat!

Nekupuju balenou vodu, třídím odpad, místo igelitek používám látkovou tašku na nákupy, peru při nízkých teplotách, všude mám úsporné žárovky a vůbec se snažím chovat tak, aby to bylo aspoň trochu ekologické. Rozhodně ale nejsem žádná zavilá eko-aktivistka, která by místo kapslí na praní používala jakýsi doma vyrobený mýdlový šlem, neholila si nohy nebo používala místo tampónů textilní menstruační vložky (nad těmi už jsem se ošklíbala tady). 

Ta pravá eko-žena ze mě nikdy nebude. 

Nejspíš se totiž nikdy nebudu snažit přejít na bezvložkovou metodu. 

S touhle naprostou pitomostí přišlo olomoucké Hnutí duha ve svých Ekologických listech. Autorka Jana Kynclová v nich shrnuje obsah jakési příručky a je to zábava od začátku až do konce. 


ekologickelisty.cz

Celé je to o tom, že máme zahodit tampóny a vložky a naučit se vědomě ovládat své vnitřní orgány. 

Menstruaci autorka přirovnává k porodu v malém, (nejspíš chyběla v sedmé třídě při hodinách přírodopisu, jinak by věděla, že menstruace s porodem fakt nemá nic společného).  

Menstruační krev se v děloze hromadí, a jakmile se její kapacita naplní, je možno ji vědomě vyprázdnit. Na záchodě je pak nejlépe se nahrbit v podřepu. Nechte krev volně vytéct a opatrně se postavte, zbytky setřete toaletním papírem. Pokud stále teče, ještě si v klidu poseďte. 

Když je děloha plná a není možno ji vyprázdnit vědomě, přeteče. 

Asi nemusím popisovat, jak funguje ženské tělo, a že je naprostý nesmysl myslet si, že můžeme nějak vědomě dělohu vyprázdnit. Dělohu tvoří hladká svalovina, a tu samozřejmě není možné ovládat vůlí. Ale musím uznat, že představa, jak sedím v podřepu na záchodové míse, mě docela pobavila. Jen bych asi potřebovala namontovat vedle mísy nějaké madlo, abych se při následném pádu nepřizabila. 

Už Hippokrates tvrdil, že výkyvy nálady před menstruací způsobuje znemožněný volný průtok krve. Reagoval tak na jistou formu tamponů, které používaly již staré Egypťanky a Řekyně.

No, taky bych měla blbou náladu, když bych menstruovala před menstruací.

Časem a tréninkem vám to půjde lépe a pravděpodobně se i zbavíte bolestí, které vaši periodu možná provázejí. Tyto bolesti představují stahy dělohy. Vnímejte je pozitivně jako samočisticí proces a zkuste s dělohou spolupracovat, ať se tak nenadře. Časem bolesti vymizejí. 

Tak ono mě každý měsíc bolí břicho, protože nespolupracuju se svou dělohou. Aha.  

Rovněž je dobré dýcháním promasírovat své vaječníky, o kterých většina žen ani neví, kde je má. 

Obávám se, že většina žen, na rozdíl od autorky, nejspíš o umístění svých vaječníků ví. A taky ví, že hlubokým dýcháním je jen těžko můžeme masírovat. Autorka si masáž vaječníků nejspíš plete s posilováním pánevního dna. 

Také může přispět k hlubokému sebepoznání a poznání vlastního těla. 

Miluju tyhle alternativní eko řeči. 

Jen je škoda, že se autorka zapomněla upozornit, že při téhle nesmyslné metodě je dobré ležet, nehýbat se a nekýchat.

O smazaných komentářích a neopravených mobilech

Vážení zákazníci, pokud máte nějaký problém s našimi službami, laskavě ho řešte osobně, mailem, telefonicky nebo na lampárně v Dolní Lhotě, ale rozhodně ne veřejně na našem facebookovém profilu!

Tak tenhle vzkaz v podstatě napsala uživatelům Facebooku společnost Britex-CZ.



Stalo se to potom, co si jeden nespokojený zákazník dovolil slušně si postěžovat, že se už poněkolikáté pokouší reklamovat opravu mobilu a firma tvrdošíjně tvrdí, že telefon je v pořádku. Správci facebookového profilu jeho příspěvek smazali, autora zablokovali s tím, že jeho příspěvek je vulgární, a protože se kolem toho spustil docela povyk, zakročili rázně - smazali i všechny další nelichotivé komentáře (a že jich bylo!) a zakázali na stránku přidávat příspěvky pro jistotu rovnou všem uživatelům zvenčí. 

A tohle je ten údajně vulgární příspěvek -  není úplně dokonale čitelný, ale obrázek si z něj lze udělat:


A takhle Britex vysvětluje jinému tazateli, proč stěžovatele zablokoval. 



Nějak moc nechápu tvrzení, že konkrétní stížnosti nelze řešit na Facebooku. Číslo reklamace není osobní údaj, napsat naštvanému stěžovateli, že jeho telefon jde nebo nejde opravit, kdy bude oprava hotová a podobně, to asi taky není nic, co by řešila česká legislativa. Spíš je to jen hodně trapná výmluva.

Možná firmě vadilo, že se několik lidí dotazovalo, proč mají při záruční opravě platit několik stovek za diagnostiku telefonu.  

Možná jí taky vadilo, že si několik lidí stěžovalo, že firma vrátila telefon údajně opravený, ale závada, kvůli které ho opravovala, se objevovala znovu a znovu. 

Nebo ji třeba štvalo, že jiní přispěvatelé tvrdili, že se jim telefony vrátily z opravy poškrábané, s nedotaženými šroubky a dalšími odfláknutostmi. 

Případně ji mohl rozčílit i člověk, který závadu telefonu zdokumentoval na videu, ale podle Britex-CZ nebyl záznam dostačující. A tak se dotazoval, jestli jim má poslat celovečerní film nebo rovnou muzikál. 

Britex-CZ sice mazal komentáře jako o život, jedno mu ale nedošlo:  Nemůže cenzurovat facebookové hodnocení firmy. Takže na tom promazaném profilu mu i tak zůstalo hodně tristní čtení.






O tom, že si autoři příspěvků nevycucali své stesky z prstu, svědčí to, že podobné zkušenosti popisují desítky jiných lidí v nejrůznějších internetových fórech a diskuzích.

Sama nemám s Britex-Cz žádnou zkušenost a když vidím, jak komunikuje se svými zákazníky, rozhodně s ní ani žádnou zkušenost nechci mít.

V každém případě je ale celá tahle její aférka skvělý příklad pro ostatní společnosti, jak rozhodně nikdy nekomunikovat se zákazníky. Těch pár rozezlených komentářů, které měla donedávna na Facebooku, totiž vidělo jen pár lidí, kteří si její profil našli. Po tom všem poprasku, co se rozjel po zablokování stěžovatelů, se ale její jednání rozebírá na sociálních sítích ve velkém. A to rozhodně není dobrá reklama.
 ________________________________________

Všechny screenshoty: facebook.com

Domácí porody a porno s plyšákem

Když jsem byla malá, nosila jsem rovnátka. A chodila jsem k zubařce, kterou jsem už tehdy pokládala za ztělesnění zla. Byla velmi rázná, trochu hrubá, ráda trhala zuby a vyděšené děti v čekárně ji nijak nedojímaly.

I když mi vyrvala dvě pětky nahoře a při otiscích zubů jsem se pravidelně dusila, beru i po letech návštěvy zubaře jako nutnost, kterou musím přetrpět. Asi by mě nenapadlo zkoušet si vyvrtat zub doma v koupelně a zaplombovat ho montážní pěnou. 

Matka pěti dětí, o které budu psát (a na kterou mě upozornila Tereza), má nepříjemnou zkušenost s porodnicí. A tak se rozhodla, že už do porodnice nikdy nepůjde a bude rodit doma. A přestože jedna z věcí, na kterou si stěžuje, je nemocniční neintimita, vesele zveřejňuje i ty nejintimější fotky ze svých porodů na komukoliv přístupné webové stránce.

Ano, jsem velký odpůrce domácích porodů. Jsem přesvědčená, že nějaký ten diskomfort, cizí prostředí a pár cizích lidí okolo je prostě daň za to, že když se něco zvrtne, je velká šance, že máma i dítě přečkají porod ve zdraví. Rodit doma je možná za určitých okolností příjemnější, je to ale zároveň obrovský risk.

Nemyslí si to ale zmiňovaná matka pěti dětí a autorka webu pohodaporody.webnode.cz, jejíž přístup hraničí až s fanatismem. Prý s ní v porodnici zacházeli drsně, zažila odebrání dítěte, příkazy, zákazy, vyhrožování - nevolnictví a na sále si připadala jako na nádraží. Obávám se, že její intimní partie ale díky jejímu webu vidělo mnohonásobně víc lidí, než kdyby rodila v ranní špičce na hlaváku uprostřed pátého nástupiště. 

Na všechny fotky jsem umístila rastr, protože ani otrlý čtenář tohohle blogu nemusí snést všechno. 

Zavilá zastánkyně intimity, která na fotkách ukazuje úplně, opakovaně a v detailu všechno, s klidem připlácne i fotky svých nahatých dětí a hrdého nahého otce. Nějak jsem nepochopila, proč je ten pán při porodech taky nahý -  možná to má kladný vliv na průběh druhé doby porodní. 
Spousta fotek má navíc třeskutě vtipné popisky. 



Porodník domlouvá dítěti v matčině těle: Polez, vole, čekáme tu na tebe! 
Zdroj: pohodaporody.webnode.cz




Normální pohodové sobotní odpoledne, asi si půjdu hrát s autíčkama
Zdroj: pohodaporody.webnode.cz

Laktace - Dáme si trochu laktace a hurá zase do práce. Nejlepší mléko do kávy je to od mámy. Zdroj: pohodaporody.webnode.cz

Nějak nemám slov, potom, co jsem viděla celou fotogalerii. Navíc nechápu, proč u porodů téhle paní musejí být i další její děti. Nemyslím si, že by měly (a to v jakémkoliv věku!) být přitom, když jejich matka rodí. A pro zastánce domácích porodů, kteří argumentují tím, že naše prababičky takhle běžně rodily - i ony vyhnaly chlapa a děti z chalupy a u porodu měly porodní bábu, která si aspoň trochu věděla rady.

V knize návštěv, kde čtenáři komentují fotogalerii, je pár rozhořčených příspěvků. V jednom se dokonce píše, že fotky připomínají německé porno.

Na nevkusné amatérské německé porno je ale specialista otec dětí, fotograf  Vláďa Tuzar. Už na stránkách, kde jeho paní tak vehementně propaguje domácí porody, jsou odkazy na další weby. Jeden se jmenuje Kozí příběhy. A opravdu na něm nejsou pohádky o kůzlátkách. Je na něm (i na těch ostatních a na jeho profilu na fotoparta.cz) cosi, co se pokouší vydávat za umění, ale skutečně jde o laciné soft porno bez nápadu. S modely autíček, plyšáky nebo ovocem.

www.fotoparta.cz

www.fotoparta.cz

Tak si říkám, že děti tohohle povedeného párečku asi nemaj moc ideální dětství. A budou ho mít ještě horší, až začnou chodit do školy a nějaký šikovný spolužák objeví fotogalerie rodičů. 

O rybičkách, užovkách a fekalsluníčkovosti

Ještě, než se pustím do dalšího příspěvku, slavnostně prohlašuju, že už se nikdy nebudu stěhovat. Normální život se mi rozložil do krabic, které budu vybalovat ještě nejmíň půl roku. Nemůžu najít modré sandálky na extra vysokém podpatku, jednu kabelku a větší počet kusů různého oblečení. Polici do koupelny mám v obýváku na knihovně, v prádelníku je několik šroubováků a v bedně s nářadím jsem našla žrádlo pro kočku. Kočka je na gauči, takže aspoň něco je v pořádku. Kromě stěhování, nekonečného uklízení (jak je možné, že čisté věci plus nový byt rovná se nepořádek?), smontovávání skříněk ve tři ráno a neschopnosti najít cokoliv, už mám za sebou i několik koleček s lejstry po úřadech, několik návštěv hobby marketů, železářství a dalších obchodů, o kterých jsem doteď měla jen mlhavé tušení,  a taky trauma, že jsem si nejmíň čtvrt roku nekoupila žádné boty.

Přede mnou jsou i nevyřízené zprávy, spam v komentářích a seznam asi dvaačtyřiceti věcí, o kterých chci psát. Tou první je web a eshop sluníčkového človíčka Honzy Volfa.

Na jeho jméno jsem už kdysi narazila na nějakém plakátu, který upozorňoval na akci, kde vystoupí "Honza Volf, ten, co neumí hrát golf." Slogan je to tak pitomý, že si ho pamatuju dodnes. (Poučná vsuvka: Honza Volf je podle Wikipedie český básník, kreslíř a prozaik. Je znám zejména jako autor „sluníčkových“ kalendářů, plakátů a knížek.)

www.honzavolf.cz

Znovu jsem na stejné jméno narazila v mailu od čtenářky Ireny. A díky ní jsem zjistila, že Honza Volf není jen autorem sluníčkových kalendáříčků, sluníčkových šperků a člověk, který si moc neláme hlavu s gramatikou a opravdu zarputile píše by jste místo byste. Jeho veršovánky jsou dost podobné zmiňovanému sloganu. Tak třeba: Sluníčko si na pomoc k srdci vem. A snaž se žít ten hezký život s láskou s nadějí a s úsměvem. Záměrně tomu říkám veršovánky, protože tohle nemá se skutečnou poezií nic společného.

www.honzavolf.cz

Jenže sluníčkovosti má někdy dost nejspíš i sluníčkový človíček. A pak to dopadne třeba takhle:

www.honzavolf.cz

Superoriginální taška s těžko uvěřitelnou hrubkou Rybičky vypili... se prodává za 280 korun, stejně jako trička s podobně třeskutě vtipnými texty. Plakáty jsou třeba za padesát korun.  

www.honzavolf.cz

Fekální téma zřejmě autora hodně zajímá.

www.honzavolf.cz

V žádném případě nejsem křehulinka, která omdlí, když slyší sprosté slovo. Sama jsem hodně ocenila vulgarismy při stěhování -  fakt to člověku trochu uleví. A zjistila jsem, že umím vyslovit i sprostá slova, která jsem dosud ještě nikdy nepustila z pusy.

Někdy jsou sprostá slova na místě - v běžném životě i v umění. Ale to, co předvádí téměř šedesátiletý Honza Volf na místě rozhodně není. Je to buď zastydlá puberta, nebo počínající senilita.

Možná, že autor hledá díru na trhu - všichni sluníčkoví lidičkové už si jeho tričko koupili, tak potřebuje zaujmout i jinou skupinu. Obávám se ale, že prohlášením o prodeji užovky za stovku je jen těžko nadchne.

Pro mě je Honza Volf prvním zástupcem pseudosměru, kterému pracovně říkám fekalsluníčkovost. Jen pevně doufám, že na jeho následovníky hned tak nenarazím. Další dávku podobné poetičnosti bych asi nevydržela.

O ranní moči, mailech a prapodivných aukcích

Když jsem nedávno psala o vyčůraných budoucích matkách a o kšeftování s pozitivními těhotenskými testy, ani ve snu by mě nenapadlo, že by někdo s něčím podobným zkusil podnikat. A ono jo!

ttest.cz

Pozitivní těhotenský test se prodává na webové stránce ttest.cz. Hraje se tu trochu na to, že je to super vtip a ohromný kopec legrace, prodejce ale nezapomíná na ty nejmíň morální a nejmíň logické důvody, proč si ženy mají test koupit. Otestování partnera, vydírání milence, snaha za každou cenu si udržet někoho, kdo chce být s někým jiným, vyrazit z chlápka peníze jako že na potrat. Prodejce se tím vůbec netají.

ttest.cz
Další způsob jak ženy využívají tento test, je ten když jsou bezradné a s partnerem či milencem si neví rady. Často tento test používají jak zbraň pro kvalitní pomstu s konečným výsledkem "vždyť to byla jen sranda" (Doslovný přepis.)

Jak je vidět, autor textu má nejen zvláštní morálku a svérázného podnikatelského ducha, ale taky zřejmě mimořádné nadání a cit pro češtinu. Kdo by řekl, že bezradná žena si neví rady, žejo.

I přes to že jsou muži nejsilnější hrdinové a snaží se zaujmout vedoucí pozici ve vztahu máme snad jedinou zbraň, kterou dokážete muže zaskočit, rozplakat nebo ukázat svou pravou mužnost. Každý chlap si myslí že umí všechno a že má vše pod kontrolou, tak proč si ho neotestovat a nepřekvapit ho něčím co by od Vás nikdy nečekal a zároveň si tak ověříte jeho "tatínkování" (Doslovný přepis.)

Pardon, ale tatínkování? To je co za výraz? Že by šlo o zaměření cílové skupiny z Mimibazaru?

Tento trend testování mužů se objevil v USA a má neuvěřitelný úspěch mezi ženami z celého světa. Mnoho žen prohlásilo, že tento "vtip" jim vztah utužil a posunul na vyšší úroveň a díky tomu zjistili, že "Je to ten pravý". (Doslovný přepis.)

Jo, podraz s falešným testem určitě vztah utuží. Podvedený muž mi rozhodně padne k nohám a bude mě milovat nadosmrti.

Úplně živě si navíc představuju pana podnikatele s tímhle vtipným produktem (takhle ho sám v objednávkovém formuláři nazval), jak k němu do kanceláře každý den přichází několik těhotných žen se zavařovačkami plnými ranní moči. A pan podnikatel (nebo nějaký jeho zástupce pro výrobu pseudotěhotenství) do zavařovaček namáčí těhotenské testy, vytváří z nich testy pozitivní a pak je rozesílá po celé zemi.

Kšeft to každopádně bude pořádný. Běžně prodávané těhotenské testy stojí kolem třiceti korun. Pozitivní test se pak otočí za 289 plus poštovné. (Při platbě předem je to 30 korun, dobírka vyjde na 120). Takže to máme nějakých plus mínus dvě stě pade za odeslanou obálku. Když se prodají čtyři denně, máme doma třicet tisíc za měsíc. Mínus náklady na výkup těhotenské moči.


ttest.cz
Asi nemusím podotýkat, že na stránce neexistuje ani jediná informace, která tam podle zákona musí být, tedy identifikace prodejce, kontakt, obchodní a reklamační podmínky. Vůbec nic.

Takže když prodejce dodá místo pozitivního těhotenského testu třeba letáček o plánovaném rodičovství, může si kupující stěžovat tak maximálně na lampárně. Tenhle prodej je totiž nejenom nemorální, ale taky nelegální.

Ani mě nepřekvapilo, že si tuhle podivnou stránku zaregistrovala společnost, která provozuje pofidérní eRmail, aukce Daseto.cz a jiné vykutálené kšefty.


nic.cz

O eRmailu už se psalo všudemožně mockrát, stejně tak i o Daseto.cz, takže ani jednu z těchhle podivných podnikatelských aktivit nemusím moc rozebírat. Obě prostě dost zavání.

Princip eRmailu je v tom, že se v něm člověk zaregistruje, dostává reklamní maily a vydělává na tom, že je čte. Údajně dostane od 80 haléřů až po pětikorunu za každý přečtený mail.  Zvláštní je, že firmám nabízí eRmail rozeslání reklamy na sto tisíc mailových adres za 14 tisíc korun. Stejnému počtu registrovaných uživatelů ale údajně vyplatí minimálně 80 tisíc. Takže jim ještě doplatí ze svého asi tak 66 tisíc korun, pokud jim skutečně zaplatí jen těch 80 haléřů. No, nejspíš se firma velkoryse rozhodla, že bude tenhle systém dotovat ze svého. Taková charitka.

Nebo taky ne. Podle nejrůznějších diskuzí na internetu obvykle klikací přivýdělek končí pro poctivé klikače dvěma způsoby. Buď klikáte jako o život a v okamžiku, kdy se blížíte k minimální hodnotě pro výplatu (třeba tisíc korun), přesunou vás do vyššího výplatního levelu a nevyplatí nic, než se dosáhne další hranice pro výplatu (dva tisíce). A těsně před ní přichází další přesun do dalšího levelu a další hranice a další... A nedostanete žádné peníze.

Nebo klikáte, a když naklikáte dost peněz, přestanou prostě maily chodit, aby se tisícikorunové výplatní hranice vůbec nedosáhlo. A nedostanete žádné peníze.

V několika diskusích jsem se dočetla, že za jeden rok poctivého čtení mailů od eRmailu se dají vydělat závratné tři čtyři stovky. Na minimální stanovenou hranici pro výplatu je potřeba zobrazit minimálně dvanáct stovek reklam. Kdo má na tohle čas, vydělá si za stejnou dobu mnohem víc třeba při roznosu letáků.

Má to ještě jeden zajímavý moment. eRmail může nakládat s registračními údaji účastníků a klidně je prodávat. Výdělek na takové databázi desítek až stovek tisíc naivků rozhodně není jen pár korun.

eRmail.cz
A teď Daseto.cz - tady jde o jakési aukce zboží. Přihazuje se za kredity. Jeden kredit stojí kolem pětikoruny, při nákupu přes sms je třeba za 10 korun. Každý příhoz zvýší cenu nabízeného zboží o pár halířů a zároveň prodlouží aukci. Kdo přihodí poslední, může si koupit třeba mobil za 145 korun.

Daseto.cz

První potíž je v tom, že Daseto značně přestřeluje ceny inzerovaného zboží. Například mobil Nokia N900 Black, který má podle něj údajně cenu 15 900 korun, se prodává běžně za necelou třetinu.

Druhá potíž: Nejbližší aukce skončí nejdřív za víc než 6200 hodin, konkrétně u mobilu to je tedy za 261 dnů. Pokud za tu dobu nikdo nepřihodí a čas se neprodlouží.

Třetí potíž: Stejný mobil se naposledy prodal za těch zmiňovaných 145 korun. Příhoz byl po desetníku. Takže těch příhozů bylo v jediné aukci minimálně 1450. Krát nejmíň pětikoruna - to máme výdělek pro pořadatele aukce minimálně přes sedm tisíc korun, které získal od všech, kdo do aukce přihodili.
Daseto.cz

Velmi výhodné pro provozovatele, velmi nevýhodné pro běžného uživatele.

Všechny zmiňované projekty od prodeje pozitivních testů přes eRmail až po Daseto.cz kalkulují s lidskou naivitou, s lidskou touhou vydělat peníze a s absencí zdravého selského rozumu. Balík totiž vydělají fakt jen provozovateli.

Jen jsem zvědavá, kdy majitel těchhle tří webů začne kšeftovat třeba se snímky z ultrazvuku... Dvojčata budou za speciální příplatek.


___________________________________

Děkuju Kristýně za tip na ttest.cz!


Praha - ráj pro britské investigativce

Když jsem jedním okem zahlídla kousek dokumentu Nejdrsnější města světa o Praze, který nedávno odvysílala Prima, říkala jsem si: Jo, to je ten dokument, co pobouřil vedení Prahy, zabývala se jím i policie a ukázalo se, že jde o jeden velký podvod natočený s placenými figuranty.

Jenže jsem si spletla dokumenty. Ten podvodný, kolem kterého byl takový humbuk, se jmenuje příhodně Město podvodů a natočil ho jakýsi Conor Woodman.

Problém je v tom, že mám neodbytný pocit, že i autor Nejdrsnějších měst světa Donal MacIntyre si ve svém díle o Praze tak trochu spletl dokument a pohádku.

Screenshot: Dokument Nejdrsnější města světa - Praha

Vsuvka: V české verzi se mi dokument nepodařilo najít nikde, protože Discovery International velmi úporně maže všechny kopie, ať se objeví (klidně i se zdrojem) kdekoliv. Pro zvědavce: Díl o Praze se dá sem tam najít aspoň ve slovenské verzi.

Reportér Donal MacIntyre ukazuje Prahu (v roce 2009) jako město, do kterého se jezdí za sexem. Obchoduje se tady s bílým masem, jsou tu dvě stovky nevěstinců, pasáci prostřelují neposlušným prostitutkám ruce a nohy, mafie ovládá sexbyznys i stánky s klobásami na Václaváku, vláda a mafie jsou jedna ruka pod blahosklonným dohledem policie a na Rudné u Mekáče je zatraceně nebezpečno.

Navíc se tady kromě žen obchoduje i se zbraněmi a drogami. Velké odhalení. Ukažte mi jediné větší město na světě, kde neexistuje prostituce nebo možnost sehnat drogy. Stejný dokument by se dal natočit kdekoliv.

Aby to byl ale správný dokument, musel si televizní štáb sehnat někoho, kdo mu potvrdí, že Praha je plná placeného sexu a všech těch ostatních věcí. A sehnal.

Napřed mezi českými novináři. Nemluvil ale ani se Sabinou Slonkovou, ani s Jankem Kroupou, ani s žádným opravdu proslulým českým novinářem. Mluvil s jakousi Eliškou Bártovou, kterou vydává za přední českou novinářku. Nepřipadám si jako málo sečtělá, ale její jméno jsem nikdy dřív neslyšela.
Eliška Bártová podle dokumentu už ztratila iluze. Řekla zcela zásadní věc: "...je problém, že turisti chodí do striptýzových klubů, které vlastní lidé z podsvětí. To je zlé. Turisti z Británie podporují české zločince."

Objevné, že?

Mimochodem, ze setkání obou investigativců vzešel ještě jeden materiál. Článek na Aktuálně, ve kterém na oplátku Eliška Bártová popisuje, jak MacIntyrea kvůli natáčení v Praze ztloukli. Zdroj tady. "Anglicky mluvící muž mi řekl, ať zastavím natáčení. Poté mě bez varování napadl." Další tři muži novináře strhli na zemi a kopali do něj. MacIntyre byl v šoku, ošetření v nemocnici však odmítl a záhy po incidentu odletěl zpět do Británie.
Škoda, že i když se to stalo přímo před zapnutou kamerou, nic z toho kameraman nedokázal natočit. Jen jakousi změť nohou a pokřikování, které v dokumentu rozhodně nevypadá jako útok čtyř lidí na nebohého reportéra. Zvláštní taky je, že k úhoně nepřišel ani kameraman, ani kamera, která těm údajným útočníkům vadila.

Trochu mě taky mate, jak mohli útočníci vědět, že před nimi stojí cizinec a proč na něj spustili rovnou anglicky.

A jak je možné, že digitální kamera zrní úplně stejně, jako stařičká pochroumaná kamera na obyčejné pásky. Že by to byl jen hodně laciný efekt dodaný ve střižně? Reportérovi se ale nejspíš zalíbil, a tak ho zopakoval ještě jednou, ale k tomu se dostaneme později.

Reportér při svém pátrání v Praze zjistil, že striptýzové bary vlastní většinou organizované zločinecké skupiny. "Jestliže mají mafiáni pod palcem bary, mají pod kontrolou i ženy, které v nich pracují... Pravdou zůstává, že sex je tu na prodej." Další objev. Ještě, že jsem se koukala. Nejspíš bych si dál myslela, že striptýzové bary mají pod palcem sdružení rodičů a přátel škol. Nebo církevní sbory.

Screenshot: Dokument Nejdrsnější města světa - Praha
Dokument pokračuje velmi stručnou zmínkou o historii Prahy a jede dál. Následuje další zcela věrohodný rozhovor. Tentokrát s Natašou, kterou z Ukrajiny zavlekli do Kanady, tam ji mafiáni přinutili k prostituci a pak odvlekli do Prahy, kde musela pracovat v nevěstinci.

Jen si tak říkám, proč tak zkušený investigativní novinář neoslovil některou z organizací, které pomáhají bývalým i současným prostitutkám, a proč si nedomluvil normální rozhovor tváří v tvář s některou, která je ochotná vystoupit před kamerou a nebude se maskovat brýlemi a šátkem? Čas od času takové ženy mluví s novináři, natáčí se o nich dokumenty. I když ono je asi atraktivnější vykládat divákům cosi o schůzce na tajném místě. No nic.

Ostatně, s výjimkou Elišky Bártové, jakéhosi pořadatele akcí pro cizince a jednoho britského novináře (z nichž každý řekne jednu větu), není vidět do tváře v celém dokumentu vůbec nikomu, s kým reportér v Praze mluvil. Používají se jen křestní jména a značně efektní, i když nic neříkající záběry.

Na scénu přichází taxikář. Ani jemu není vidět do obličeje. Při cestách po Praze má u sebe malý browning, protože taxikáři, prostitutky i mafiáni mají v Praze strach o život a jsou ozbrojení. Taxikář pomáhá MacIntyreovi rozkrývat pozadí obchodu s bílým masem (v dokumentu tuhle informaci doprovází záběr na párek a klobásu v řeznictví).

Mluví se o mafiánských bossech, o tom, že reportér chce zjistit, jak vláda bojuje proti prostituci a mafii, mluví se o brutalitě, o ženských obětech. Ale je to jen takové plácání dokola - jen se tu používají silná a efektní slovní spojení, aniž by vlastně dohromady dávala smysl.
MacIntyreovi nahrává, že prý zrovna v době natáčení došlo k zastřelení Václava Kočky. Sedí v zahradní restauraci, ukazuje fotky v Blesku a procítěně říká, že všemi v Praze čin otřásl. "V celém městě je doslova hmatatelná napjatá atmosféra," říká. Jeho slova doprovází záběr na odpočívající metaře.

Následují další moudra typu: "Všude, kde jsou velké peníze, jsou i lidé z organizovaného zločinu".
MacIntyre se chce setkat s hlavami mafie. Schází se s dalším člověkem, který má rozostřený obličej a je prý napojený na romskou mafii, jež má pod palcem celé Kladno a předměstí Rudná. Ten mu zprostředkovává riskantní schůzku s hlavou romské mafie.

Taxikář s reportérem míří na okraj města. Setkání se má uskutečnit někde u Cesty hanby, která spojuje Prahu se zahraničím. Myslí se tím dálnice D5. Jede se na Rudnou. "Pobyt v okrajových částech města může být velmi riskantní a nepředvídatelný," říká výhružně hlas komentátora. Ode dneška mně nikdo na McDrive na Rudnou nedostane!

U Mekáče nastává skutečné drama. "Kristepane, tak to je ono," hlásí neohrožený reportér těsně před tím, než se setkává s olašskými Romy Panchem a Adamem. Mafiáni s sebou mají doprovod, kterému se nelíbí, že reportér /tedy spíš kameraman) má kameru. Začíná poměrně úsměvně a značně amatérsky sehraná strkanice a pokřikování. Digitální kamera zrní a vypadává jí obraz jako o život. (Už zase). Po chvilce je ale doprovod mafiánů pryč a hlavní gangsteři (s rozostřenými obličeji) hezky přímo před kamerou popisují, jak že je to s těmi mafiemi. (Jistěže mají rozostřené hlavy).

V komentáři se přitvzuje: "Celé tajemství nelegálního obchodu, turismu a jejich propojení spočívá v tom, aby nikdo nekladl hloupé otázky a neprovokoval."

Reportér se setkává i s údajným obchodníkem s bílým masem. Opět jen rozostřená tvář. Kuplíř popisuje, jak zachází s prostitutkami. V českém i slovenském překladu zní, že když dívky neposlechnou, čeká je bití. Kuplíř jim taky třeba prostřelí ruku nebo nohu. "Ne, nemá šanci utéct," zní překlad. V podkresu je ale současně tiše slyšet původní zvuk a slova kuplíře, že prostitutky od něj neutíkají, protože se u něj mají dobře.

Kuplíř taky před kamerou tvrdí, že si platí šéfa policie. "Občas zajdeme na oběd a dám mu úplatek, pracuje pro mě" říká. Škoda, že taky neřekl, jestli tím myslel šéfa nějakého pražského okrsku, policejního prezidenta nebo rovnou ministra vnitra.
I obrazově je dokument zajímavou splácaninou. Část záběrů sice evidentně vznikla při natáčení v Praze a při jakési razii městské policie v nějakém klubu, kde se nezjistil žádný problém (jak ale MacIntyre jedním dechem dodává - prostitutky měly v pořádku pasy a jsou v Praze legálně, protože mafie umí pasy padělat).

Poněkud podivně působí i MacIntyreova návštěva v nevěstinci. Když vchází, vypadá to, jako by si upravoval skrytou kameru připevněnou na bundě. Jenže když pak je uvnitř, najednou jeho samotného zabírá naprosto bez problémů kameraman normální kamerou.

Obrazově je to vůbec výživný dokument. Většinu času se dívám, jak MacIntyre jde po ulici. Jako vycpávka slouží pár obrázků na neónové poutače pražských klubů. A různě postahované záběry z propagačních videí pražských strip barů a kabaretů z Youtube (Tat Bar, kabarety na Václaváku). Vedle nich jsou i záběry, které evidentně nejsou z České republiky, spíš vypadají, jako by byly natočené někde v Thajsku. A tohle mi moc pražsky taky nepřijde, ještě jsem totiž u nás nikdy žádný naktsbar neviděla:

Screenshot: Dokument Nejdrsnější města světa - Praha

A další obrázek. Vsadím troje svoje nejoblíbenější boty, že tohle je záběr z nějakého filmu z 80. let, rozhodně ho ale nemohli natočit v Praze v roce 2009. Jedině, že by prostitutky vyrazily na sraz žigulíků, nebo co to je za auta, a přitom se taky odpovídajícím způsobem oblékly a učesaly.

Screenshot: Dokument Nejdrsnější města světa - Praha
Pobavil mě i další detail. Proslulý investigativec v klidu vykradl i záběry z českého zpravodajství. Tohle je screenshot z jeho dokumentu:

Screenshot: Dokument Nejdrsnější města světa - Praha
A kupodivu naprosto totožný záběr natočila televize Prima a video publikovaly Novinky. Jen je to o malinko větší. Donal MacIntyre z něj totiž odřízl logo Primy.

Novinky.cz

A takhle bych mohla rozebírat větu po větě, záběr po záběru.

Shrnuto: Dokument Nejdrsnější města světa na mě působí asi stejně důvěryhodně, jako včerejší večerníček. Nevystupuje v něm ani jediná autorita, jediný odborník. Kromě té zmiňované novinářky, samozřejmě. Rozhovory se všemi těmi "utajenými" svědky mi připadají spíš jako vystoupení zaplacených ochotnických herců. Spousta záběrů je postahovaná z Youtube bez uvedení zdroje a seskládaná jen na velký efekt.

Tím nijak nepopírám, že v Praze (Ostravě, Brně, Jihlavě nebo Sokolově) není problém s prostitucí, drogami nebo zločinem. Nepopírám, že existuje obchod s bílým masem nebo zbraněmi. Jen mi přijde, že dokument plný stejně nicneříkajících frází splácnutý z pár faktů, řady nepodložených tvrzení a spousty vzájemně nesouvisejících záběrů, se dá na podobné úrovni natočit kdekoliv - s několika ochotníky a programem na videoefekty.

A když si to tak srovnám vedle sebe, opravdu mi přijde, že spíš než na dokument, jsem se dívala na trochu hloupě vymyšlenou pohádku.

Praha rozhodně nepatří mezi nejdrsnější města světa. Jen se tak nějak hodila Donalu MacIntyreovi do krámu, tak si vyrobil strhující dokument trochu podle své fantazie. Jen mě trochu zaráží, jak jednoduše si prestižní světové televizní stanice nechají podobnou snůšku podivností vnutit jako dokument a jak je možné, že ho s klidem vysílají - to opravdu nikdo z profíků v těch televizních stanicích nepřemýšlí, na co kouká?   

O mužích, jídle a nahotě

Kdyby fotogalerie Váš muž z webu Proženy.cz existovala už před pár lety, dala bych ruku do ohně za to, že postavu Jany (ve filmu ve skvělém podání Simony Stašové) psal Michal Viewegh po prohlédnutí pár prvních fotek. Tahle fotogalerie je totiž (až na pár výjimek) skutečnou koncentrací typického české buranství v té nejčistší podobě.

Nevím, jestli smyslem téhle galerie je umožnit čtenářkám, aby se jen pochlubily se svými drahými polovičkami, nebo jestli za poslání fotky mají nějaké výhody či body. V sekci Vaše fotky jsou rubriky Vaše dítě, Váš muž, Vaše zvíře, Váš šperk, Vaše auto (ta je aktuálně soutěžní). Jestli ale jde jen o pochlubení se, pak je mužská fotogalerie hodně smutná přehlídka.

Rozhodně teď nepíšu o kráse, atraktivitě, sex-appelu. Taky doma nemám Brada Pitta, Nicolase Cage, George Cloonyho ani Tomáše Hanáka. Mám normálního chlapa, který se mi líbí, i když mu do filmových krasavců místy trochu chybí. Nikdy, nikdy bych ale nikde nezveřejnila fotku, která by byla jakkoliv nelichotivá. Nebo na které by vypadal jako typický český buran.

Takových fotek je ale ve fotogalerii spousta. Ty nejhorší mají něco společného buď s nahotou, nebo s jídlem.

Tahle se jmenuje "Když zachutná domácí uzené." Možná jsem cimprlich, ale vážně se mi lehce zvedl žaludek. A to už jsem značně otlučená hvězdným zpravodajským seriálem v hlavních zprávách TV Nova, kde lidový kuchař Láďa Hruška pravidelně mlaská a mluví s plnou pusou něčeho splácaného z pomazánkového másla a upečeného v mikrovlnce tak, že jsou mu kusy rozžvýkaného jídla zřetelně vidět v ústech.


www.prozeny.cz

Další fotka je bez názvu. Štramák v trenkách a v zástěře cosi kuchtí u sporáku. Podle zařízení kuchyně evidentně nejde o vaření někde v chatce o dovolené. Nemohl si vzít aspoň triko? Chlap, který chodí doma jen v trenkách, to je druhý level hned po chlapovi v trenkách, bílém tílku a ponožkách. Takovou fotkou svého muže bych se taky nechlubila.  

www.prozeny.cz

Třetí level je pak chlap v teplákách bez trika. Jídlo je na fotce taky. Jak já té Janě z Románu pro ženy rozumím!


www.prozeny.cz

Celá série fotek je na jediné téma: Polonahý chlap a (polo)nahé dítě. V módní vlně snímků supersexy chlapů s miminkem v náruči se zhlédl kdejaký okresní béčkový fotograf. Jenže když chlápek na fotce není aspoň Vojta Dyk (pózující s miminkem z kojeňáku pro Mf Dnes), pak vznikají fotky většinou trapné. Jen nevím, kdo je na té fotce víc vyděšený, jestli hrdý otec, nebo to mimino. I když pán má spíš postoj a výraz: "Sundejte to ze mě!"

www.prozeny.cz

Když už má ženská doma potetovaného vyholeného drsňáka a chce se s ním pochlubit, měla by zapřemýšlet, kde a jak ho fotí, pokud se nefotil sám. Srdíčkaté a kytičkaté činčurinky v pozadí tu drsnost poněkud srážejí na kolena. Stejně jako ten pohled zatoulaného štěněte. Název fotky už to jen dorazil: Můj čumáček. 

www.prozeny.cz

A tady máme dalšího. Fotka se jmenuje S čumáčkem na hotelovém výročí. Spíš než výročí hotelu tahle dvojice asi slaví své vlastní výročí v hotelu. V každém případě jde o fotku, která patří do soukromého alba, ne na internet. 

www.prozeny.cz

 Zdenda usnul na stole - to je název následující fotky. Zdenda je další z bouráků ve fotogalerii. Jeho drsňáctví pro změnu podtrhují dětské samolepky na stolku a hrůzostrašné tetování.

www.prozeny.cz

Nejlepší jsem si nechala nakonec. Fotku nazvanou Vodník snad ani nebudu komentovat. 

www.prozeny.cz

Vím, že web Proženy.cz se nezaměřuje na intelektuální špičku mezi českými ženami. I tak bych tam raději viděla článek: "Deset důvodů, proč neposílat nahého taťku ve vaně do ženských magazínů," než podobné snímky. Ony totiž té Janě z toho Románu dávají v mnohém zatraceně za pravdu.

_____________________________

Za link na fotogalerii děkuju Lindě. 

Jo a slibuju, budu psát častěji, poslední týdny jsem měla fakt hektické. 

Těhotenské kšefty

Vydírání těhotenstvím je u některých žen velmi oblíbeným způsobem, jak toho bídáka, který o ženění nechce ani slyšet, dokopat k sňatku. A vůbec není potřeba být přitom těhotná. České internetové bazary totiž začaly zaplavovat pozitivní těhotenské testy. A je to dobrý kšeft. Obyčejný těhotenský test se dá koupit třeba za 15 korun. Po použití se prodává za pár stovek. 

bazos.cz
U mě osobně jen představa, že si objednám papírek počůraný nějakou paní z Náchoda a pak jím budu před svou drahou polovičkou vítězoslavně mávat, vyvolává lehkou žaludeční nevolnost.   

Ještě o něco větší nevolnost by mi nejspíš způsobil fakt, že mám doma chlapa, kterému takovouhle komedii budu mít potřebu zahrát. 

bazos.cz


Dokázala jsem totiž vymyslet jen tři situace, když vynechám opravdu hodně laciné vtipkování, kdy může někdo chtít cizí pozitivní test koupit. Tu první už jsem naznačila: 

i-bazar.cz

Žena, která se zoufale chce vdát, se pokusí předstíraným těhotenstvím svého partnera dokopat ke společnému bydlení nebo svatbě. Partner se nejspíš něčemu takovému intenzivně vzpírá, a tak bude tahle užnechcibýtslečna útočit na jeho city i čest. "Musíme se vzít, když budeme mít miminko, je to tak správné, co by řekli lidi!" bude nejspíš argumentovat, a přitom elegantně přejde fakt, že sama připravila docela pěkný podraz. 

Druhá situace - zoufalá snaha udržet si někoho, kdo o mě nestojí. Podváděná manželka, holka na jednu noc, opuštěná milenka nakráčí hrdě před muže, který o ni nejspíš ani moc nestojí, a nadšeně mu oznámí: "Budete mít miminko!"

A poslední situace - poněkud hloupé testování partnera. Nejsem si jistá, že mě miluje, že se mnou plánuje budoucnost, a tak mu předložím pozitivní těhotenský test, počkám si na jeho reakci a budu doufat, že nezbledne jako křída, nekope do sebe panáka a nezeptá se: "Co s tím chceš, sakra, dělat?"

Možná jsem naivní, ale tak nějak mám pocit, že být v některé z těchhle situací, asi bych spíš přemýšlela o tom, jestli ten chlap vedle mě je ten, s kým mám být, než abych nějaké vyčůrané paní platila za její těhotenský test se správným počtem čárek. Protože když chlap ženskou nechce, nebude ji chtít o nic víc, ani když s ním vydrbe a bude předstírat těhotenství. Naopak, až to všechno praskne, bude pěkně zuřit. Podrazem se vztah prostě udržet nedá. 

V každém případě ale těhotné prodejkyně i tak jistě najdou dost dostatečně zoufalých zájemkyň a můžou si přijít na pěkných pár korun. A to je taky nejspíš jediné, o co v těchhle kšeftech jde. 

Karolínčino kakáníčko

Měla jsem za to, že vrcholem mateřské nepříčetnosti je Mimibazar. Z omylu mě vyvedla Alena, která mi poslala link na Prckoviště. To je takový web, kde pyšné matky vedou cosi jako deníček dítěte. Ty, kterým zbyla aspoň trocha soudnosti, mají stránky zaheslované a dostanou se na ně jen jejich nejbližší.

Zasloužilé matky (dignóza pro matku nepříčetnou, která má pocit, že jejím porodem se svět třikrát převrátil naruby) mají deníčky přístupné veřejně.

www.prckoviste.cz

A tak si v Zážitkovníku můžu přečíst, kdy že přesně dítě, které se jmenuje třeba Sobík Muflonek a narodilo se předloni šestého pátý, poprvé kadilo do nočníku, můžu si najít jeho kompletní očkovací průkaz, zjistit, kdy měl rýmičku a kašlíček nebo kolikrát si který den ublinklo.

www.prckoviste.cz
www.prckoviste.cz
A aby to nebylo málo, nechybí samozřejmě Fotečkovník. To je klasická fotogalerie, kde se to jen hemží fotkami rozcapených nahatých dětiček, dětiček při kojení, dětiček při koupání a zkrátka nepřijdou ani milovníci fekálního pedofilního porna.

www.prckoviste.cz


Vsuvka: Kojení je přirozené. Vylučování je přirozené. Nahota je přirozená. Všechno tohle ale má nějakou míru intimity, kterou by měly respektovat i pyšné matky. Ano, fotka mého vlastního nahatého mimina při koupání mi sice dokáže vehnat slzy do očí, ale je víc než nevkusné takovou fotku hodit veřejně na internet.

Myslím, že malá Karolínka, kterou její šílená matka předhazuje komukoliv v situaci, kdy je zakaděná až po uši,  bude jednou pěkně naštvaná na omezenost vlastní mámy. Jinak než omezeností (a zoufale nízkým IQ) se totiž tahle veřejně viditelná galerie nedá obhájit.

www.prckoviste.cz

Intimní fotky (což jsou i ty, na kterých jsou děti) totiž mají vidět jen ti, s kterými intimitu sdílíme.

Jen jsem zvědavá, jak ty zasloužilé matky, které nedokážou rozpoznat hranice intimity ani u miminek, budou jednou svým puberťačkám vysvětlovat, že není dobré dát každému, kdo si řekne.

Vychrchlaný Elnett

Téměř veškerou kosmetiku na vlasy si kupuju u své kadeřnice. I když mě to stojí o něco víc, než kdybych sáhla po prvním šamponu v drogerii, vyplatí se to.  Kadeřnice mi umí doporučit přesně to, co je pro moje vlasy vhodné, výrobky má i sama vyzkoušené, takže se ještě nestalo, že by sáhla vedle a dala mi něco, z čeho bych nebyla nadšená. Nosím si od ní domů všechno od šamponů a kondicionérů, přes denní péči až po oleje a laky. A většinou mi všechno taky pěkně dlouho vydrží, protože tyhle profi výrobky není potřeba na sebe patlat ve velkém. Šampony jsou hutné a vystačí mi opravdu jen troška, lak na vlasy stačí jen zlehounka přestříknout.

Jen jednou za čas se mi stane, že neodhadnu, co už mi doma dochází, a do té drogerie mažu.

Když jsem byla na dně s lakem na vlasy a nestihla si ho v kadeřnictví objednat, vždycky jsem si kupovala Elnett od L´Oréal. Pokládala jsem ho za jeden z nejlepších běžně prodávaných laků u nás. Má mikrorozprašovač, takže vlasy neslepuje, je lehounký, dobře drží účes, lehce se vyčesává a ještě k tomu není přehnaně parfémovaný.

Teď jsem si ho koupila dvakrát za sebou. A říkám: už nikdy víc!


U prvního laku ucházel uzávěr, byl celý olepený, postupně přestal úplně stříkat. Během dvou dnů. Letěl do koše. Něco podobného už se mi stalo i s jinými laky, takže jsem mu to odpustila a mazala pro druhý.

To, co dokázal ale ten druhý, jsem fakt ještě nikdy neviděla.

Přelakovala jsem si vlasy, lak postavila na skříňku, ale on si tak trochu syčel dál. Zkusila jsem opatrně nadzdvihnout a uvolnit uzávěr a vypadalo to, že to asi pomohlo. Jenže když jsem večer vrátila domů, zjistila jsem, že lak chrchlal nejmíň půl dne. Syčet už nemohl, protože neměl co. Celá piksla laku se mi vychrchlala na skříňku. Asi by se to dalo úspěšně používat jako past na mravence.



Elnett jsem pokládala za jeden z lepších laků. Ale příště si fakt radši koupím první noname pikslu za pár korun, která mi padne do ruky. Aspoň se pak nebudu muset vztekat, že výrobek, u kterého tak nějak očekávám aspoň trochu kvality, mě vypeče dvakrát těsně po sobě.

Potencionální analfabet

Člověk by neměl používat cizí termity, když je nezná suterénně nebo není v dobré konvici, protože je zde veliké rizoto, že to skončí fiatem. Každý se tváří jako suvenýr, ale vrátí se mu to jako buzerant!

Na tenhle vtípek si často vzpomenu, když koukám údajně na nejsledovanější české večerní zprávy. A v těch by opravdu potřebovali přijmout schopného korektora. Nebo by aspoň měli absolvovat intenzivní jazykové školení o slovu potencionálně

Už jsem slyšela o potencionálních uchazečích, potencionálním tchánovi, potencionálním pachateli, potencionálních zákaznících... Problém je v tom, že potencionál nic není. Jen výjimečně se užívá v odborných textech o fyzice v souvislosti s energií. Existuje jen potenciál. A přídavné jméno potenciální. Nějak nechápu, proč si potencionál lidé tak oblíbili. Většinou máme v hovorové češtině tendenci slova zkracovat a zjednodušovat. Slovo potencionálně se přitom naopak vyslovuje hůř a je delší, než správná podoba. 

Slovo potencionální mi rve uši pokaždé, když ho slyším.  Když ho vidím v psaném textu, chce se mi plakat. Zvlášť, pokud takový text visí na webu ministerstva školství, vzdělávací instituce nebo na zpravodajském serveru. 

www.aktualne.cz


www.ipvz.cz


www.msmt.cz

Další slovo, které mi kroutí nehty na nohou, a které teď slýchám na každém kroku, je pernamentka. V horším případě pak pernamentně. Zvlášť zimní sezóna je na pernamentky dost bohatá. 

Z horských lyžařských areálů ale pomalu proniká i do vnitrozemí. Hodně si ji oblíbily třeba masážní salony. 



A aby jsem nezapomněla, by jsme, aby jste, kdyby jsem je taky hrůza hrůz. Zatímco bysme jsem v hovorové češtině ochotná ještě tolerovat, v psaném textu mi špatné časování slovesa být přivádí kopřivku. Hlavně tehdy, pokud  čtu v mailu, že by jsme se s někým měli sejít, že by jsem se měla podívat na nějaký web nebo že jakási firma slibuje, že kdyby jsem nebyla se zbožím spokojená, můžu ho vrátit. 

A tohle snad ani nemusím komentovat: 

www.mpcheb.cz

Myslím, že by jsme měli zavést nějaký zákon, podle kterého by v každé domácnosti mělo být jedno vydání Slovníku spisovné češtiny. Jinak budou lidé pernamentně dělat chyby a z další generace už budou potencionální analfabeti.